(Hudební výchova 1969/70, str. 108—109)
Hudba je vážným studijním oborem některých žáků naší školy.[1] Hudebnímu vzdělávání proto věnujeme náležitou pozornost. Pro žáky 2. a 3. ročníku ZDŠI je hra na klavír povinná. Toto opatření má určitý význam i pro netalentované. Působí jako kompenzační prostředek. Znamená to, že si cvičí hbitost prstů (což přispěje k uvědomělým hmatovým pohybům), volnost ruky a držení těla (odráží se v pěstování přirozených pohybů a všeobecně užívaných pohybových zvyklostí). U nadaných žáků je toto elementární studium přípravou k vážnější práci.
Naši pedagogicko-psychologickou činnost předznamenávají určité zvláštnosti. Jednou z těch nejdůležitějších je ta, že na rozdíl od ostatních, je u našich žáků nevyhnutelná audio-taktilní korespondence. Pro učitele to znamená převádění audio-vizuálních percepcí do sféry sluchu a hmatu. S touto naprostou nezbytností je třeba se vypořádat i v hudební výchově (povinný školní vyučovací předmět) a hře na hudební nástroje.
Když navštěvují hudebně instrumentální vyučování všichni žáci uvedených dvou ročníků, je tak zajištěno, že nám neunikne žádný talent. Schopní žáci, kteří jsou hudebně a intelektuálně dostatečně fundováni, se hudbě věnují jako přípravě na své pozdější povolání. Toto třídění žáků podle kvality a rychlosti rozvoje jednotlivých hudebních (i potřebných nehudebních) schopností, se děje již v nižších ročnících základní školy pro nevidomé i základní školy pro slabozraké žáky. K tomu přispívá i ta okolnost, že žáci rostou pod péčí jednoho učitele-instrumentalisty po celou docházku.
Učební osnovy instrumentální i osnovy přiřazených hudebních předmětů korespondují s osnovami LŠU. Výsledků docilujeme speciálně interpretovanými metodami.
Přes určité nevýhody, které plynou ze ztráty zraku a z nutnosti internátní výchovy, je pro hudební výchovu tato skutečnost kladem. Žáci žijí společně, a proto je velmi oblíbena zájmová hudební činnost, která se projevuje mimo jiné tím, že schopní žáci improvizují známé módní melodie, mnozí včetně jejich harmonického doprovodu. Mají pro koho hrát. Při volných sobotách je den našich žáků tak přeplněn, že zatím nenacházíme žádné možnosti pro pěstování větších pěveckých či instrumentálních souborů.
Nevidomé děti mají již ve školním věku některé své hudební schopnosti mimořádně rozvinuty, avšak jsou hendikepovány složitější strukturou hudebního písma a složitějšími poznávacími činnostmi.[2] Většinou nejsou ze začátku také nijak manuálně zručné. Rozvoj v orientaci a hbitosti prstů je velmi náročný a pomalý, ale soustavné a cílevědomé úsilí je předpokladem účinného rozvoje a vyrovnání všech obtíží během povinné školní docházky.
Obsah i rozsah vyučování přípravné hudební výchově sice koresponduje s osnovami pro LŠU, avšak speciálnost vyučování má vymezené odlišnosti nejen v metodikách, ale vzhledem ke specifičnosti gnóze nevidomých[3] dochází i k přesunu některých vyučovacích okruhů. S pomůckami nejsme zatím na tom dobře. S jejich vývojem začínáme teprve v poslední době.[4]
Zvláštnosti gnóze nevidomých se projevují i v rozvoji některých hudebních schopností. Nejvíce v citlivosti pro tóny a schopnostech kompenzace jinými smysly a celou osobností. Dosavadní výzkumy ukázaly, že nevidomé děti mají již v mladším školním věku některé hudební schopnosti mimořádně rozvinuty. Na druhé straně jejich změněná gnóze ztěžuje některé aktivní hudební projevy. Je to tam, kde se projevuje nedostatek plynoucí z nemožnosti kontroly motoriky zrakovými vjemy. Veškeré učitelské umění spočívá ve sladění zvýšených hudebních schopností na jedné straně a větších orientačních překážek na druhé straně.
Z předešlé velmi stručné charakteristiky plynou ony přesuny ve vyučovacích okruzích a změny v metodikách. Proto vyučování v přípravné hudební výchově se například liší v požadavcích na rozvoj uvědomělé vokální intonace (kde podle výzkumů mohou být požadavky vyšší než na obdobném stupni pro vidomé děti) a ve vyučování znalosti not a orientaci na klávesnici klavíru, kde je situace mnohem obtížnější. V intonaci postupujeme dosti rychle, bez obav z překotnosti. Hra z not je mimořádně náročná na abstrahovací činnosti. (Máme na mysli speciální brailleský notopis.)
Na první místo klademe uvědomělou vokální intonaci, protože zrakový nedostatek v hudbě je možno kompenzovat mimo jiné právě vysokým stupněm citlivosti k tónům a jejich horizontálním i vertikálním vztahům. Osvědčil se nácvik na základě nápěvkové intonace. Notopisný záznam dočasně nahrazujeme speciální učební pomůckou — intonační klávesnicí.[5] Potřeba speciální učební pomůcky vyvstala ze zvláštností Brailleova (Brajova) notopisu. Brailleský taktilní notopis graficky nezachycuje tónové vztahy. Je vlastně dokonalou písmennou notací.[6] Proto bylo nezbytné nalezení náhradního grafu. Intonační klávesnice se v praxi osvědčila jako progresivní pomůcka. Splňuje základní požadavek: co žák slyší, to hmatá.
Hmat ovšem není zrak. Oba smysly se v poznávacích činnostech vzájemně liší v oblasti fyziologické i psychické. Z toho plynou rozdílnosti v představách. Pokud jde o hudební představy, nejsložitějším úkolem je vypěstovat jejich globálnost. Hmat nikdy nemůže postihnout větší celek. Ten je třeba skládat z malých částí. Tomu mají pomáhat audio-taktilní učební pomůcky.
Druhou zmíněnou odchylkou je brailleský notopis. Je velmi náročný na abstrahovací činnosti žáků. Přesto jej začínáme vyučovat již v elementární přípravné hudební výchově (PHV). Metody se ovšem přizpůsobují jak věkovým a gnozeologickým zvláštnostem žáků, tak i zvláštnostem notopisu. Učebnice byla sestavena teprve nedávno autorem tohoto článku. Její pokusný text je prakticky ověřován. Pracujeme podle ní dva roky a můžeme pozorovat dobré výsledky. Žáci noty nejen čtou a píšou.
Přiřazeným hudebním předmětem je hudební nauka. Navazuje na PHV. Zde se jmenované zvláštnosti promítají ve všech formách.
V PHV a hudební nauce věnujeme mnoho času vyučování notopisu. Specifikem pro naši činnost v tomto směru je procvičování hry z not. Je součástí vyučování v obou předmětech. Tak je pozměněn jeden vyučovací okruh v porovnání s LŠU.
V individuálním vyučování hře na hudební nástroje spoléháme nejdříve na náslech. Již v PHV hrajeme s dětmi mnoho písní, které se učí zpaměti. Souběžně se učí noty. Pochopitelně, že o hře z listu nemůže být ani řeči. Žák jednou rukou čte hmatem noty, druhou hraje. Naše děti hrají všechno zpaměti. Proto je jejich hudební paměť stálá a spolehlivá.
Další zvláštností nevidomého muzikanta jsou změněné možnosti v orientaci na klaviatuře. U nevidomého nejsou ruce jen efektorem, ale zároveň konají nezbytné perceptivní úkoly. Z toho vyplývají nejen mnohé zvláštnosti ve vyučování hry na hudební nástroje, ale hlavně zvýšené potíže nevidomého žáka.[7]
Nevidomé dítě zpočátku hledá hmatem a vyťukáváním klávesy velmi těžkopádně. Má sklony orientovat se více sluchem než hmatem. Teprve později získává patřičné zkušenosti. Nikdy nehraje neuvědoměle, ale stále zjišťuje všechny tónové vztahy sluchem i hmatem. Klávesnice je taktilně tvar velmi konkrétní. Hmat postřehne všechny orientační možnosti, ale během delší doby než zrak. Hmat užívá vzájemných vztahů vodorovných i svislých. Představa o klávesnici je u nevidomého velmi konkrétním basreliéfem. Někdy to jde tak daleko, že je to překážkou soustředění. Hmat může nevidomého upoutat k některým nepodstatným znakům. Mohou to být například některé nesouměrnosti kláves, které zraku unikají. Dále jejich nejrůznější kazy a různá hladkost povrchu. Takové znaky jsou pro hmat asi takovými signály, jako pro vidomého různý barevný odstín. Z toho plyne, že u nevidomého rozhodují hmatové představy o klávesnici, které jsou poněkud jiné než u vidomého.
Předešlý, až příliš stručný výklad, je rozhodující pro klasifikaci metod vyučování hře na hudební nástroje. Hmatové a zrakové představy se vzájemně někdy liší. Z hlediska hmatového přihlížíme k výcviku krátké latentní periody, což je důležité vzhledem k rychlosti a přesnosti reakcí na hmatové i sluchové podněty. Protože hmat může vnímat jen malé části prostoru, vystupuje do popředí důležitost stereognostických představ. Ty jsou nezbytné pro přesné vybavování sousedních částí klávesnice.
V této souvislosti není možné nepřipomenout, že u později osleplých dětí je situace poněkud jiná. U nich je nezbytné udržovat a oživovat jejich schopnosti tvorby zrakových představ. Posilujeme je s pomocí hmatových vjemů. Ztratily binární svět světla a tmy, ale neztratily schopnost vytvářet si zrakové představy.
Hudbu pěstují nevidomé děti zvláště proto, že je to jedno z mála umění, které je jim přístupné v plné šíři. Hudba se projevuje zvuky, které nevidomý slyší přinejmenším jako vidomý. Nevidomí hudbu poznávají přímo, bez nutnosti zprostředkovaných představ, jak je tomu u některých jiných umění. Hudba obohacuje jejich život uměleckým poznáním, které je jim přístupné přímo. To je jeden z důvodů, proč má hudba přední postavení v naší speciálněpedagogické hudební činnosti.
Mimořádně nadaní žáci pokračují ve středoškolském studiu hudby na Střední hudební škole internátní pro mládež s vadami zraku v Praze. Toto speciální zařízení je ojedinělým na světě (v současné době Konzervatoř Jana Deyla). Absolventi školy obdrží vysvědčení učitelské způsobilosti, které se rovná absolutoriu konzervatoře s maturitou. V naší republice působí na stopadesát nevidomých nebo slabozrakých učitelů hudby se středoškolským a vysokoškolským vzděláním. Jejich činnost není lehká, ale většina z nich srostla se svým prostředím tak, že ostatní spolupracovníci již dávno zapomněli, že měli k jejich přijetí do školy výhrady.
Naší povinností je nejen připravit nevidomé děti ke středoškolskému studiu, ale staráme se o ně i později. Pomáháme jim ne proto, abychom dosáhli snížených požadavků na jejich činnost, ale právě naopak.