Současný stav hudební výchovy slabozrakých žáků

(Otázky defektologie 1976/77, str. 266/270)

 

O soustavné hudební výchově slabozrakých žáků lze hovořit až v současné době. Již roku 1927 byla v Brně vytvořena jedna třída (1. — 5. ročník) pro krátkozraké u nás (jednotřídka při měšťanské škole Na Rejdišti). Přijímáni byli jen žáci krátkozrací z Brna. Žáci s těžkou slabozrakostí byli předáváni do ústavu pro nevidomé. V této třídě se hudební výchově nevěnovala žádná zvláštní péče.

partitura

K. E. Macan: Smyčcový kvartet f moll

 

Do padesátých let byly slabozraké děti umísťovány v ústavech pro nevidomé nebo navštěvovaly školy ve svém bydlišti. V ústavech se jejich zbytku zraku nevyužívalo. Byly vedeny k práci hmatem. Užívat zraku ve vyučování bylo dokonce zakázáno.

Totéž stanovisko platilo i v hudebním vzdělávání. Jestliže žák viděl na čtení černotiskových not, musel se jim naučit sám nebo s pomocí slabozrakých spolužáků. Zrak se ve vyučování nerozvíjel. Šetření zraku bylo chápáno pasivně, tj. co nejméně se dívat. Není však bez zajímavosti, že teoreticky se možnostmi výchovy slabozrakých zabývali O. Sadovský a A. Špička.

Problematika vyučování slabozrakých žáků hudbě se soustavně začíná studovat až v posledních letech. K dispozici je jen velmi málo písemných pramenů. Zkušenosti učitelů jsou krátkodobé a nelze je zatím zobecnit. Dosud nebyly také provedeny žádné výzkumy, které by se zabývaly specifikou hudební výchovy slabozrakých. Do pedagogické činnosti zasahují různé názory oftalmologů. Z hlediska minimálního a maximálního cíle hudební výchovy je však nutné i v hudební výchově slabozrakých výzkumy odhalovat a vymezovat základní specifika s cílem připravit schopné žáky pro zájmovou hudební činnost i ke studiu na konzervatoři.

Dlouhodobá metodicky řízená pozorování ukazují, že nejnaléhavějším problémem v oblasti didaktiky se jeví skutečnost, že změny v ostrosti zraku — které jsou z oftalmologického hlediska považovány především za změny kvantitativní — jsou z hlediska pedagogického převážně změnami kvalitativními. Tuto zásadu je třeba vyzvednout i v hudební výchově.

Výchova a výuka slabozrakých je dosud nesprávně zaměřena především na kompenzaci kvantitativní stránky zraku. Se změnami ostrosti zraku stoupá význam zrakové syntézy. Žáci s těžší slabozrakostí nevnímají větší celky přímo, nýbrž je poznávají po částech. Syntéza obrazu tak vzniká jen v představách. Tyto změny ve vnímání se odrážejí i v hudební výchově.

Zatím se specifika hudební výchovy slabozrakých omezují převážně na problematiku čtení not, orientaci na klávesnici hudebního nástroje a funkci optických pomůcek. Zcela se opomíjejí kvalitativní změny ve zrakovém vnímání.

Tyto i další otázky zasluhují zvýšenou pozornost, protože současná hlediska jejich řešení se značně rozcházejí.

Při čtení not se kvalitativní změny ve zrakovém vnímání projevují výrazně, protože noty je nutné číst zcela jinak než text z písmen abecedy. Notová osnova má jiné rozměry, skládá se ze značek různých velikostí umístěných horizontálně i vertikálně. Noty jsou tištěny do pěti souběžně a hustě vedených linek, což samo o sobě zhoršuje čitelnost. Při čtení not je nutné zrakem obsáhnout větší plochu než při čtení textu z písmen, která jsou seřazena jen horizontálně.

Při čtení not je zraková analýza zvláště důležitá. Mnozí slabozrací žáci proto lépe čtou běžnou velikost notace, neboť mohou v určité míře užívat analytické funkce zrakového vnímání. Na větší ploše s velkými znaky ztrácejí přehled, jsou dříve unaveni především proto, že notový text sleduje současně horizontálně i vertikálně. Zvětšením notové osnovy, jak se někde prosazuje, se tedy žákům mnoho nepomůže. Jednotlivé znaky sice lépe čtou, avšak tím více ztrácejí přehled o celku.

Čtení not je třeba řešit individuálně a pro každou hudební činnost zvlášť. Například nevyhovující je běžná školní tabule. Zápis křídou je nejasný a nečistý. Je proto třeba tabuli nahradit modernější učební pomůckou, například individuální notovou tabulkou, se kterou by každý žák mohl samostatně manipulovat. V tomto případě by zvětšené noty vyhovovaly. Zápis není složitý a vertikální tónové vztahy jsou minimální.

Zcela jinak je tomu při hře na klavír. Zásada počátečního vyučování by měla vycházet z metody „zazpívej, potom zahraj“, tzn., že žáci hrají jeden rok pamětně bez not podle náslechu nebo nápodoby. Podle not začínají hrát ve 2. a 3. ročníku. Vzhledem ke složitým vztahům vertikálním je třeba, aby žák, podle své ostrosti zraku, měl možnost přiblížit si notový zápis, případně hudebninu držet v ruce. Vzhledem ke zrakovým potížím i z hlediska zrakové hygieny je nejvíce vyhovující, učí-li se žák skladbě ihned pamětně. Při procvičování není pak unavován potížemi čtení.

Dalším specifickým znakem hudební výchovy slabozrakých je orientace na klávesnici hudebního nástroje. Jednotlivé druhy zrakových vad znesnadňují technický rozvoj žákovy hry. Nejzávažnější je zúžení zorného pole zraku, anomální retinální korespondence, nystagmus, astigmatizmus, případná iradiace černé a bílé barvy aj. Změněným zorným polem nebo postupným pozorováním plochy i prostoru a zrakovou syntézou mohou vznikat i zrakové iluze.

Didaktické důsledky mohou být jediné: podle diagnózy zrakové vady si učitel vypracuje postupy, kdy se žák orientuje zrakem a kdy hmatem. V tomto smyslu je významná kinestetická paměť, která umožňuje zvládnout technicky obtížnější partie.

V hudební didaktice slabozrakých žáků zaujímá významné místo zhodnocení složitých optických pomůcek, a to zvlášť ve školním předmětu hudební výchova a zvlášť při hře na hudební nástroj. Optické pomůcky sice přibližují předměty, avšak omezují zrakové zorné pole, zhoršují světelnost obrazu a jsou tedy jednou z příčin nutnosti syntézy zrakového vnímání. Žák předmět poznává po částech a celek jen v představách. O celku si vytváří představy, které nebývají přesné. Je tedy zřejmé, že i při hře na hudební nástroj lze užívat jen korekci brýlemi. Dalekohledné brýle a turmon jsou nevyhovující. Obě tyto pomůcky se však dobře mohou uplatnit ve vyučování hudební výchově jako povinnému školnímu předmětu.

Slabozrací žáci by měli při veřejném vystoupení vždy hrát zpaměti. Při hře podle not se deformuje jejich sezení nebo postoj u hudebního nástroje. Zvláště při hře na klavír činí slabozrakému značné potíže čtení not a orientace na klávesnici. Hra zpaměti je nutná i z lékařského hlediska.

Významným úsekem činnosti hudebního pedagoga je sledování rozvoje osobnosti žáka. Tuto neodmyslitelnou stránku je nutné podtrhnout proto, že hudba zajisté působí i na rozvoj osobnosti žáka, že je významným kompenzačním prostředkem a mnohým se stává povoláním.

K hudebním činnostem, především hře na hudební nástroje, je třeba rozvinutých kladných volních vlastností charakteru, dovednosti soustředit se, cílevědomosti aj. Hudební činnosti tyto stránky osobnosti nerozvíjejí jen funkcionálně. Hudební pedagog jim věnuje mimořádnou péči proto, že tyto obecnější schopnosti jsou předpokladem úspěchu v hudební činnosti ve skutečnosti, zatímco hudební schopnosti jen v předpokladu.

Pokud jde o vyučovací prostředky v užším smyslu, jeví se potřeba zavedení následujících učebních pomůcek: trojrozměrný model durové stupnice pro žáky nižších ročníků, stavebnice celých stupňů a půlstupňů pro vyšší ročníky, speciální notový sešit pro výuku psaní not, žákovská magnetická tabulka pro grafickou realizaci učiva a žákovská notová tabulka s možnostmi různých hudebních příkladů pro rozvoj uvědomělé vokální intonace.

V hudební pedagogice slabozrakých může být kompenzace hudbou chápána jako rehabilitační proces. Nikdy to však nemůže znamenat, že hudební pedagogika se soustředí jen na problematiku čtení not, jejich zvětšování opisováním nebo fotografováním, na užívání optických pomůcek apod. Hudební pedagogika slabozrakých má širší zájmy. Kompenzační funkci hudby nelze spatřovat jen v kompenzaci smyslů, pohybové koordinace apod. Její největší význam je v oblasti kompenzace osobnosti. Hudba obohacuje osobnost zrakově vadného, přispívá k jejímu zrání. Každá hudební činnost vyžaduje určitou míru ukázněnosti a cílevědomosti. Osobnost zrakově vadného je obohacována o umělecké poznávání světa, které může přispět k úpravě jeho společenských vztahů. Hudební vzdělání tedy není jen cílem, ale stává se i prostředkem v procesu zmírňování defektivity.

Hudba je vždy a především uměním, ať jí přikládáme jakékoliv úkoly. V pedagogice hudební výchovu nezařazujeme do zájmové činnosti žáka, nýbrž patří do systému výchov v rámci estetické výchovy, která je nezbytnou složkou společenské výchovy.

Kromě uvedených úseků z praxe i teorie hudební výchovy je nutné vyrovnat se již nyní s ojedinělými názory, které se bez jakéhokoliv opodstatnění snaží slabozrakým dětem přisuzovat některé nedostatečné schopnosti.

Kriticky je nutné postavit se k názorům Z. Matejové. Slabozrakým dětem připisuje menší citovou spontánnost přirozené vnímavosti, neurotickou dráždivost aj. Dodává, že: „Spolupôsobia tu čiastočne aj nižšie hudobné predpoklady, ktorých korene možno odvozovať iba od vplyvu vady.“ Její názory dosvědčují, že hudební pedagogika tyflopedická má před sebou vážné teoretické úkoly objasnit úlohu vloh jako potencionální strukturu osobnosti a zvláštnosti rozvoje hudebních i jiných schopností a vlastností jako reálných podmínek rozvoje osobnosti. Její názory jen potvrzují nutnost zabývat se touto problematikou, aby se nesumovaly vlohy a vlastnosti osobnosti na všechny slabozraké děti, jak se dříve mnohdy činilo u nevidomých.

Zkušenosti všech pedagogů základních škol i Konzervatoře pro mládež s vadami zraku v Praze potvrzují, že ve všech činnostech, a tedy i hudebních, je třeba uplatňovat individuální přístup k žákovi bez předsudků. Některé výsledky hudebně výchovné péče již samy vyvracejí tvrzení, že by slabozrací nemohli v hudebních činnostech docílit výborných výsledků pro svou nižší citovou spontánnost přirozené vnímavosti, neurotickou dráždivost apod. Předběžná dlouhodobá pozorování nasvědčují tomu, že v oblasti osobnosti jsou slabozraké děti na úrovni ostatních.[1]



[1] Poznámka z roku 2011: Výjimečným příkladem byl slabozraký virtuos A. Kubálek

 



Další><PředchozíKultura, estetika, umění Apogeum