(Zora 1986/8, str. 28—32 a Špeciálna pedagogika 1986/II, str. 36—39)
Ne, marně pátráte ve své paměti, nejedná se o současný, dosud neznámý objev, o kterém zde hodlám psát. Od jeho narození uplynulo již 165 let. Proč jeho jméno zapadlo a na úspěchy se zapomnělo? Příčinou je jeho krátký, ale výjimečně úspěšný život. Jméno tohoto významného, byť velmi krátce působícího nevidomého umělce, nenaleznete ani v Mellově Encyklopedii ani v Zemanově Pedopathologickém slovníčku, ani v žádné jiné odborné příručce. Po zevrubném pátrání se však podařilo nalézt prameny, které informují jednak o jeho životě a jednak o nadšených odborných kritikách jeho klavírních koncertů v Brně, Olomouci a Vídni.
Balcarova mimořádného úspěchu si nepovšiml ani F. Pavlík, který za začátek péče o nevidomé na Moravě pokládá až působení nového Ústavu pro nevidomé v Brně od roku 1846 a vše, co bylo před tím, bagatelizuje. Na jeho omluvu jsme již řekli, že on sám byl pouze vykonavatelem přání kuratoria.
L. Balcar (též Balzar) se narodil 18. září 1821 v Brně jako syn řemeslníka. Ve svých 18 měsících onemocněl některou z dětských horečnatých nemocí a začal ztrácet zrak. Po neúspěšném léčení ho asi ve třech letech pozbyl úplně. Nepomohli ani slavní oftalmologové, jako byl dr. Jäger (autor známých optotypů) ani dr. Rosas.
Do svých 11 let byl v péči své rodiny. Na své dětství vzpomíná s vděčností za to, že mu byla věnována náležitá pozornost a láska. Jak se v jeho raném dětství projevovalo hudební nadání není známo.
Zásluhou apelačního rady Schöffera byl přijat do pražského Ústavu pro nevidomé na Hradčanech (říjen 1832) na jeden rok, a to pouze na stravu. (Ústav přijímal nevidomé pouze z Čech.) Po roce byl však přijat dokonce na bezplatné místo, protože se u něho objevily mimořádné schopnosti hudební i intelektuální. V učení projevoval mimořádnou píli. Výjimečně byl hodnocen ze strany svých učitelů J. Bezecného a V. Ptáčka (nevidomý) ve hře na klavír, které se věnoval zvláště pilně. Již v této době se však negativně projevovaly důsledky špatné stravy a nedostatečného pohybu na čerstvém vzduchu celkovou slabostí.
Jeho prázdninové pobyty u rodičů v Brně byly mimořádně účinnou propagací péče o nevidomé i její účelnosti. Chlapec se velmi rychle rozvíjel. Jeho dovednosti ve hře na klavír upoutávají již v této době a jsou nejlepší podporou Beitlova ústavu pro nevidomé v Brně, kterému také později věnoval výtěžky svých koncertů.
Ve svých 16 letech (1837) Ústav v Praze opouští, aby se u rodičů zotavil. V Brně studuje u G. Riegera, známého brněnského kapelníka a hudebního pedagoga. Balcar se zde stýká s jeho žáky, jako byl například A. E. Titl, H. Vojáček, F. P. Laurencin, J. Chmelíček, P. Křížkovský aj. Zde si doplňuje své znalosti z harmonie. Rieger ho považoval za svého nejlepšího žáka.
Roku 1839 odchází do Vídně, kde je žákem E. Pierknerta, který ho také uvedl do vídeňského hudebního života. Spolu s některými zdejšími umělci potom pořádal koncerty.
Po celých pět let bojuje bez soustavného léčení se svou zákeřnou tuberkulózou plic, které na jaře 1845 ve Vídni podlehl. Neočekávaně se skončil život nevidomého umělce, který i za tak krátký čas si dobyl významné postavení v hudebním životě. Snad právě pro jeho mládí se na něho později zapomnělo.
Během necelých čtrnácti let, kterých mu bylo dopřáno pěstovat hudbu, docílil neuvěřitelných úspěchů, které byly ovšem vyváženy nadlidským úsilím překonat nejen sebe sama, ale také neúprosně se zhoršující chorobu plic. Důkazem je nejen výčet koncertů, především však jejich hodnocení.
Již 29. dubna 1835 vystupuje poprvé veřejně (to ještě jako žák pražského Ústavu) v brněnské Redutě. Hraje Hummelovo Concertino pro klavír a orchestr. Doprovází ho Orchestr diletantů (rozuměj amatérů), který řídil G. Rieger, Balcarův budoucí učitel. Výtěžek byl věnován ve prospěch Beitlova ústavu pro nevidomé v Brně.
16. března 1836 pořádá v Brně další koncert, tentokrát ve prospěch pražského Ústavu.
22. dubna téhož roku hraje v brněnské Redutě zvláště náročný program. Je to ve své době populární Klavírní koncert C. Czerného a Moschelesův Klavírní koncert. Orchestr řídil opět G. Rieger.
Oba koncerty měly mimořádný úspěch, který se odrazil i v kritikách brněnských deníků.
Roku 1839, před svým definitivním odchodem do Vídně, pořádá další koncerty v Brně a v Olomouci.
Za necelý rok pobytu ve Vídni zde pořádá veřejný koncert, kterým se představil vídeňské hudební veřejnosti. O dalších koncertech z této doby nemáme ověřené zprávy.
6. ledna 1841 spoluúčinkuje s vídeňskými umělci v brněnské Redutě. Výtěžek byl věnován na stavbu nové budovy brněnského Ústavu pro nevidomé. Koncert měl mimořádný ohlas v tisku. Jeho finanční efekt se zvýšil tím, že ředitelství vídeňské železnice poskytlo umělcům jízdné bezplatně.
Na koncert, konaný 21. března 1841 v Brně, čteme velkolepé kritiky. Píše se o citlivém přístupu ke skladbě, charakteristická je lehkost hry a bezpečná technika. Píše se, že: „Balcarova hra daleko překračuje měřítko, které má obecenstvo pro nevidomého. Umělec zraje rychle k profesionálnímu mistrovství. Balcar je kritikem řazen na velmi čestné místo v řadě našich umělců. Dále se píše, že: „jeho technika je uchvacující především v pasážích. Z Adagia tryská něžný cit, z Allegra oheň a síla, zatímco piano zní měkce. Příjemně zní perlivé diskanty“. (Časopis Moravia, březen 1841.) Po provedení Thalbergovy Fantazie a C. Czerného Pstruha, Andante a Etudy od Pirkherta a Variací od Kalkbrennera byl obecenstvem mnohokrát vyvoláván.
Z dalších koncertů se v časopisu Moravia uvádějí: 8. dubna 1844 v brněnské Redutě za spoluúčasti vídeňských umělců. Hrál zde Fantasii od Thalberga, své Andante, Campagnellu od Tauberta, svou Fantazii na motivy Weberova Čarostřelce aj.
19. října koncertuje ve Vídni za spoluúčasti umělců z Vídeňské opery. Vídeňské deníky hodnotí jeho hru jako nanejvýš pozoruhodnou, avšak jeho skladatelské pokusy nenadchly. Součástí koncertu byly ukázky improvizace na daná témata. O nich se píše, že: „umělec nám ukazuje svůj pohled na svět vyjádřený hudbou“. Dále se Balcarovi předpovídá výborná perspektiva. Hodnotí se jeho cílevědomost a píle, aniž kdo tuší, jak málo mu zbývá času, ve kterém přes mimořádné úsilí nemohl cele naplnit své nadání.
Poslední zjištěný evidovaný koncert se konal ve Vídni 7. prosince 1844. V kritikách se píše o uchvacujících zážitcích, které však byly zřejmě poslední, jež rozdával.
V lednu 1845 se ve Vídni setkává s A. Doležálkem, tyflopedagogem českého původu, který nejdříve působil jako učitel v hradčanském Ústavu pro nevidomé a po Beitlově odchodu převzal řízení pešťského Ústavu pro nevidomé. Dal podnět k založení brněnského Ústavu tím, že na tuto nutnost veřejně upozorňoval a nabádal J. R. Beitla, aby se tohoto úkolu ujal, což se také roku 1835 stalo. Balcar si Doležálkovy odborné činnosti nesmírně vážil a věnoval mu svou báseň Otci slepých.
Mimo náročné činnosti hudební se věnoval poezii. Jeho básně byly uveřejňovány. Životní optimizmus vyjadřuje i jeho snad nejznámější báseň O přírodě, ve které se vyznává z lásky k ní.
„Což neslyším zurčení potůčku, což necítím vůni květů a nevnímám zpěv ptáků, který mne zve do luk? Což neslyším vánek proudící křovinami a korunami stromů, což neznám rosu, která chladí horký vzduch?
Což neslyším zvonce pasoucích se stád a echo veselého zpěvu pasáka, což nenaplňuje mé srdce radostí paprsek ranního slunce?
Což všechny tvoje krásy, ó přírodo, nepoznává i nevidomý, což nevidíš, jak naplňuješ mé srdce radostí, i když jsem slepý? Slyším každou tvoji píseň. Poznáváš to z nadšení, které tryská z mého nitra.“
Zprávou nedělního deníku Oest. Morgenblatt 28. dubna 1845 jsou náhle přervány veškeré zprávy o tomto zapomenutém nevidomém umělci, který svůj krátký život cele věnoval stejně postiženým. Tato zpráva je strohá a zní: „Oznamujeme úmrtí slepého klavíristy pana Leopolda Balcara.“ Byla tak neočekávaná, že badatel ucítil blízkost ne-úprosného osudu jako hořkou nespravedlnost.
Touto vzpomínkou jsme si přáli splatit dluh jednomu z dosud neznámých a zapomenutých nevidomých hrdinů, který po svých necelých 24 roků života nestačil naplnit všechna svá předsevzetí. Poskytl však mnoho impulzů k odvaze, aby se společnost ujala aktivní výchovy nevidomých. Dokladem toho je několik koncertů, které věnoval ve prospěch tehdejších ústavů pro nevidomé, ačkoliv jemu samému bylo třeba dostatku hmotných prostředků nejvíce. Pokusy o vlastní tvorbu ve skladbě i v poezii byly přervány jeho předčasnou smrtí.