Zazpívej, potom zahraj

(Estetická výchova 1972/73, str. 130)

 

Se zájmem jsem přečetl článek K. Jarolíma, Písničky na jedné struně (EV 8/72,  str. 216). Jelikož pracuji podobnou metodou, i když ve vyučování klavírní hře na ZDŠI pro nevidomé, chtěl bych připojit i několik svých poznatků. Přimělo mne k tomu také odvolání autora na hudební výchovu nevidomých, že: „není vhodné užít označení slepí“.

Při vyučování nevidomých žáků hře na hudební nástroj není jiného východiska než rozvíjet jednotlivé hudební schopnosti a dovednosti specifickým způsobem. V počáteční hře na klavír jsou žáci přibližně dva roky vyučováni nápodobou nebo náslechem založeným na hmatových nebo sluchových podnětech. Zkušenosti učitelů hudby na ZDŠI pro nevidomé jsou v tomto směru dlouholeté. Rád bych však připomněl, že jejich metody a postupy nebyly většinou publikovány.

Nevidomé dítě od svého nejútlejšího věku vnímá svět poněkud rozdílně než dítě vidomé. Zvláštností poznávacích činností, jež vedou ke změnám v psychice sluchového vnímání, které působí na rozvoj jejich hudebního slyšení, lze podle mého názoru využít v začátcích vyučovací hry na hudební nástroje i u vidomých žáků. Pokládám to za velmi prospěšné pro rozvoj některých hudebních schopností a dovedností. Metoda, kterou doporučuje též K. Jarolím, předpokládá u žáka jistý stupeň citlivosti k tónům. Nelze opomenout, že hlavní podněty pro reprodukci písně hrou na hudební nástroj bez notového záznamu vycházejí z centra vnitřní nervové činnosti a nikoliv z podnětů zrakových. Předpokládá se tedy, že centrum VNČ je schopno takové hudební podněty dodat i aferentačně zpracovat. Hudební představy melodie písně tedy musejí být na takové úrovni, aby byly s to stát se podnětem k podráždění pohybu — motoriky a navíc k platným sluchovým zpětným aferentacím. Tyto zpětné sluchové vazby se při užívání doporučené metody stávají středem pozornosti hudebního pedagoga. Bez aktivního poměru žáka a zmíněných jeho hudebních předpokladů nelze očekávat výrazné výsledky.

Pedagogická interpretace této metody je závislá rovněž na osobnosti učitele. Nelze postupovat šablonovitě. Podnícení žákova intuitivního rozvoje má velký význam pro vyšší formy jeho hudební činnosti. Aktivizace žákových hudebních schopností hrou bez not působí zpětně na rozvoj senzo-motorických dovedností reprodukovat hudební představy na nástroji. Rozvíjí nejen potřebnou citlivost k tónům,[1] ale i hudební paměť, která má — zvláště u nevidomých žáků mimořádnou úlohu, protože nemohou hrát tzv. z listu.

I když metodu užitou v Elementární písňové škole K. Jarolíma jako klavírista nemohu odborně posoudit, tvrdím, že tuto myšlenku je třeba aplikovat na počáteční vyučování hře na klavír například již v PHV. (Ve skutečnosti se tak děje, ale bez zobecňování zkušeností.) Taková činnost vyžaduje přesné vymezení problémů a oblastí, ve kterých se budeme pohybovat a ne improvizaci. K tomu mohou posloužit znalosti vnitřních podmínek rozvoje hudebních schopností v uvažovaném dětském věku.



[1] Citlivost k tónům vzniká kvalitativním zvratem z citlivosti ke zvukům, a to vlivem působení prostředí na rozvoj hudebních vloh jako anatomicko-fyziologických zvláštností jedince

 



Další><PředchozíKultura, estetika, umění Apogeum