(Učitelské noviny, 20. ledna 1977)
Hudební výchova v Základní škole pro nevidomé a slabozraké v Brně navazuje na dlouholeté tradice. Již v roce 1835 zakladatel Ústavu pro nevidomé v Brně J. R. Beitl shromáždil v najmutém domě několik nevidomých chlapců a zahájil svou soukromou výchovnou činnost, ke které patřilo i provozování hudby. Jeho tehdejší chovanci však byli nuceni užívat svých hudebních dovedností k hospodářskému přispění na provoz ústavu.
S přibývajícími zkušenostmi s výukou nevidomých a slabozrakých se hra na hudební nástroje stávala pro některé dospělé slepce povoláním. Nejdříve se uplatňovali jako hudebníci v různých zábavních podnicích i jako varhaníci v chrámech. Ve dvacátých letech 20. století počínají mnozí nevidomí ve větší míře usilovat o získání odborné kvalifikace učitele hudby a konají státní zkoušky na konzervatoři. O zvýšení úrovně kvalifikovaných nevidomých učitelů hudby se zvláště zasloužil učitel hudby v brněnském Ústavu J. L. Kubíček.
Po osvobození Československa v roce 1945 a zejména po únoru 1948 dochází k podstatným změnám i v činnosti těchto škol. K nenávratné minulosti patří jejich dřívější charitativní podstata, zrakově postižení nejsou již odkázáni na milost bohatých vrstev společnosti, nýbrž stát jim zákonem zaručuje nejen právo na bezplatné vzdělání a aktivní uplatnění ve společnosti, ale nemalými náklady toto právo též realizuje v praxi. Zákon o jednotné škole soustředil dříve roztříštěnou péči o zrakově postižené, postavil ji na solidní teoretické i hmotné základy a vytvořil takový systém vzdělávání, který umožňuje všem nevidomým a slabozrakým dosáhnout nejen základního, ale i středního všeobecného, středního odborného a vysokoškolského vzdělání. Konkrétním dokladem toho je nový systém základních škol pro nevidomé, základních škol pro děti se zbytky zraku, základních škol pro slabozraké, existence gymnázia pro zrakově postižené, střední ekonomické školy, učňovských škol i konzervatoře. Nejnadanějším je umožněn přístup na vysoké školy. Možnosti všestranného vzdělání poskytují nevidomým a slabozrakým předpoklad životních úspěchů v praxi náročných a odpovědných profesí, co nejvíce se vyrovnat svým vidomým spolupracovníkům a získat tak pocit prospěšnosti, důležitosti a společenské hodnoty své činnosti, pocit osobního uspokojení ze své účelné činnosti i osobního štěstí.
Hudba je významným činitelem v kulturním životě zrakově postiženého člověka. Je nezastupitelným kompenzačním prostředkem, jelikož ji zrakově postižený může vnímat přímo jako umění bez nutnosti zprostředkovaných představ jinou osobou, podobně jako u jiných umění.
Na ZŠ pro nevidomé i ZŠ pro slabozraké žáky se mimo hudební výchově jako povinnému školnímu předmětu vyučuje i hře na hudební nástroje. Je to jedna z forem uplatňování komplexnosti estetické výchovy jako složky obecné výchovy. Poměrně značný počet žáků těchto škol se připravuje ke studiu na konzervatoři. Z této skutečnosti vyplývá též nutnost stanovit optimální cíl hudební výchovy, jež v podstatě koresponduje s cíli LŠU.
V současné době již není třeba dokazovat, že nevidomí nejsou od přírody obdařeni mimořádnými hudebními vlohami. Jestliže se hovoří o zvláštnostech poznávacích činností u nevidomých, nemíní se jen přirozená aktivita jedince, nýbrž především záměrné pedagogické působení v intencích, které plynou z poznatků o změnách psychiky vnímání sluchem a hmatem v procesu kompenzace.
Před deseti roky jsem v tomto smyslu provedl základní výzkumy a zjistil některé zvláštnosti rozvoje základních hudebních schopností u nevidomých (zvýšená citlivost k tónům již v předškolním věku, ruce nevidomého nejsou jen důležitým efektorem, nýbrž plní i nezbytné perceptivní a kontrolní (zpětné aferentace) úkoly, zvláštnosti hudebních představ, zvláštnosti brailleské hudební notace, změněný okruh dětské zájmové činnosti, změněná poznávací činnost působí i na okruh umění, které mohou nevidomí poznávat přímo nebo zprostředkovaně aj.), a posléze jsem vymezil základní charakteristiku hudebně-pedagogické praxe (je například nutné specificky konkretizovat vertikální i horizontální vztahy tónů v hmatové oblasti, je třeba zhodnotit písmenný (z písmen) charakter brailleské notace, audio-vizuální vztahy v hudební výchově je nutné přesunout do vztahů audio-taktilních). Tyto závěry jsem celých deset roků ověřoval a včleňoval do vyučování. Výsledky tohoto úsilí se objevují v praxi i teorii hudební výchovy nevidomých absolventů ZDŠI (viz úspěchy u přijímacích zkoušek na konzervatoř).
Zatím jsme projednávali tzv. maximální cíl. Obecně známé úkoly školní hudební výchovy se realizují specifickou klasifikací a interpretací vyučovacích a výchovných metod, zásad a postupů i některými speciálními učebními pomůckami. Vedoucí zásadou je přiměřenost. Uplatňuji ji zcela individuálním přístupem k rozvíjení základních hudebních schopností jednotlivých žáků. Soustavně se věnuji vývoji žákových zpěvních dovedností i uvědomělé vokální intonaci. K tomu jsem navrhl trojrozměrný model durové stupnice. Pro vyšší stupeň je to stavebnice celých stupňů a půlstupňů. Pro hmatový názor v okruhu uvědomělé vokální intonace jsem zhotovil němou intonační klávesnici, neboť bodová notace nemá hudebně grafický charakter. Tyto speciální učební pomůcky jsem popsal v časopise Hudební výchova 1968/69, str. 28, Estetická výchova 1970/71, str. 160, a Otázky defektologie 1972/73, str. 117.
V současné době se zabývám prací na speciálním notovém sešitu pro slabozraké žáky a technickými problémy individuální pomůcky pro výuku uvědomělé vokální intonaci. Dále řeším problém čtení not, metodiku psaní not, orientaci na klávesnici klavíru aj. — To vše u žáků slabozrakých.
Ověřenými poznatky jsem se podílel na tvorbě učebních osnov hudební výchovy, na orientaci hry na hudební nástroje, učebních plánů, učebních osnov hudební nauky, na tvorbě učebnice hudební výchovy pro 1., 2. a 3. ročník, na učebnici brailleské notace aj.
Nevidomým a slabozrakým dětem působí potíže správné tvoření vokálů. Příčina je v nemožnosti odezírat řeč. Vznikají tak špatné návyky. U žáků s nerozvinutými zpěvními dovednostmi prochází individuální přístup těmito etapami:
Najít žákovu přirozenou výšku tónu, silněji zpívanému by měl odpovídat vyšší a slaběji zpívanému tón nižší. Tímto postupem docílíme hlasového rozsahu c1—e1. Pro další rozvoj hlasového rozsahu jsem zvolil nejsnazší písně (počínaje písní Halí, belí, později písně v rozsahu kvinty), které jsem se vší opatrností transformoval stále do vyšších hlasových poloh žáka.
Postupně přibírám písně s většími nároky na hlasový rozsah žáka.
Uvědomělé vokální intonaci se ve třídách pro nevidomé nevyučuje podle notace (bodová notace je pouze řada písmen), nýbrž podle němé intonační klávesnice, kde jsou učitelem ukládány úkoly prostřednictvím hmatových podnětů a u žáka se vytvářejí hudební představy audio-taktilní. Ve třídách pro slabozraké žáky intonujeme podle černotiskové notace.
Pro nevidomé žáky jsem sestavil pokusný text učebnice brailleské hudební notace. Výuka je mimořádně náročná jednak proto, že systém tohoto notopisu je velmi složitý, jednak proto, že nevidomí žáci se učí skladbě ihned pamětně tak, že jednou rukou čtou noty a druhou rukou přehrávají.
Mezi dospělými nevidomými mohutně pulzuje hudební život. Většina z nich se zajímá o reprodukovanou hudbu, ale mnozí pěstují hudbu aktivně v instrumentálních nebo pěveckých souborech. V ČSSR působí asi 180 nevidomých a slabozrakých učitelů v LŠU, 10 na konzervatoři a 7 ve školách pro zrakově postižené. V současné době studuje 10 našich absolventů na konzervatoři a 3 na AMU. Z celkového počtu 82 žáků školy hraje na hudební nástroje 38 a na zobcové flétny v rámci školní hudební výchovy 10 žáků. Žákovský pěvecký sbor má 35 členů. Pozorujeme tedy, že výsledky hudební výchovy se prakticky uplatňují nejen v životě školy, ale mají svůj dosah i v pozdějším životě dospělých nevidomých občanů. Nová koncepce speciálního školství vytváří i na tomto úseku předpoklady k dalšímu růstu iniciativy a dává kladné perspektivy.
Z provedených výzkumů i jejich ověřování ve vyučování vyplývá, že na žáky 1. ročníku základních škol pro děti s vadami zraku lze klást přinejmenším tytéž požadavky jako na děti vidomé a že s výukou hry na klavír lze začít již v 1. ročníku. Učební osnovy vyučovacího předmětu hudební výchova lze navíc doplnit o některá náročnější sluchová cvičení, jelikož citlivost k tónům je zvláště u nevidomých žáků výborná.
V posledních deseti letech bylo pro hudební výchovu nevidomých i slabozrakých žáků učiněno velmi mnoho. Velký podíl na tom má Základní škola pro nevidomé a slabozraké v Brně.
V průběhu posledních deseti roků bylo rovněž uspořádáno několik speciálních seminářů o hudební výchově nevidomých a slabozrakých dětí. Byla zde dohodnuta koordinace úkolů jednotlivých škol a zásady rozšiřování zkušeností učitelů hudební výchovy a učitelů hry na hudební nástroje. Mnohé z osvědčených forem převzali i učitelé ostatních vyučovacích předmětů. Zde vznikla též myšlenka pravidelných výměnných žákovských koncertů, jejichž těžiště je především v posilování přátelství českých a slovenských dětí.
V tomto krátkém výtahu je možno ukázat jen velmi málo. Zabýval jsem se jen vybranými hudebně pedagogickými prostředky, o kterých soudím, že pomohou k vytvoření alespoň elementárních představ. Modernizace vybraných vyučovacích prostředků probíhala ruku v ruce s činností teoretickou. Hromadění hudebně pedagogických zkušeností a jejich zobecňování je nezbytným předpokladem rozvoje teorie i praxe hudební výchovy nevidomých a slabozrakých dětí.