(Hudební výchova 1968/69, str. 13)
V současné době se velmi rychle rozvíjí elektroakustika. V jejím vývoji nejde jen o určitá zlepšení, ale o podstatně nové druhy reprodukčních možností hudby. Při vybavování školy reprodukčními přístroji bereme v úvahu, že právě pro děti je nezbytné dokonalé reprodukční zařízení, aby si tak mohly tvořit hudební představy přibližující se skutečnosti, tj. živě interpretované hudbě. Nezbývá proto, než aby učitel hudební výchovy sledoval rozvoj elektroakustiky, aby byl poučen o základních principech. (K tomu doporučuji časopis Amatérské rádio a v poslední době ještě lépe vyhovující časopis Hudba a zvuk.)
Míníme-li využít toho nejdokonalejšího, co současná reprodukční technika poskytuje, rozhodneme se pro stereofonii. Ani nejdokonalejší monaurální přístroje se neblíží stereofonním přístrojům třeba jen průměrné kvality. Stereofonní reprodukce přináší však při společném poslechu ve skupině (ve třídě) nové specifické problémy. K dokonalému monaurálnímu vjemu stačilo, aby byla škola vybavena kvalitním zařízením. U stereofonie je tomu poněkud jinak. Ani nejdokonalejší zařízení nezaručuje dobrý poslech, když nejsou dodržovány akustické zásady poslechu. Základní požadavky stereofonního efektu jsou jistě všeobecně známé. Bezpodmínečně je nutný onen trojúhelník, v němž dva vrcholy tvoří reproduktory, třetí vrchol posluchač sedící ve zvukovém středu, který je ovšem prostorově vymezený. Z toho plyne, že poslouchá-li více posluchačů, jen velmi málo z nich může být v ohnisku stereofonního efektu. Ostatní mají nezbytně nedokonalý poslech — horší než při monaurální reprodukci. Vyvstává tedy otázka, zda je vůbec možné ve školách stereofonii zavádět a jak zabezpečit všem žákům vjem hudby se skutečně stereofonním efektem. Zde totiž nejde jen o zlepšení reprodukce, ale o kvalitativní změnu — o prostorový dojem. Zvuková plocha se mění v trojrozměrný prostor, uprostřed něhož stojíme. Našim úkolem je, chceme-li přiblížit žákům všechny krásy hudby, nejen celou paletu barev, ale také hloubku prostoru, hledat řešení, které všem žákům dává stejné možnosti zvukového prostorového vjemu. Je nám jasné, že při tradičním uspořádání dvou ozvučnic to není možné.
Za vhodné řešení považuji použití stereofonních sluchátek. Stereofonní sluchátka jsou vlastně dva dynamické reproduktory, akusticky přímo vázané na uši, s vyloučením většího prostoru a s nutností dokonalého utěsnění k sousedním částem hlavy. To je podstata konstrukce a zároveň překvapujícího zvukového efektu. Čím méně sluchátka přiléhají, tím více se zhoršuje reprodukce. Sluchátka jsou citlivá na síťový brum a jiné nežádoucí zvuky — kazy magnetofonového pásku, elektrostatický náboj nebo mechanické poškození gramofonové desky, poškozený hrot přenosky, špatný příjem rozhlasové stanice apod. Z tohoto důvodu je nezbytné věnovat celému zařízení patřičnou péči. U některých zesilovačů bude dokonce nutný odborný zásah do filtrační části, protože jejich vlastní brum, vzhledem k úrovni signálu, je neúměrně velký. Velmi nepříjemné je praskání, které vzniká zapínáním gramofonového motorku. Pokud nemá gramofonové šasi vlastní vypínač přenosky (zkratovací spínač), je výhodnější motorek vůbec nevypínat a záběr gramofonového talíře ovládat přepínačem pro volbu rychlostí.
Dosti obtížný je výběr gramofonového šasi. Většinou postačí ta, která jsou běžně k dostání v obchodech. Tesla Litovel připravuje gramofonový přístroj na velmi vysoké úrovni pro náročné posluchače — HC 410. Jeho navrhovaná cena — prý 2700 Kčs — je však poněkud přemrštěná. Ze zesilovačů je nejvhodnější ARS 171. Má 2x10 W, což poskytuje i dostatečnou výkonovou rezervu. Jeho cena je 2100 Kčs, vyrábí jej Tesla Pardubice. Sluchátka se u nás vyrábějí ve třech typech. V Kovopodniku Brno, v družstvu Mechanika (typ S 3) a v Tesle (typ ARF 200). Někdy bývají v prodeji také rakouská sluchátka AKG K 50. (Z vlastní zkušenosti mohu doporučit sluchátka brněnská. K dalšímu poučení doporučuji prostudovat příslušná čísla časopisu Hudba a zvuk.) Instalaci by měl provádět odborník nebo zkušený radioamatér.
A nakonec poznámky k hygieně poslechu a k pedagogickému využití celého zařízení. Při sluchátkovém poslechu hudby je žák zvukově dokonale izolován od vnějšího prostředí a může se soustředit výhradně na znějící hudbu. Zároveň však je svou izolací zbaven možnosti určité psychické relaxace při déletrvajícím poslechu — nemůže dost dobře hudbu, která jej doslova prostupuje, nechat poklesnout na úroveň zvukové kulisy, cítí-li se unaven, nebo je vyrušován. Proto jej tento druh poslechu psychicky zatěžuje a vyčerpává více než běžný skupinový poslech ze společného reproduktoru. Kromě toho působí na žáka ještě fyzický tlak sluchátek, jež mají pevně přiléhat k hlavě. Z obou těchto okolností plyne společný požadavek — „dávkovat“ poslech velmi obezřetně, v kratších časových úsecích, ale zato využívat intenzity vjemu, kterou sluchátka poskytují, a motivovat všechny dílčí poslechové úkoly tak, aby žák byl stále psychicky plně aktivní.
Zařízení (i samotná sluchátka) je dosti drahé. Finanční nároky je však možno zmírnit nákupem jen omezeného počtu sluchátek, s nimiž pak pracují střídavě jednotlivé skupiny žáků ve třídě. Tak se finanční nouze může obrátit v pedagogickou ctnost, neboť přímo vyzývá ke skupinovému vyučování, pedagogicky velmi účinnému a časově úspornému. (Zvláště vhod přijde takové řešení na malotřídních školách, kde se vyučuje v odděleních. Ostatně řada učitelů malotřídek už sluchátek v praxi využívá, třeba ne právě v hudební výchově, ale v jiných předmětech.) Hudební výchově se tak skýtá možnost provádět ve skupinách současně různé hudební činnosti, aniž by se děti navzájem rušily. Tak se sluchátka stanou nejen zárukou kvalitního stereofonního poslechu, ale i jednou z důležitých podmínek pro zavádění prvků moderního vyučování do hudební výchovy.