(Speciální pedagogika 1999/1—4, str. 83—100)
(Viz též Zora 1999/8, str. 1—6)
(Viz též Oční optika 2001/1, str. 34—37)
Při dobré vůli poznávat dlouhou a klikatou cestu rehabilitace osobnosti nevidomého a těžce slabozrakého člověka nelze jinak než opřít se o poznání konkrétních společenských zvláštností vztahů v jednotlivých historických epochách s charakteristickými hospodářskými soustavami a jejich vlivem na život slepce. V tomto prostředí se pohybovala i aktivita či pasivita nevidomých jednotlivců, později i sdružení, cechů, společenstev a spolků. Čím vzdáleněji od současnosti, tím více byla osobnost zrakově těžce postiženého člověka hodnocena jako podezřele specifická, a proto byl slepec různým způsobem izolován. Způsoby izolace byly zpočátku represivní, později regresivní, utilitní, rehabilitační, nejnověji resocializační. Působilo potíže hlásit se k tomu, že i slepec je člověk se všemi lidskými vlastnostmi, přáními a láskami. Hodnocení těchto nároků souviselo se stavem společenské morálky a hospodářské situace jednotlivých historických epoch.
Z tohoto hlediska je třeba hodnotit i rozvoj organizací zabývajících se problematikou koncepce i praxe úkolů a cílů života nevidomého člověka v každé historické epoše, územní lokalitě i náboženském prostředí zvlášť. Chránit těžce postiženého člověka před společenským traumatem nebylo vždy morální. Někdy právě naopak bylo morální chránit společnost před úrazem, který by zažívala v soužití se slepcem. Lidé neměli útrpnost nad mrzákem, hnali ho do izolace, aby nebyli svědky neštěstí, které jim mohlo připomínat, že i oni by se mohli případně ocitnout na této pozici chudáka. Tato doba není příliš vzdálená, někde dokonce doznívá. Pamatujeme si na teorie, které ještě donedávna tvrdily, že internáty jsou jediným odborným prostředím prospěšným výchově nevidomého dítěte.
Nejdříve rozhodovala materiální situace společnosti, které šlo o pouhé přežití, později to byly mýty a náboženské ideje. A tu je třeba připomenout i jiné názory, které vycházely z úvahy, že slepec svým postižením trpí za hříchy svých předků. Ještě M. Luther pokládá slepce za „plod ďábla“. V takovém prostředí bylo nemožné stavět slepce do jedné řady s ostatními lidmi.
Je tedy namístě pokusit se hledat uzlové body příčin vzniku a podmínek vývoje i praktického významu organizací samotných slepců i organizací, které o ně pečují v kladném i záporném smyslu slova. Nepředpokládám ovšem, že se mi podaří popsat samu podstatu jevu. Je proto tento můj příspěvek třeba považovat spíše za vyprávění.
Sociální principy vztahů uvnitř společnosti nejsou zde předmětem zkoumání, mohou být pouze prostředím, ve kterém se budeme pohybovat. Přístup k některým rozhodujícím materiálům je už dnes nesnadný a mnohdy i znemožněný jejich ztrátou nebo nepřístupností z jiných důvodů. A co je ještě problematičtější, prameny jsou vždy poznamenány společenskou objednávkou, tj. do jaké míry byli autoři nuceni nebo ochotni opustit svobodné přístupy. Jiné události jsou naopak tak „mladé“, že pro jejich hodnocení nemáme potřebný nadhled.
Učinil jsem vše, abych nalezl prameny dosud u nás neznámé, neuveřejněné, i ty, které mají na rozvoj slepeckých organizací i organizací o nevidomé pečujících třeba jenom nepřímý vliv. Rovněž zpracovávám informace, které byly některými autory podchyceny v nejrůznějších jiných souvislostech i pod různými ideologickými tlaky a zařazuji je. Kriticky zpracovávám také informace získané ústním podáním s jejich nutným následným ověřením v dostupné literatuře. V neposlední řadě se snažím odhalit názory, které nemohly být oficiálně sdělovány, a proto nejsou odborné veřejnosti známé.
V historii byla období, kdy ideologické prostředí ovlivňovalo všeobecné mínění tak významně, že bychom měli číst mezi řádky. Nebylo to pouze období socializmu, nýbrž také například nátlak náboženství a církví na způsoby myšlení, tedy i na hodnocení lidských vztahů, o kterých bylo nutné psát ve společensky vytyčeném duchu. V určitých obdobích si církev činila nároky na koncepci péče o nevidomé v souvislosti s přípravou posmrtného života obou stran. To přirozeně zkreslovalo úkoly života na zemi. Východní církevní formace zase podléhaly jiným tradicím. V období, kdy schopnosti nevidomých byly zkreslovány idealizováním jejich možností, nebylo přijatelné jiné mínění. V období, kdy slepí chovanci ústavů byli povinni díkem svým chlebodárcům, bylo proviněním kritizovat poměry v ústavu. Německý nacizmus cenzuroval informace, které se jeho ideologii nehodily, komunistické období nadřazovalo politické aspekty, a tím určovalo prostor odborným mantinelům.
Měřítkem vztahu společnosti k nevidomým ve středověku v Evropě bylo stanovisko církve. Cílem bylo zachránit slepé alespoň před smrtí hladem. Bylo bohumilé poskytovat slepcům almužnu s vidinou, že po smrti získá dárce království nebeské. Také bylo možné almužnou koupit odpustky za spáchané hříchy. Setkáváme se již s prvními formami organizované péče zřizováním azylů. O vyšších cílech, než je uchování života, však nemohlo být řeči. Tak jak tak byla podchycena pouze nepatrná část slepců, kteří byli zachráněni před tělesným utrpením a smrtí hladem. Prvním azylem, zařízením církve, bylo Xenodochium v Caesarei (Kapadocie), které založil sv. Basilius XI. roku 350 (někde se uvádí roku 369). Sloužilo starým a nemocným, přijímáni byli i slepci. Fabiola z rodu Fabiů založila podle tohoto vzoru v Římě další obdobné zařízení. Kolem roku 630 bylo v Jeruzalémě založeno Typhlodochium, které sloužilo jako azyl jen slepcům. V roce 1178 byl v memminghemském klášteře založen (údajně Welfem VI.) azyl pro slepce. Byli sem přijímáni ti, kteří se ocitli na hranici mezi životem a smrtí. V druhé polovině 12. století bylo ve Vicenze založeno další takové zařízení. V roce 1331 (někdy se uvádí roku 1333) byl v Londýně založen azyl zvaný Elsing-Hospital, který sloužil především slepcům. V roce 1350 založil král Jan v Londýně azyl pro 120 slepců. Nesl název Charty. V roce 1356 vznikl v městečku Meaux (Francie) Zaopatřovací ústav pro choré slepce.
Chráněnci všech takových zařízení měli dva úkoly: přispívat na svou obživu žebrotou a hodně se modlit za chlebodárce.
Na Stohlavém sněmu, konaném v Rusku roku 1550, se uvažovalo o zřizování chudobinců, kam měli být umísťováni i potulní slepci. O deset roků později bylo dáno do provozu první takové zařízení v Kyjevě. Jaká byla další činnost tohoto sněmu, není známo.
Někteří slepci dávali přednost svobodnému a potulnému způsobu života se všemi jeho riziky. Svoboda pohybu a myšlení byly pro ně nejcennější hodnotou. Odmítali tvrdý režim církevních azylů. Možnost svobody jim byla cennější než jistý chléb v područí mnichů. Jiní si zase přáli modlit jenom sami za sebe. Na svých cestách se setkávali, později se i vyhledávali, aby se sdružovali, a tak se kolektivně bránili proti lidskému násilí. Vznikala první bratrstva. Byly to kongregace, v nichž si organizovali elementární formy svépomoci pokud možno bez omezování svobody svých členů. (O nich pojednám níže.)
Jiný úkol v pojetí sdružování měla volná bratrstva, která měla charakter středověkých řemeslnických cechů. Z našeho hlediska organizovala nejrůznější způsoby místní žebroty bez potulky. Mimoto vznikala sdružení potulných vypravěčů, zpěváků a muzikantů. Jednoho z jejich členů idealizuje F. Škroup ve své zpěvohře Fidlovačka.
Počátkem druhého tisíciletí byla také jiná seskupení slepců, která vznikala za nanejvýš dramatických a tragických událostí. Žádná z nich neskončila tak jako Quinze-vingts. Bylo to módní oslepování rebelů, lupičů a zlodějů, ale rovněž obětí z řad panovníků. Nejkrutější však bylo hromadné oslepování válečných zajatců. Do historie se zapsalo mimořádně hrůzné násilné oslepení patnácti tisíc bulharských vojáků, které roku 1041 zajal v bitvě u Bělasice byzantský císař Basilius XI. Pouze každému stému ponechal jedno oko, aby mohl do Bulharska převést svých devadesát devět oslepených spolubojovníků. Traduje se, že když tyto své zubožené vojáky uviděl car Samuil, ranila ho mrtvice. Oslepování zajatců připravilo o zrak velké množství vojáků. Dá se hovořit o celých slepých armádách. Jedním z takových masakrů bylo i oslepení osmi set ruských zajatců, které nařídil byzantský panovník Konstantin IX. po porážce vojsk Kyjevské Rusi. Z nich potom na cestě domů většina zemřela hlady. Bitva byla pod Varnou v roce 1043.
Ve středověku existovalo několik dalších bratrstev, o kterých prakticky nic nevíme. Z nich uvádím: Bratrstvo slepců v Chalons sur Marne, Bratrstvo slepců v Rouenu, Bratrstvo slepců v Caënu, v Bayeux, Bruggách a Padově. V Palermu, Strasbourgu a Frankfurtu nad Mohanem si ustavili sami slepci svépomocnou péči, která se navenek projevovala většinou žebrotou. Někdy se spolčovali slepí podomní obchodníci a muzikanti, kteří se potulovali od vesnice k vesnici a podobně.
Není snad třeba připomínat, že potulní slepci pocházeli z chudých rodin, které je nemohly uživit. Jen málokterý z nich měl to štěstí, že si ho pro některé mimořádné dovednosti oblíbil mecenáš a zajistil mu slušný život.
Z té bídy vyrostly však na Ukrajině a u balkánských Slovanů svérázné osobnosti, které pomáhaly udržovat ujařmené národy v naději na svobodu. Ukrajinští kobzaři či banduristé a jihoslovanští guslaři, kteří se potulovali z místa na místo, opěvovali hrdinské činy bývalých vojevůdců i jiných hrdinů a udržovali v lidu národní vědomí. Svoje dumy a improvizované písně doprovázeli lyrou, ti chudší guslemi. Byli nesporně účastni i na národní poezii.
Některá bratrstva se scházela v kostelích a společnou účastí na bohoslužbách a společných modlitbách získávala od jednotlivců nejen milodary, ale výjimečně i odkazy, které sloužily bratrstvu jako hospodářský základ. Takové sdružení muselo mít ovšem lokální charakter a cílevědomé vedení.
Nejznámějším a výjimečným takovým bratrstvem byla Kongregace tří set, která v Paříži udržovala útulek zvaný Quinze-vingts. V roce 1260 (někdy je uváděn rok 1254) jej založil francouzský král Ludvík IX., zvaný Pobožný, pro tři sta oslepených křižáků. Po bitvě u hory Belasica je dal oslepit byzantský sultán postupně v patnácti dnech po dvaceti vojácích, když je zajal na jejich křižácké výpravě do Svaté země. (Odtud také název útulku.) Majetek byl společný. Kostel při tomto ústavu byl vybaven zvláštními pravomocemi při udílení odpustků, z čehož plynuly značné finanční prostředky. Z toho důvodu byl navštěvován bohatou šlechtou i francouzskými králi. Na hřbitově při tomto kostele byli za vysoké poplatky pochováváni bohatí Pařížané. Věřilo se, že právě odtud je nejkratší cesta do nebe i pro hříšníky. Tak se azyl stal výnosným podnikem. V tomto stavu přežíval staletí. Zajímavá je informace, že v roce 1780 se zde údajně začalo s využíváním vodicích psů. Tato činnost byla spíše spontánní, náhodná a nesoustavná.
Král Ludvík XIV. tento azyl zabral a slepcům dal náhradou malou budovu starých kasáren. V nevhodném prostředí klesla morálka jeho obyvatelů. Později byla původní budova navrácena. Bylo to v době, kdy V. Haüy se setkává s obyvateli azylu a zabývá se myšlenkou jejich vzdělávání. Jsou ochotni přivydělat si jakýmkoliv způsobem i tím, že je někdo za obživu bude něčemu učit.
Vedení azylu dokonce podporuje každou výdělečnou činnost svých chovanců. Protože nevidomí členové bohatých rodin jsou zaopatřeni, spojuje se představa slepce s krutou chudobou. Ti šťastnější z chudých měli v azylu alespoň střechu nad hlavou a vlastně úplnou svobodu pohybu.
V období Velké francouzské revoluce se několik Haüyových žáků spojilo s chovanci azylu Quinze-vingts a přidalo se na stranu revolucionářů. Pro demonstrace psali dokonce hry a básně, které v průvodech občanů sami provozovali.
Francouzská vláda se rozhodla Haüyův ústav přeměnit na slepecké dílny a spojila obě existující slepecká zařízení. Haüy nesouhlasil a založil nový výchovný ústav zvaný Musée. Později se Napoleon Bonaparte rozhodl znovu spojit jeho nový ústav s azylem Quinze-vingts. Takovým opakovaným rozhodnutím byl ovšem Haüy oprávněně zklamán. Azylové zařízení mu neumožňovalo realizovat své výchovné a vzdělávací programy. Aby obě skupiny nevidomých byly od sebe odlišeny, původních sedm chovanců azylu bylo nazýváno slepci první třídy, Haüyovi žáci patřili do skupiny druhé třídy. To Haüy nepřijal a nanejvýš roztrpčen odjel do Petrohradu, kam ho právě pozval car, aby pokračoval ve svém díle v Rusku.
Pro úplnost uvádím založení několika dalších ústavů azylového typu:
1784 v Londýně byla založena Graingersova charita, která se ujala i péče o nevidomé
1829 v Bostonu byl založen azyl, pozdější Perkinsova škola pro nevidomé
1832 A. Klar založil v Praze Zaopatřovací a zaměstnávací ústav pro nevidomé
1845 v Moskvě byl založen azyl pro nevidomé
1888 v Praze byl založen azyl pro nevidomé nazvaný Francisco-Josefinum
1893 v Brně byla na Jánské ulici spolkem Útulna císaře Františka Josefa I. pro slepé dívky (s podtitulem Spolek pro povznesení blaha slepých dívek) pod patronátem arcivévodkyně Alžběty založena Útulna pro nevidomé německé ženy. O rok později byla nazvána jménem panovníka Františka Josefa I.
1894 brněnský Spolek paní a dívek dal do provozu novou budovu pro Útulnu nevidomých německých žen
1893 vznikl azyl pro nevidomé v Lausanne
1894 v Praze byl Českou spořitelnou založen ústav azylového typu Palata. Zůstal azylovým zařízením dodnes
1908 Spolek Seyvalterovy útulny založil v Praze na Kampě útulnu pro nevidomé ženy
1919 Domov válečných slepců v Praze založila Družina osleplých vojínů
1922 spolek Péče o slepé na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku založil v Chrlicích u Brna pracovní azyl pro nevidomé
1924 tentýž spolek založil v Nových Hvězdlicích na Moravě azyl pro staré a bezmocné slepce, někdy zvaný Žáčkův ústav
1926 tentýž spolek založil v Brně Opatrovnu pro nevidomé děti raného věku
1927 v Brandýse byla založena Seyvalterova útulna slepých dívek
1935 Podpůrný spolek samostatných slepců založil v Praze Slepeckou domovinu, která však byla ubytovnou. V tutéž dobu vznikla podobná ubytovna v Brně na Třebízského ulici (dnešní Chaloupkova ulice).
Všichni slepci netoužili se sdružovat se stejně postiženými. Dávali přednost životu v součinnosti s běžnou společností. K tomu ovšem potřebovali vzácné štěstí, že si jich všiml někdo bohatý, nebo sám nevidomý pocházel z majetnějších vrstev obyvatelstva. Jiní slepci se cítili šťastnější, jestliže mohli vytvářet skupiny, které jim zajišťovaly způsob obživy. Někteří rádi pobývali v azylech, jiní se raději toulali po širém světě a živili se již uvedenými způsoby jako zpěváci, vypravěči nebo hudebníci. Jiní se cítili dobře v lůně církve, jiným tento ideologický nátlak nevyhovoval. To jsem konečně již výše dokumentoval.
Až do 18. století bylo vlastně nejasné, co mohou nevidomí dělat, zdali jsou vůbec ve své většině vzdělavatelní a zda se mohou naučit výkonu některých prací. V této době se objevují první osvícenci, kteří ve svých dílech upozorňují na možnost zaměstnat slepce nikoliv již pouhou žebrotou nebo najmout je jako profesionální modliče. I slepci samotní pociťují stále užší vztahy mezi sebou a ostatní společností. V tomto ovzduší potom vznikají dobročinné organizace i organizace nevidomých — slabozrakých až mnohem později. Bylo tomu tak proto, že slabozraký se mohl dříve a lépe integrovat, bylo pro něho dosti pracovních možností (pasáci dobytka, pomocníci řemeslníků, poslíčci aj.). S postupující industrializací se obě skupiny zrakově těžce postižených sblížily a našly k sobě schůdnou cestu.
Jedním z nezbytných prostředků, kterými se slepci stávají v myslích jiných občany, je práce. Jakmile měli slepci možnost přispět na svou obživu manuální nebo jakoukoliv jinou prací, začala společnost kolem nich pomalu chápat, že propast mezi nimi není zase tak veliká.
Kromě výchovně vzdělávacích ústavů a později speciálních škol pro nevidomé žáky mají ve smyslu resocializace nevidomých význam různé charitativní, vzdělávací a vědecké společnosti, ve kterých nevidomí působili jen sporadicky. Spolky pečující o nevidomé měly převážně charitativní a sociální cíle, které mohly slepce jako skupinu nedoceňovat. Bylo to zakládání azylů, zaměstnávacích zařízení, útulen apod. Nevidomí byli objektem pasivní péče.
V neposlední řadě to jsou podpůrné spolky samostatných slepců. Sdružují nevidomé řemeslníky, hudebníky i jiné samostatně se živící nevidomé různých profesí. V posledním období se tyto spolky v mnohých zemích mění na svazy invalidů. Při ústavech a školách vznikaly spolky učitelů slepeckých ústavů. V následujících kapitolách se pokusím jednotlivá seskupení charakterizovat a popsat jejich činnost.
Různá seskupení občanů pro pomoc slepcům vznikala vlastně z nedůvěry v jejich možnosti chovat se a jednat samostatně, přispívat nebo dokonce samostatně se živit prací, přiměřeným řemeslem, hudbou, znalostí cizích jazyků, laděním hudebních nástrojů aj. Tato nedůvěra byla příčinou vzniku jednoho druhu společností a spolků pečujících o nevidomé jako nesamostatné a závislé jednotlivce i skupiny. Nejlépe je soustředit slepce pod jednu střechu a těšit se z toho, že budou plni díků. Nejednalo se tak ani o nabízení dobra, ale spíše o jeho prosazování.
Poněkud jiná byla úloha společností, které měly občanský charakter s širším spektrem působení, například kulturní, obecně filantropické, vzdělávací, umělecké a další. Některé z nich dokonce sehrály nanejvýš pozitivní úlohu (Společnost pro umění v Edinburgu, Filantropická společnost v Paříži, odborné společnosti ve 20. století aj.).
Vědecké úkoly si vytkly společnosti, ve kterých se sdružují odborníci. Jejich cílem je zobecňovat poznatky a vytvářet podmínky k jejich využívání v praxi. U nás je to například Tyflopedická společnost. Podobné pracují ve všech zemích, kde se mohou inspirovat pedagogickou praxí.
Pro nedostatek místa nemohu zhodnotit činnost společností různého zaměření, podávám tedy alespoň jejich výčet u vybraných s charakteristikou jejich činnosti, pokud se mi je podařilo zjistit.
České země — v českých zemích působily většinou společnosti, které měly kulturní charakter. Z nich uvádím několik příkladů: Společnost slepeckého musea — Praha 1932 (J. Zeman, ústřední inspektor speciálních škol). Po smrti K. E. Macana uspořádala sbírku z jeho pozůstalosti s úmyslem založit slepecké muzeum. V roce 1935 J. Zeman inicioval první světovou výstavu slepeckého tisku v Praze, po které se sbírky slepeckých pomůcek dále rozšířily. Než však byly nalezeny vhodné pomůcky pro zřízení slepeckého muzea, většina pomůcek se poztrácela.
Tyflopedická sekce vznikla při Československé logopedické společnosti — Praha 1987. Zpočátku nebyla ustavena samostatná tyflopedická společnost, jelikož v této době bylo nařízeno, aby se menší organizace a zájmové skupiny včleňovaly do větších celků. Tyflopedická společnost jako samostatný subjekt vznikla v Praze až v roce 1991.
Společnost pro hluchoslepé Lorm — Praha 1991. Mimoto vznikla též Oftalmopedická společnost — 1991. Obě jsou zaměřeny k podpoře a rozvoji speciální pedagogiky tyflopedické.
Anglie — v roce 1797 vznikla v Londýně Rasdalesova charita. Není známo, zda již dříve založený azyl Elsing Hospital, Charty a Graingersova charita neskončily svou činnost. V roce 1811 zde vznikla Národní společnost pro podporu nevidomých izraelitů. V roce 1836 to byla Společnost pro pěstování péče o slepce. V roce 1838 vzdělávací Společnost pro čtení a psaní Lucasovým reliéfním písmem, starala se o elementární vzdělávání londýnských slepců docházkou do jejich domovů.
Austrálie — v Austrálii vznikla v roce 1877 Společnost pro domácké vyučování slepých. Založil ji H. S. Prescott, nevidomý samouk.
Dánsko — Společnost Řetěz, založena v roce 1811, se vytvořila s cílem zajišťovat nevidomým práci. Bylo to pro ni velmi obtížné, jelikož v této době ještě vlastně nebylo o koho se starat, vždyť Ústav pro výchovu a vzdělávání nevidomých v Kodani vznikl až v roce 1858. Tato Společnost proto nevidomé vyhledávala a zkoumala jejich pracovní schopnosti. Podle těchto možností jim zajistila vhodnou činnost, která nemusela být produktivní.
Francie — Jako historicky první se uvádí pařížská Sociéteé philantropique (1780), která při zakládání a později i při rozvoji v Evropě prvního výchovného a vzdělávacího ústavu pro nevidomé v Paříži v roce 1784 sehrála významnou úlohu. Zakladatele V. Haüye morálně i hmotně podporovala. (K 200. výročí jeho založení UNESCO vyhlásilo rok 1984 rokem V. Haüye.) V roce 1784 přijala E. Regnierovy návrhy několika zaměstnání, která mohou provozovat i slepci. Autor u nich nevylučoval ani vysokoškolské vzdělání. V roce 1819 dala Společnost podnět k vyzkoušení Barbierova dvanáctibodového reliéfního písma v Národním ústavu pro mladé slepce v Paříži; Společnost V. Haüye vznikla v Paříži roku 1889. Zakladatelem se stal M. de la Sizeranne, druhý nejvýznamnější nevidomý Francouz. Společnost vznikla spojením všech dosud existujících společností, které se věnovaly péči o kulturu nevidomých. Od roku 1882 vydávala významný odborný časopis se stejným názvem a o rok později časopis Louis Braille, při kterém vznikla nová společnost se stejným názvem.
Island — Přátelé slepých Islandu — 1932. Byla to organizace, která nevidomé podporovala spíše svou charitativní činností. Jiné možnosti neměla.
Itálie — Působily zde následující společnosti: Ente nazionale di lavoro per ciechi — 1936; Romasova společnost pro výchovu slepých ve Florencii — 1875; Barbi-Adrianova společnost pro styk mezi výchovnými ústavy pro nevidomé — 1875.
Kuvajt — Společnost slepých — 1972. Víceméně dobročinná, i když usilovala i o zaměstnávání nevidomých, pro které zde v době jejího vzniku nebyly vytvořeny podmínky. Jakákoliv činnost je měla probouzet z pasivity.
Maďarsko — Velmi aktivně působící organizace odborníků Společnost léčebných pedagogů — 1970. Má vědecký charakter.
Mezinárodní — Sdružení pro podporu Brailleova písma — 1955; Světová rada pro blaho slepců, Světová federace nevidomých; Mezinárodní sdružení pro otázky čtení nevidomých — 1955. Všechny tyto společnosti mají integrační charakter.
Německo — Společnost Moon, která vznikla v Berlíně roku 1848, starala se o rozšíření Moonova reliéfního písma. W. Moon (Londýn) je vytvořil na základě zkušeností z výsledků soutěže edinburské Společnosti pro umění.
Portugalsko — Společnost péče o slepce — 1888. Její činnost byla ryze charitativní.
Rakousko — Společnost léčebných pedagogů — 1872. V následujících letech se v Rakousku vyznamenalo hned několik vynikajících tyflopedů, jejichž dílo je ještě dnes stále živé.
Rusko — Společnost s charitativní činností pro péči o válečné sirotky a nevidomé děti vyvíjela činnost v Petrohradě od roku 1877; Společnost pro péči o válečné invalidy v Petrohradu — 1877.
Skotsko — Společnosti pro umění, jejíž sídlo bylo ve skotském Edinburgu. V roce 1825 vypsala soutěž na vytvoření písma pro nevidomé. Výzva měla obrovský ohlas i ve všech ústavech pro nevidomé v Anglii a Irsku. Postupně byly přijaty desítky návrhů, z nichž jich bylo zaevidováno asi dvacet. Soutěže se zúčastnili i tři nevidomí. Pro vítěze byla připravena zlatá (skutečně ze zlata) medaile. Žádné z navržených písem se nakonec v praxi neuplatnilo. Přesto tento čin napovídá velmi mnoho o tehdejším stavu v oblasti výchovy a vzdělávání nevidomých. Počátkem 19. století působilo v této oblasti nejvíce výchovných institucí.
Slovensko — Společnosť pre špeciálnu a liečebnú výchovu v SSR — 1980. Je vědeckou společností se sekcemi pro jednotlivé speciálně pedagogické obory. Vydávala svůj odborný časopis. Úzce navázala na podobnou Společnost maďarskou.
Švýcarsko — Společnost pro péči o hluchoslepé — 1968.
USA — V současné době už pravděpodobně není možné zpracovat přehled nejrůznějších společností, které vznikaly v jednotlivých státech a regionech USA. Z těch snad nejdůležitějších to jsou: Společnost ve prospěch slepců — 1896; Společnost pro péči o nevidomé, New York — 1905; Společnost pro péči o slepce, která v roce 1905 pořádala první lehkoatletické závody nevidomých sportovců; Společnost pro podporu Brailleova písma — 1981.
Podobně jako charitativní společnosti, které chtějí slepcům pomáhat, jelikož jim nedůvěřují, že se dovedou postarat sami o sebe, jsou spolky, které vytvářejí programy péče bez aktivní účasti nevidomých. V jejich představenstvech jen výjimečně působí zdatní zrakově těžce postižení funkcionáři. Týká se to pouze spolků, které si vytkly kulturní činnost. Ve spolcích, které si vzaly za cíl starat se o umísťování nevidomých v azylech, nevidomí členové raději nepracují. Mohlo se tak stát jen výjimečně, a to především v situaci, kdy je hospodářská úroveň státu velmi nízká nebo probíhá hospodářská krize, takže i tato činnost má reálný význam. V určitých situacích nebylo vyhnutí a výchovně vzdělávací ústavy samy iniciovaly zakládání takových spolků, ve kterých většinou jako organizátoři působili učitelé. Jejich iniciativa však mnohdy končila podporou charitativních akcí, zakládáním azylů a zajišťováním podpory ze strany domovské obce. Vedení ústavů k tomuto přístupu vedla většinou bezvýchodná situace některých chovanců, kteří opustili ústav a nebyli schopni se uživit. Nejčastěji tak vznikaly útulny pro nevidomé ženy, protože měly svízelnější společenské i reálné podmínky k uplatnění než muži.
Předkládaný přehled vybraných spolků, které si vytkly cíl pečovat o nevidomé, je neúplný, jelikož není v lidských silách zajistit přehled z celého světa. Tento přehled nemají ani světové organizace slepců. Níže uvedené spolky jsou proto výběrem těch nejznámějších a tematicky zabírajících spektrum péče od vyhledávání slepců po spolky starající se o jejich kulturu.
České země — V roce 1898 vznikly u nás hned dva spolky: Spolek Útulna císaře Františka Josefa I., Praha — 1895, v Brně byl v témže roce založen Spolek pro podporu slepých na Moravě a ve Slezsku. Spolek podnítil činnost brněnských žen, které se přičinily o zvelebení Útulny pro ženy německé národnosti. Nejdříve v nájemních prostorách, později v účelově postavené budově. Spolek pro podporu slepých ve Slezsku — 1903. Jednalo se o odbočku spolku brněnského. S jeho založením bývá také spojeno jméno F. Pavlíka. Činnost spolku se však nerozvinula, nenašla se vhodná osobnost pro jeho vedení; Spolek Seyvalterovy útulny — 1905, který v roce 1911 otevřel v Praze útulnu pro nevidomé ženy; Spolek pro podporu německých slepců v Čechách — 1908; Zemský spolek pro výchovu a opatřování slepých v království Českém — 1909. Spolek byl český, členové jeho představenstva byli všichni Češi. O rok později otevřel v Praze Deylův ústav pro slepé děti český výchovně vzdělávací ústav, který měl své hudební oddělení, jež se postupem doby už jako hudební škola specializovalo na přípravu zrakově těžce postižených učitelů hudby. V roce 1948 se toto oddělení stalo hudební školou, která o dva roky později měla celostátní charakter. V současné době se tato střední hudební škola přeměnila na Konzervatoř pro mládež s vadami zraku a převzala jméno zakladatele původního ústavu J. Deyla (viz Podpůrný spolek samostatných slepců); Jubilejní spolek císaře Františka Josefa I. na zaopatření mužských slepců na Moravě a ve Slezsku — 1910. Spolek navazoval na činnost Spolku pro podporu slepých na Moravě a ve Slezsku. Funkcionáři obou spolků byli především učitelé Zemského ústavu pro výchovu slepců v Brně. Jeho činnost se nerozvinula pro nedostatek finančních prostředků, navíc se zhoršovala i politická situace a v roce 1914 propukla první světová válka. Po ní se na tento projekt zapomnělo.
Spolek péče o nevidomé německé národnosti v Čechách, Ústí nad Labem — 1913. Později zde byly otevřeny detašované německé třídy Klarova ústavu. Po jejich zrušení (1945) vznikly chráněné dílny pro nevidomé a výrobní družstvo Karko. Spolek Péče o slepé na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku — 1922. Vyvíjel mimořádně rozsáhlou charitativní činnost; Spolek Český slepecký tisk — 1918. Měl zásadní vliv na vznik a rozvoj kultury českých slepců. (O obou posledně uvedených spolcích pojednám podrobně níže.); Spolek učitelů slepeckých ústavů — 1926. V roce 1936 se transformoval na Svaz slepeckých spolků a ústavů. Členstvem byli učitelé škol a ústavů pro nevidomé. Tento spolek zajistil překlad a vydání dvou Villeyových spisů: Svět slepých a Pedagogika slepých.
Anglie — Spolek pro pěstování a péči o slepce — 1836; Spolek pro vzdělávání slepých v jejich domácnostech, Londýn — 1855. Na jeho podnět potom vzniklo podobných spolků asi šedesát; Národní institut pro slepce, Londýn — 1868. V současné době oceňujeme jeho doslova gigantický rozvoj. Postupem doby se činnost rozrostla do té míry, že se stala nejvýznamnější organizací v Anglii. Ze skromných počátků se vypracoval na nejdůležitější instituci, která dodnes slouží nevidomým v celé Velké Británii v plném rozsahu. (Některými opatřeními připomíná původně proponovanou Českou unii nevidomých a slabozrakých, ovšem v rozsahu, o kterém nebylo možné zpočátku ani snít.) Projekty tohoto institutu zahrnují péči o školy (kterých bylo i více než sto, ale postupem integrace nevidomých a těžce slabozrakých žáků do běžných škol jich je v současné době do desítky), pracovní možnosti, rehabilitaci, pomůcky, výuku písma aj. Stará se o obrovskou knihovnu, ve které ještě do nedávné doby byla polovina knižních fondů realizována v Moonově písmu. Zvuková knihovna vznikla v roce 1935 nahrávkami na gramofonových deskách, koncem padesátých let na magnetofonových páscích (kotouče) a v sedmdesátých letech na magnetofonových kazetách s automatickým přehrávačem. Institut má ve své kompetenci rovněž výcvik vodicích psů.
Francie — Podpůrný spolek pro slepé, Paříž — 1841
Holandsko — Spolek pro zabránění vzniku slepoty, Amsterodam — 1929
Chorvatsko — Spolek sv. Víta, Záhřeb — 1898
Maďarsko — Zemská jednota pro péči o slepce v Maďarsku — 1882; Na pomoc slepým — 1882; Spolek pro péči o slepce, Budapešť — l897; Podpůrný spolek školy v Szegedu — 1902.
Mezinárodní — Světová rada pro blaho slepců — 1951; Světová unie nevidomých vznikla sloučením Světové rady pro blaho slepců a Světové federace nevidomých — 1984
Německo — Spolek pro podporu chudých slepců — 1818; Moonův spolek pro péči o slepé, Berlín — 1860; Spolek pro podporu a vzdělávání slepců, Hamburg — 1876; Spolek pro vzdělávání a podporu slepých, Frankfurt nad Mohanem — 1879; Spolek paní a dívek pro pomoc slepým v Číně — 1880; Spolek péče o slepce v Düren — 1887; Komora péče o slepce — 1922
Podkarpatská Rus — Spolek péče o slepce — 1928; Spolek pro péči o slepé v Mukačevě — 1928
Polsko — Německý spolek pro podporu osleplých vojínů s názvem Spolek pro zajištění osudů slepých, Vratislav — 1877
Rakousko — Spolek pro péči o slepé ve Vídni — 1895; Spolek učitelů a přátel slepců, Vídeň — 1902.
Rusko — Mariínský spolek v Petrohradě — 1881. Měl významnou roli při organizování tamního Ústavu pro nevidomé i pro vyhledávání možnosti zaměstnat nevidomé dělníky. Významnou postavou spolku byl K. K. Grot, významný ruský tyfloped, budovatel Ústavu pro nevidomé děti v Petrohradě. Dobročinný spolek pro dobro slepeckého ústavu, Petrohrad — 1882.
Řecko — Spolek pro řízení ústavu slepých — 1905
Slovensko — Zemský spolok pre starostlivosť o nevidiacich — 1925; Zemský spolok pre starostlivosť o nevidiacich, Báhoň — 1926; Spolok pre starostlivosť o nevidomých na Slovensku — 1947. Sídlem spolku byla Bratislava, avšak úřadoval v Báhoni. V preambuli stanov čteme: „Spolok je nepolitický. Účeľom spolku je sústavne organizovať a prevádzať starostlivosť o nevidomých na Slovensku bez zreteľu náboženstva a národnosti.“ Spolok pre blaho nevidomých v Bratislavě; Odbor učitelstva pro mládež vyžadující zvláštní péče — 1957.
Srbsko — Slovanský svaz pro péči o nevidomé — 1937
Švýcarsko — Spolek pro podporu slepců — 1899; Svaz pro péči o slepé — 1904; Sdružení spolků nemocných a invalidních občanů — 1951
USA — Americké sdružení ve prospěch nevidomých — 1895; Velký Pittsburský cech nevidomých — 1959; Sdružení učitelů nevidomých v USA — 1971.
Určitá skupina nevidomých vždy inklinovala k samostatnosti a nezávislosti i přesto, že to přinášelo mnoho starostí a vyžadovalo mimořádnou vitalitu. Odmítali sbírat drobty, které obrazně řečeno padaly z plných stolů boháčů. Postupně z praxe vyplynulo, že spojí-li síly, bude se jim dařit lépe. Budou-li se setkávat, mohou si zkušenosti vyměňovat, mohou si vzájemně pomáhat, umožní alespoň částečně samostatný život těm slabším. Postupně přišli i na to, že tyto spolky je mohou chránit před silnou konkurencí v podnikání.
Svépomocné spolky jsou třetí institucí nastupující v rozvoji péče o rehabilitaci nevidomého člověka. Vznikají jako historicky poslední forma organizací ve prospěch nevidomých. Je více než diskutabilní, působí-li ve prospěch zrakově těžce postižených i spolky a svazy, které vznikají z administrativních tlaků a spojují všechny zdravotně postižené.
Hnacím momentem vzniku byla bída u širokých vrstev slepeckého obyvatelstva. Nesmíme zapomínat, že se svépomocí přicházela myšlenka odpoutat se od poručnictví, odmítnout „péči od kolébky do hrobu“. Myšlenka svépomoci se prakticky prosadila bez ohledu na potíže, jejichž kořeny byly v pramalé důvěře v sociální hodnotu slepce. O tuto svépomoc se sváděly těžké spory, které může plně pochopit jen ten, kdo je aktivně prožíval. Představitelé spolků, které mínily pečovat o nevidomé v rámci azylů, odmítali, a vlastně ani nemohli pochopit, že pro nevidomého by měly být plně otevřené dveře k různým druhům povolání a do sociálních společenství, že právě práceschopnost je učiní šťastnými.
Do tohoto ovzduší zaznívaly hlasy některých učitelů a pečovatelů, které například varovaly před riziky samostatného povolání a vyšším vzděláním nevidomých. Podle některých učitelů si vzdělaný slepec svůj osud uvědomuje ještě hlouběji, a je proto nešťastnější. Paradoxní je, že vůbec neměli na mysli ani úplné středoškolské vzdělání, tím méně vysokoškolské. Tyto poměry převládaly zhruba do poloviny 20. století.
Samostatně a nezávisle se sdružovaly již středověké cechy a bratrstva. Ty chránily své členy pouze souhlasem s jejich profesionálním zaměřením, tj. sdružení modlitební, žebráků, hudebníků a zpěváků i jiná. Ostatní společnost je v obecných společenských vztazích chápala jako jedno z nutných východisek. Právě touto formou spolků dokazovali slepci svou svébytnost, nadání pro práci, i vzdělávatelnost.
Postupně, jak se jednotlivci oddělovali od skupiny a živili se na vlastní pěst, cítili novou potřebu se sdružovat. Usilovali o to, aby některé pracovní činnosti byly vyhrazeny pouze jim, přáli si, aby jejich výdělečná činnost byla společností oceněna jako projev vyšších snah vyrovnat se nárokům života. Vznikal nový typ sdružování, tj. obdobně, jak tomu bylo u jiných zájmových skupin obyvatelstva. Vznikala sdružení nevidomých s profesním zaměřením. Později se přidali i bývalí slabozrací spolužáci.
Ukazuje se, že historicky první organizací samostatně se živících slepců bylo sdružení v Pekingu, které vzniklo již v roce 206 př. n. l. Jeho členy byli slepí hudebníci. Byl to vlastně předchůdce cechu, který sdružoval nejen muzikanty a zpěváky, ale i vypravěče a bajkaře. Kromě uchovávání své profesní existence příslušela této organizaci výchovná role mládeže. Scházeli se v chrámu Ching Chung Miaro v jižním Pekingu. Toto nebo podobné sdružení existovalo v Číně do první poloviny 20. století.
V Japonsku se začala věnovat pozornost slepcům s rozšířením buddhizmu. Přinesl ho sem především nevidomý kněz G. Vajo Zo v roce 754 n. l. z Číny. Je pochopitelné, že k učení slepého kazatele se připojilo především mnoho slepců. Naproti tomu je také přirozené, že slepý myslitel na své druhy se stejným osudem spoléhal do té míry, že jim v rituálu nového náboženství zajistil vedoucí úlohu hudebníků.
Prvním známým sdružením slepců v Evropě je Benátské bratrstvo Scholacoecorum — 1315, jehož členy byli nevidomí. Sdružovalo a chránilo všechny potulné vypravěče, hudebníky i jiné artisty.
V roce 1414 bylo založeno Štrasburské bratrstvo chudých slepců. Organizovalo slepé žebráky i jejich průvodce. Chránilo je v jejich oblastech působení a dbalo, aby si jednotliví žebráci nekonkurovali a aby z tohoto důvodu nedocházelo ke rvačkám. Pro větší produktivitu se mnozí členové později pokusili i o zpěv, hru na hudební nástroj nebo vyprávění hrůzostrašných příběhů.
V roce 1661 byla v Palermu založena Akademie slepých hudebníků a básníků. Sdružovala slepce, aby jim pomáhala v jejich profesi tím, že jim radila, co je právě aktuální, jaké příhody a neštěstí se staly a co je vhodné zpracovat do textů vyprávění nebo písní a popěvků. Pravděpodobně se její členové i informovali o oblastech, kde je možné působit. Mladí příslušníci se podle regulí sdružení měli stát nejen charakterními lidmi, ale především vysoce váženými hudebníky. Akademie působila několik století.
V roce 1780 zanikla srbská Škola pro nevidomé guslary. Její založení není dokumentováno. Bylo to vysoce organizované sdružení nevidomých, které povzneslo činnost svých členů na vysokou úroveň. Spolky samostatných slepců nového typu začínají vznikat v 19. století. V této době vycházejí z výchovně vzdělávacích ústavů již první absolventi, kteří měli elementární vzdělání, prošli zapracováním do některých výrobních prací a mají v úmyslu co nejvíce přispět na svou obživu. Zatím však jim společnost nedůvěřuje, protože až donedávna byli považováni za nevychovatelné a hlavně za nevzdělavatelné. Je tedy třeba své budoucí zákazníky přesvědčit, že slepec je také člověk.
V další fázi sledujeme, že bylo třeba opustit potulná zaměstnání a začít samostatnou prací si přivydělávat ve svém bydlišti se stálými zákazníky, což vyžadovalo velkou odvahu a v počátcích i podporu rodičů a sousedů. Je jisté, že mnozí zákazníci si výrobky kupovali především ze solidárních důvodů. Výrobky šly od ruky k ruce a samy byly reklamou. Radost z očekávání byla však v mnohých případech zkalena zklamáním. Lidé slepci dlouho nevěřili, výrobky se hromadily a v chalupě nastal smutek a beznaděje. Šlo se tedy na trh. Zboží slepce bylo nakonec atraktivitou a kupovalo se. Člověk nesměl zůstat za pecí, musel vyvinout i obchodní aktivity.
A to zdaleka nebylo všechno. Aby řemeslník mohl vyrábět, potřeboval materiál. A tak se ukázalo, že nejen zručnost, ale i jiné aktivity jsou nutné k tomu, aby slepec mohl být produktivní. Je třeba si připomenout, že podíl státu na zabezpečování samostatné existence nevidomého byl mizivý, vlastně žádný. Vše se odbývalo v místě rodné obce nebo bydliště. Velkou pomocí byly fondy, které většina výchovně vzdělávacích ústavů vytvářela pro podporu chovanců, kteří se osamostatnili. Tyto prostředky však působily jenom zpočátku.
V 19. století přibyla postupně povolání, která byla provozována mimo domov. Z ústavů vycházeli hudebníci, varhaníci i ladiči klavírů. Nastal jiný problém, jak se na místo pracoviště dostat. Přibyly proto nároky na tyflopedy, naučit své žáky pohybovat se v širším prostoru. Nejvíce se spoléhalo na odvahu samotného nevidomého. Jinak se o tento problém v ústavech nikdo nestaral. O bílé holi nebo o vodicím psu nebylo ani řeči. Někteří nevidomí však chodili s běžnou holí, orientovali se s pomocí zvuků, které kolem slyšeli, psa si vycvičili sami. Na delší cesty brali s sebou vesnické žebráky a jiné osoby, které neměly trvalé zaměstnání a mohly jim být průvodci. V lepších případech se ohlíželi po zdravém partnerovi do manželství. Většinou se jim to dařilo.
S hudbou souviselo vyučování hře na hudební nástroje, žádný varhaník nemohl pracovat bez malého instrumentálního souboru a pěveckého sboru. V těchto oblastech bylo třeba, aby nevidomý vyrostl do takové úrovně, aby mohl jiné odborně vést. Nestačilo již ve škole připravit nevidomého žáka k dovednostem, odvaze a tak dále, bylo nutné zvýšit úroveň jeho všeobecného vzdělání.
Toto všechno by nemohlo probíhat samovolně, živelně. Organizovaně vznikala sdružení, která svým samostatně se živícím členům pomáhala. Zpočátku to byla především finanční a hlavně materiálová pomoc. Na společných schůzkách bylo možné zjistit, kde a kdo prodává nejlevnější suroviny. Představenstvo spolku potřebnou surovinu nakoupilo a zlevněně ji poskytlo řemeslníkovi. Přirozeně že k tomu bylo třeba mnoho peněz. Spolky je získávaly členskými příspěvky a od dobrovolných dárců, prodejem výrobků, postupně zřizováním vlastních dílen a prodejen. Nevidomí se sdružovali, aby poznali problémy těch druhých. Vznikala solidarita, vznikala skupina obyvatelstva se specifickým zaměřením. 19. století je stoletím vzniku a rozvoje spolkaření, je charakteristické, že si nevidomí pomáhají, vždyť samostatný život přináší tolik dříve netušených překážek, ale i radostí. Člověk měl být na co hrdý.
První takový spolek v Evropě vznikl pravděpodobně ve Švýcarsku roku 1811. Byl to první spolek pro podporu samostatně se živících slepců, ve kterém se teprve formovaly základy spolkaření. Vyrostl z potřeb lidí.
V Rakousku se stal průkopníkem takových spolků nevidomý vídeňský hudební skladatel populární hudby T. Zakreis. Hudbu neprovozoval sólově, nýbrž sestavil ze svých bývalých spolužáků malý hudební soubor. Tu poznal, jakou sílu má sdružování. Propagoval proto taková zájmová seskupení i v jiných profesích.
V roce 1834 vznikl v Londýně spolek Pomoc nevidomých nevidomým. Převzal úkol navštěvovat osamocené nevidomé v domácnostech a podporovat jejich snahu nebýt na obtíž příslušníkům rodiny.
V roce 1841 vznikl v Paříži Podpůrný spolek pro nevidomé řemeslníky, který zanedlouho otevřel i společné dílny. Toto byla realizace nové myšlenky, soustředit nevidomé řemeslníky v dílnách, kde se mohli uplatnit i ti nevidomí pracovníci, kteří nebyli zrovna mimořádně zruční. Takové dílny přinášely možnosti nových seskupení v rámci pracovního kolektivu. Byly to zájmové činnosti, jako je pěstování hudby, čtenářské kroužky a jiné.
České země — Spolek pro podporu slepých v českých zemích — Praha 1898; Spolek pro podporu slepých na Moravě a ve Slezsku — Brno 1899; Podpůrný spolek samostatných slepců, Praha — 1902; Družina osleplých vojínů, Praha — 1919; Spolek válečných slepců Moravy a Slezska — 1919; Sdružení samostatných nevidomých Moravy — 1919. V roce 1928 se stalo pobočkou Podpůrného spolku samostatných slepců; Svaz invalidů československých legií — 1919; Svaz slepeckých spolků — Praha 1923; Pracovní spolek německých slepců — 1921; Sdružení samostatných slepců v Brně — 1923; Svaz slepeckých spolků — 1923; Ústředí spolků a ústavů v ČSR — Praha 1923; Svaz osleplých vojínů — Brno 1924. V roce 1931 začal vydávat časopis Maják; Spolek nevidomých intelektuálů Macan — Praha 1926. V roce 1939 byl násilně rozpuštěn německými nacisty; Slepecké svépomocné sdružení — Praha 1926. Byl to malý spolek, který spíše kryl zájmy jedné firmy; Podpůrný spolek samostatných slepců, odbočka v Brně 1928. V třicátých letech převzal nadační budovu na tehdejší Třebízského ulici, dnešní Chaloupkova; Německá odbočka Podpůrného spolku samostatných slepců, Ústí nad Labem — 1928. Spolek válečných slepců — Praha 1929; V Ústí nad Labem vznikl Verband der deutschen areitstatigen Blinden in der ČSR a začal vydávat časopis Verbandnachrichten — 1932; Svaz čs. osleplých vojínů, začal vydávat časopis Metropol — 1932.
Mimo tyto spolky existovalo ještě několik drobných spolků, u nichž není zjištěn rok vzniku. Naše republika byla těmito spolky a společky přeplněná. Několik pokusů vytvořit jediný svépomocný spolek selhalo. Jestliže však nevidomí v některém regionu nebo určité profese cítili potřebu se sdružovat, potom jakékoliv násilné spojování nemohlo mít úspěch; Národní správa nad spolky a ústavy — 1948. Byla aktem nového politického režimu. Akční výbor Národní fronty, který vedl J. Drtina, ke hromadnému dohledu využil právě toho, že velký počet slepeckých spolků údajně tříští jejich síly. Všechno spělo ke sjednocení všech invalidů pod jednu organizaci. Výsledkem bylo ustavení Ústřední jednoty invalidů — 1949 a Svazu československých invalidů — 1952. Tyto autonomní organizace se spojily v Českém sdružení svazu invalidů — 1969. V jeho rámci působily čtyři zájmové organizace: tělesně, vnitřně, sluchově a zrakově postižených a měly právní subjektivitu. Koncem roku 1989 se komunistický režim zhroutil. Iniciativy pro vznik samostatné organizace se ujalo několik nevidomých a slabozrakých, mezi nimiž byl i autor této stati, a dali podnět k registraci České unie nevidomých a slabozrakých; Česká unie nevidomých a slabozrakých — 1990; Společnost nevidomých a slabozrakých v ČR — 1990; Sdružení zdravotně postižených — 1990; Federace nevidomých a slabozrakých — 1992; Společenství organizací nevidomých a slabozrakých — 1993; Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých v ČR — 1996.
Slovensko — Jednota válečných slepců — 1919; Zemský spolek nevidomých — 1926; Svaz slovenských slepců ze Slovenska — 1927; Odbočka Podpůrného spolku samostatných slepců v Levoči — 1946; Spolok pre starostlivosť o nevidiacich — 1947; Sdružení slepců v Báhoni — 1947; Únia nevidiacich a slabozrakých Slovenska — 1990; Slepecký spolok Slovenska — 1990
Anglie — Spolek slepých invalidů, Londýn — 1899; Liga slepých invalidů, Londýn — 1899
Bulharsko — Svaz slepých Bulharska — 1921. Svaz nevidomých Bulharska vznikl spojením Svazu slepých Bulharska a Spolku válečných slepců — 1951
Čína — Organizace nevidomých Číny — 1950; Společnost nevidomých a slabozrakých Číny — 1960
Dánsko — Spolek pro samostatně výdělečné nevidomé, Kodaň — 1862; Dánský svaz nevidomých — 1911
Estonsko — Estonský svaz nevidomých — 1951
Francie — Spolek nevidomých intelektuálů, Paříž — 1919; Spolek hluchoslepých — 1978
Holandsko — Organizace nevidomých Holandska — 1909
Indie — Národní asociace nevidomých Indie — 1952
Itálie — Spolek Ente (zajišťoval nevidomým práci) — 1936
Jugoslávie — Ústřední svaz nevidomých Jugoslávie — 1937; Svaz nevidomých Jugoslávie (vznikl spojením všech dosavadních spolků) — 1946
Maďarsko — Podpůrný spolek řemeslnické školy v Szegedu — 1902; Podpůrný spolek nevidomých, Miškolc — 1905; Zadunajský podpůrný spolek slepců se školou — 1904; Svépomocná jednota slepých — 1918; Podpůrný spolek slepých v Ujpešti — 1904
Mezinárodní — V roce 1984 Světová federace nevidomých a Světová rada pro blaho slepců se spojily ve Světovou unii nevidomých a slabozrakých se svými regionálními výbory. Světová rada pro blaho slepců — 1950; Světová rada pro ochranu slepců — 1959; Mezinárodní federace nevidomých — 1964; Světová rada pro blaho slepců zakládá regionální výbory — 1967; Evropský výbor Mezinárodní federace nevidomých — 1974
Německo — V roce 1860 založil W. Moon v Berlíně Spolek pro péči o slepé. Jednalo se však především o to, aby se zde rozšířilo jeho písmo. V severním Německu vznikl první spolek pro podporu slepých — 1851; Svépomocné výrobní sdružení nevidomých, Hamburg — 1872; Svépomocný spolek nevidomých, Berlín — 1874; Spolek samostatných slepců v Berlíně (Steglitz) — 1886; Spolek německých slepců — 1892; Spolek pro podporu pracujících slepců,Výmar — 1894; Spolek slepců pro Drážďany a okolí — 1901; Ústřední spolek pro podporu výdělečně činných slepců — 1905; Spolek slepců ve Wüttenbergu — 1909; Spolek německých židovských slepců — 1911; Říšskoněmecký svaz nevidomých vznikl na 2. Dnu nevidomých — 1912; Spolek německých akademiků, Hamburg — 1916; Arbeitungsblindenverein — 1921; Svaz německých spolků a ústavů — 1924; Spolek nevidomých sportovců, Berlín — 1928; Svaz nevidomých a slabozrakých NDR — 1957; Do této doby se v Německu nesměly organizovat žádné spolky, a proto nebyla povolena ani žádná slepecká organizace. V současné době (po sjednocení Německa) byla vytvořena federace (Deutscher Blinden — und Sehbehindetenverband), která zastřešuje dvacet regionálních organizací z šestnácti spolkových zemí, které jsou samosprávné s vlastním vedením a samostatnou činností.
Polsko — Jednota nevidomých, Vratislav — 1876; Spolek Slepecká jednota, Vratislav — 1896; Polský svaz nevidomých — 1951
Rakousko — Podpůrný spolek slepců — 1897; Svépomocný spolek slepců, Vídeň — 1898; Ústředí svazů rakouských slepců — 1903; Spolek pro podporu slepců, Vídeň — 1929
Rusko — Všeruské ústředí svazů slepců, Petrohrad — 1916; Moskevský svaz slepých — 1918; Všeruská organizace slepých (VOS), Moskva — 1925; Organizace nevidomých Běloruska — 1928.
Uzbekistán — Organizace nevidomých Uzbekistánu — 1932
Ukrajina — Organizace nevidomých Ukrajiny UTOZ — 1933; Rada pro práci hluchoslepých — 1978
USA — Národní federace nevidomých USA — 1960.