(Tyflopedické listy 1990/1—2, str. 29—35)
Okolnosti vzniku tyflopedického poradenství u nás jsou v padesátých a šedesátých letech bržděny oficiálně proklamovanými názory, že socialistické výrobní a společenské vztahy jsou samy o sobě tak mocné, že budou trvale působit na neustále se snižující počet zdravotně postižených dětí. Tyto romantizující prvky v tyflopedii vedly k mnohaletému podceňování objektivních změn, které sice zamezily vzniku tradičních očních chorob, ale vznikají další problémy související se zásadními vztahy člověka k přírodě. Zmizely novorozenecké záněty spojivky a rohovky i jiné sociální příčiny, které vedly ke vzniku očních onemocnění s trvalými následky. Zvýšená hygienická úroveň společnosti, ale především kvalitnější medicínská péče o novorozence vedla k tomu, že je zachraňováno mnoho nevyzrálých novorozenců. A právě tato novorozenecká nevyzrálost je příčinou vzniku jedné v současné době z nejrozšířenějších očních poruch v raném dětském věku.
O problému depistáže a evidence nevidomých a těžce slabozrakých dětí předškolního věku se vědělo již od začátku sedmdesátých let, ale školské orgány ho řešily formálně jako ostatně mnoho jiných věcí. Ředitel základní školy (ZDŠI) neměl v tomto směru žádnou pravomoc, a tak se o záchytu rodin, ve kterých je vychováváno zrakově těžce postižené dítě, dlouhá léta pouze mluvilo. Ministerstvo školství nedovedlo vymezené pravomoce tohoto okruhu sledovat. Přijímání žáků do ZŠ pro nevidomé i do ZŠ pro slabozraké bylo živelné. Projevoval se nedostatek nevidomých žáků, a proto bylo nutné vyučovat v odděleních. Tato skutečnost jen podporovala názory, že nevidomých bude vlivem působení socializmu neustále ubývat. Do školy pak přicházeli žáci starší a zanedbaní. Na Moravě nebyla doceněna úloha mateřské školy pro nevidomé. Jakmile jsem se ujal funkce ředitele školy, stanovil jsem si první a nejdůležitější úkol, založit Poradnu pro rodiče nevidomých dětí raného věku a Speciální mateřskou školu v Brně. Přes nechuť národního výboru upravit mzdové fondy jsem na svou zodpovědnost založil Poradnu již v září 1977 a mateřskou školu v roce následujícím -- a to proti vůli nadřízeného školského orgánu.
Když jsem tedy v září 1978 jako ředitel školy zakládal MŠ pro nevidomé v Brně, byl jsem si vědom, že bude třeba začít se zabývat depistáží a evidencí především nevidomých dětí kojeneckého, batolivého i předškolního věku systematicky.
Jakmile jsem měl možnost (od roku 1977), ihned jsem spolu s tehdejší sociální pracovnicí školy začal spolupracovat s moravskými oftalmology. V krátké době se nám podařilo evidovat dostatek dětí vhodných k umístění do MŠ pro nevidomé. Vysoký počet těžce zrakově postižených dětí předškolního věku byl překvapující. O nutnosti spolupracovat s rodiči těchto dětí nebylo z naší strany pochyb.
Pravidelnou poradenskou činnost jsme zahájili v roce 1977 tím, že jsme zvali rodiče na besedy a radili se s nimi o výchově jejich nevidomého nebo těžce slabozrakého dítěte, aby se co nejvíce omezil jeho parciální rozvoj. Jednalo se o individuální pohovory s rodiči za účasti jejich dítěte. O žádných jiných formách jsme zpočátku neuvažovali, nebylo odkud čerpat zkušenosti. V následujících letech jsme formy spolupráce s rodiči rozšířili o třídenní internátní setkání rodičů a jejich dětí se speciálními pedagogy.
U příležitosti Mezinárodního roku invalidů jsem napsal a vydali jsme první českou knížku pro rodiče, která je zároveň první publikací svého druhu u nás.
Zanedlouho se začaly objevovat některé problémy vyplývající z toho, že mateřská škola je oprávněna přímo spolupracovat až s rodiči tříletých dětí. Vyskytly se uměle vytvořené překážky spolupráce s rodiči kojenců a batolat. Víme však až příliš dobře, že právě v tomto věku dítěte je působení speciálního pedagoga a psychologa nejpotřebnější a nejúčinnější. Je to věk, v němž se tvoří základy osobnosti člověka, jeho konkrétní, obecné i volní vlastnosti a vztahy k lidem, přírodě, věcem a jejich hodnotám. Tvoří se předpoklady zdravého sebevědomí, rozvíjejí se vlastní kompenzační dovednosti, návyky, postoje aj. Proto spolupráci s rodiči těchto dětí tak zdůrazňujeme.
I nadále jsme se snažili o to, aby rodiče nevidomých a těžce slabozrakých dětí netrpěli osamoceností a bezradností. Mnozí z nich dokonce ani nevěděli, že je možné nevidomé dítě zdárně vychovat. Dostali jsme se nakonec do situace, kdy součinnost s těmito rodiči nám byla vytýkána jako překračování pravomocí i za cenu, že přerušíme odborný styk s rodiči dětí mladších tří let. To jsem již neměl možnost situaci ovlivnit.
Všechny tyto projekty mne vedly k okamžitému zahájení stavebních adaptací hygienicky zanedbané budovy školy. Byly tak vytvořeny prostorové i zdravotní podmínky pro novou mateřskou školu i základní školu.
Několikrát jsem se pokusil vzbudit zájem o otevření Tyflopedické poradny při některé zdravotnické organizaci nebo v rámci organizací sociálního zabezpečení. Vedly k tomu okolnosti, že právě tyto resorty pečují o dítě ještě před vstupem do předškolního věku. Tyto pokusy byly ze strany nového vedení ZŠ pro nevidomé a slabozraké v Brně hodnoceny jako úmysl atomizovat péči o nevidomé dítě. Vedení poradny jsem byl proto zbaven.
Péče o nevidomé a těžce slabozraké dítě do tří let se na Moravě uskutečňuje Tyflopedickou poradnou MěV SI v Brně. Začala pracovat v únoru 1988. Realizaci poradenské služby chápeme jako rozvíjení rehabilitačních programů Svazu invalidů. Dosavadní zkušenosti potvrzují, že spolupráce s rodiči nejmenších dětí s těžkým zrakovým postižením je ze strany rodičů přijímána s vděčností a má také proto kladné výsledky. Činnost Tyflopedické poradny poněkud brzdí malý zájem místních funkcionářů Rady zrakově postižených, které se nám dosud nepodařilo přesvědčit.
Cílem naší činnosti je připravit nevidomé a těžce slabozraké dítě ke vstupu do mateřské školy. Z toho vyplývají následující úkoly: rozvíjet schopnosti a dovednosti rodičů i dětí do té míry, aby výchova probíhala nerušeně a zbavila se předsudků i živelnosti. Z prostředků, které mají pomoci plnit tyto úkoly, to jsou pohovory, speciální hračky, informace o životních perspektivách, o soustavě škol, možnostech pozdějšího pracovního uplatnění aj. Tomu odpovídají formy činnosti: návštěva rodiny, kolektivní besedy rodičů s tyflopedem, individuální pohovory s rodiči za účasti dítěte, týdenní rehabilitační soustředění rodičů s dětmi, rodinná rekreace a poskytnutí odborné, avšak rodičům srozumitelné literatury aj. Jsme přesvědčeni, že právě těmito formami obsahujeme péči o rodinu a dítě uspokojivě.
Pro činnost Poradny zajišťujeme vhodné hračky a herní pomůcky přímým nákupem v běžné obchodní síti a ojediněle v Metě. Velikou vymožeností je, že máme možnost pomůcky vyrábět svépomocí. Některé z nich jsem nabídl prostřednictvím školního inspektora KNV k ověření v Mateřské škole pro nevidomé v Brně, ale neuspěl jsem. Tvrdé byrokratické opatření znemožnilo ověřit účinnost čtyř nových herních pomůcek.
Brněnská Poradna při MěV Svazu invalidů v Brně vznikla po dohodě s vedením ZŠ a MŠ pro nevidomé v Brně. Tato dohoda mimo jiné obsahuje bod, že Tyflopedická poradna Svazu invalidů bude provádět depistáž a evidenci i poradenskou službu pro rodiče do věku tří let jejich dítěte. Po dovršení tohoto věku každé dítě převádíme do evidence Mateřské školy pro nevidomé v Brně, případně do evidence jiného školského zařízení. Neosvojujeme si kvalifikaci navrhovat je k zařazení do jiného typu zařízení.
Ke své činnosti máme k dispozici místnosti Klubu nevidomých v Brně, které prakticky vyhovují. Finanční úhrady za administrativu hradí MěV SI v Brně, který také umožňuje proplácení cestovních výloh. S vedoucím Poradny spolupracuje dobrovolná zdravotní sestra.
Ze zkušeností Poradny v Brně vybírám ty, které mají přímý a jen okrajově nepřímý vliv na úroveň spolupráce s rodiči a v dalším i zkušenosti organizační.
Až donedávna jsme měli velké potíže s depistáží. Záchyt jsme prováděli prostřednictvím oftalmologů obou moravských krajů. V poslední době jsme se však soustředili na spolupráci s pediatry. Jsme ve styku s okresními odborníky v pediatrii, kteří tento bod péče o dítě a rodinu projednávají na okresních seminářích obvodních dětských lékařů. Setkáváme se s mimořádným pochopením, a proto se v poslední době daří včasný záchyt dětí s nejtěžšími zrakovými poruchami. Přesto naši evidenci nelze pokládat za úplnou.
Sociální zabezpečení se zase soustřeďuje na pasivní péči, tzn. poskytuje nárokové nebo dobrovolné dávky ze státních finančních prostředků ve prospěch rodiny, a to přímo i nepřímo. Komise péče o dítě a rodinu vykonává pouze všeobecný dozor nad hlášenými případy. Tím většinou považují odbory sociálních věcí ONV svou péči za vrchovatě naplněnou. Nemůžeme ovšem vyžadovat od pracovníků národních výborů, aby bez zvláštní přípravy chápali problémy rodiny, ve které je vychováváno nevidomé nebo těžce slabozraké dítě.
Dále mám oprávněné obavy, že školství, jestliže bude i nadále výchovu metodicky didaktizovat, nemůže plnit specifické úkoly, které souvisejí s výchovou kojenců a batolat, jejichž rodiny jsou roztroušené po celém území. Bylo by tedy třeba speciálního pedagoga nebo psychologa zvláště zaměřit ke studiu tohoto dětského věku a základům oftalmologie dětského věku. Rovněž by vyvstaly těžkosti s nutným cestováním za rodinami.
Nelze také donekonečna spoléhat na dobrovolné pracovníky v tak závažné oblasti péče o člověka. Je přinejmenším zarážející, jaké důvody vedou odpovědné pracovníky k odsouvání rozhodnutí. Jsou to především důvody nedostatku mzdových fondů. To nemůže být oprávněním k tomu, abychom i nadále neusilovali o zřízení poradenské instituce v plném rozsahu a decentralizované tak, aby k ní měli rodiče co nejblíž. Pro české kraje snad dvě, pro moravské snad jedna poradna by stačila zajistit plný provoz. Cožpak my, dobrovolní pracovníci, máme být trvale vděční Svazu invalidů, že naši vysoce odbornou a odpovědnou činnost trpí?
Je mnoho problémů, které nelze s odpovědností řešit dobrovolnými pracovníky, byť by byli pro tuto činnost přiměřeně vzdělaní a osobně zaujatí. Není to pouze profesionálně řízená depistáž a evidence. Například se nemůžeme divit lékaři nebo psychologovi, který je ve styku s nevidomým dítětem poprvé, že nedovede zhodnotit dětské bytí bez zrakových vjemů. Mnohdy proto způsobí více výchovné škody než užitku. V tomto smyslu je tedy nutné provést oblastní centralizaci odborníků. Za odborníky z tohoto hlediska nelze ovšem pokládat pracovnice mateřské školy pro nevidomé. Nemají potřebné základy psychologického ani medicínského vzdělání.
Největší potíže působí případy, kdy je dítě postiženo navíc ještě jinou tělesnou vadou nebo chorobou, případně mentální retardací. O tyto nejvíce postižené vlastně nikdo nestojí. Mateřské školy pro nevidomé přijímají pouze děti, které splňují vyspekulované normy vývojového stupně. Zvláštní školy pro nevidomé nebo slabozraké se zajímají o děti až v době, kdy mají nastoupit povinnou školní docházku. Naše Poradna je ve své práci omezena pouze na děti do tří let jejich věku. Zatím jsme se nebyli schopni domluvit, co s těmi, které z nejrůznějších důvodů nelze přijmout do mateřské, základní či zvláštní školy. Jejich rodiče ovšem potřebují trvalou péči ze strany speciálně kvalifikovaného tyflopeda. Jestliže jsme se rozhodli o tyto rodiny i nadále starat, máme překonat fakt, že je nám to ze strany vedení ZŠ pro nevidomé a slabozraké v Brně vytýkáno jako překračování kompetencí. Cožpak nikomu nevadí osamocenost a bezradnost rodičů?
Následující bilance dokreslí naši dosavadní něco přes rok trvající činnost. Uvádím ji proto, abych dokumentoval situaci jednak uvnitř Poradny, jednak v obou moravských krajích. Pokud se pokusím o sumarizaci, platí pouze pro ty okruhy a to období, o kterém se zmiňuje tento příspěvek.
Koncem roku 1988 jsme měli v evidenci 74 nevidomých a těžce slabozrakých dětí ve věku do tří let. Z evidence jsme vyřadili 21 dětí. V této době nám tedy zůstalo celkem 53 klientů. K tomuto termínu jsme však obdrželi hlášení o více než 150 případech zrakově těžce postižených dětí předškolního i školního věku. Děti mladšího i staršího předškolního věku jsme převedli do evidence Poradny při Mateřské škole pro nevidomé v Brně a v Praze, ZŠ pro nevidomé v Brně a v Praze, ZŠ pro slabozraké v Brně, Litovli a Opavě. Pro diagnózu trvalé mentální retardace jsme vyřadili z evidence 9 dětí azylového typu. Rovněž všechny děti s lehkými poruchami zraku mladší tří let jsme převedli do evidence ZŠ pro slabozraké, protože není v našich časových možnostech o ně pedagogicky pečovat. Kolem 50 dětí tak prošlo naší Poradnou jen administrativně. Bylo to v takových případech, kdy bylo dítě starší. Předali jsme je do evidence příslušných škol. To se také týkalo dětí bydlících mimo moravské kraje.
V posledním roce prošlo přímou poradenskou péčí 95 dětí většinou nevidomých nebo s minimálním zbytkem zraku. O každém pohovoru vedeme přesné záznamy. Sledujeme rozvoj dítěte i jeho zájmů i výchovné úspěšnosti rodičů. Ze strany rodičů se jen výjimečně setkáváme s váhavým přijetím naší nabídky služeb. Za tuto dobu odmítly s námi spolupracovat pouze tři rodiny, v jednom případě (Olomouc) se jednalo o dítě se zbytky zraku. Rodiče se nám ani po dlouhodobém působení nepodařilo přesvědčit, že jeho zrak je natolik oslaben, že v některých okruzích výchovy vyžaduje speciální přístupy. Nedovedli přiznat, že jejich dítě patří mezi zrakově těžce postižené.
Druhý případ (Brno) byl velice dramatický. Předčasně narozené dítě bylo postiženo amaurosou a těžkými dýchacími poruchami. Mladí rodiče se podvolili babičce, která jako lékařka rozhodla, že: „dítě půjde z domu“. Je umístěno v Krajském pedagogickém ústavu, který sice má zkušenosti s péčí o nevidomé kojence a batolata, přesto rozhodnutí lékařky-babičky je neoprávněné a zdrcující. Rodičům bránila s námi navázat styk. Odbor sociálních věcí příslušného národního výboru na naši žádost věc prošetřil, ale neuznal za vhodné zasáhnout. O dítě je podle právního pojetí přece postaráno. Dramatičnost situace se vyvíjela už při narození dítěte. Po zjištění, že trpí nezralostí, usilovala babička-lékařka o to, aby dítě nepřežilo.
Třetí případ tvrdošíjného odmítání spolupráce ze strany rodičů je od Břeclavi. Zde jsme navázali neformální kontakty s odborem sociálních věcí národního výboru, kterému se nepodařilo zachránit dítě pro rodinu. V tomto případu měl rozhodující slovo otec.
Na druhé straně nelze vyčíslit, kolik úspěchů jsme zaznamenali v oblasti zachránění dítěte pro rodinu a kolika manželům jsme pomohli vyřešit jejich oslabené vztahy po zjištění, že mají nevidomé dítě. Pokládáme za svůj úkol přesvědčovat mladé rodiče, aby věřili svým schopnostem. Tak jsme dospěli k tomu, že v současné době podle naší neúplné evidence jsou z oblasti obou moravských krajů v ústavech odloženy pouze dvě děti.
Co říci k mentální úrovni zrakově těžce postižených dětí? Rozhodně je třeba odmítnout obavy (z některých stran dokonce tvrzení), že přibývá mentálně retardovaných (myslí se slaboduchých nebo vůbec mentálně nevyzrálých) zrakově těžce postižených dětí. Taková tvrzení vznikají například z neúměrně stoupajících nároků školních učebních osnov a z toho pramenící bezradnosti a netrpělivosti nebo nevůle pedagogů najít cestu ke každému dítěti zvlášť. Opomíjí se tvorba speciálních učebních prostředků, které by odpovídaly změněným požadavkům. Také se někde z pozadí vtírá myšlenka, není-li to omluva za nedostatky ve výchovně vzdělávacím působení vůbec -- lenivost pedagogů.
Osobně jsem dalek toho, abych mohl takové a podobné hypotézy podporovat. Myslím, že za ta dlouhá léta, kdy se zabývám prací s nejmenšími, se mohu cítit oprávněným podat zprávu o skutečném obrazu, nebo jak se mi jeví, i když zatím obecně. Nyní mohu pouze sdělit, že do Poradny přicházejí někdy rodiče s dítětem, které skutečně neodpovídá našim představám. Jedná se většinou o předčasně narozené se značnou podhmotností. Většina nedonošených dětí je po delší dobu izolovaná od rodiny v kojeneckém zařízení. Výchovné působení je zde minimální -- spíše záporné. Výchovným cílem je pouhé přežití. Další příčinu může objasnit otázka, kde mohli rodiče získat informace o podmínkách výchovy jejich zrakově těžce postiženého dítěte? Kdo jim může poradit, kdo povzbudit? Laik nebo tyfloped, který nemá potřebné vzdělání a zkušenosti, může mít potom sklon srovnávat dovednosti takového celkově opožděného, tedy nikoliv centrálně (korově) mentálně nevyzrálého dítěte s jinými. V mimořádných podmínkách vytvářet mimořádná hlediska. Na druhé straně se srdce tyflopeda až zatetelí radostí nad dítětem, které je v celé šíři osobnosti plně rozvinuté. A takových je převážná většina.
Přehled zachycených rodin, ve kterých je vychováváno nevidomé nebo těžce slabozraké dítě není úplný. Depistáž a s ní spojená evidence má i na Moravě velké mezery. Lékaři nejsou dosud oficiálně zavázáni takové dítě neprodleně hlásit. Jedná se stále o víceméně dobrovolnou činnost související s humánním pojetím tohoto povolání. Centrální evidence všech osob, které jsou zrakově postižené, jak ji provádí Oftalmopedický ústav v Praze, to nevyřeší.
V příloze dokládáme evidované případy z obou moravských krajů, abychom svůj požadavek na konečné řešení podpořili několika údaji z posledních čtyř let (1985--1988 včetně). Uvedené druhy poruch zraku jsou diagnostikované jako primární. To ovšem nevylučuje pozdější možné komplikace.
Je to naléhavá otázka, na kterou je třeba odpověď řešit neodkladně, protože počet postižených rozhodně neklesá. Naopak! Stoupá jejich závažnost.
Dnes již nemůže být pochyb o tom, že tyflopedické výchovné poradenství jako profesionální instituce by mělo být co nejdříve převzato některou z kompetentních organizací. Dokazuje to jednak společenská objednávka, jednak dlouholeté zkušenosti Tyflopedické poradny v Brně. Poradenská činnost pražských odborníků vše jenom potvrzuje.
S postupem lékařské péče o novorozence se změnily i příčiny vzniku nejtěžších forem zrakového postižení především dětí nedonošených. Jak ukazuje přehled (viz přílohu), je jich daleko nejvíce. Jedná se především o nevyzrálost sítnice, retinopathia prematurorum (neonatorum) s následnou fibroplasií retrolentaris. Zatímco donedávna se tato vážná porucha zraku diagnostikovala jako retrolentární fibroplasie (primární), v současné době je hodnocena jako důsledek pobytu nedonošeného novorozence s podhmotností v inkubátoru se zvýšenými dávkami kyslíku. Tato příčina postižení novorozenců dominuje také proto, že v současné době je nedonošených nevyzrálých jedinců velmi mnoho. Postižení však nemusejí končit amaurosou gravis. Stupňovitost poruchy se běžně hodnotí v šesti stupních, přičemž nemusejí být obě oči postižené stejně. Charakter této oční vady je stacionární.
Dramatické situace předčasných porodů nejsou ojedinělé. Jejich příčinu lze spatřovat v mnoha faktorech, které souvisejí se současným pojetím úlohy ženy. Ani v informované rodině není dívka vždy připravovaná na svou nejdůležitější úlohu, tj. být matkou. Je proto v její formální emancipaci něco nezdravého, i když se v tomto směru v poslední době projevuje úsilí zainteresovaných složek zdravotnictví i jiných, přece jenom bude trvat dosti dlouho, než se úloha ženy u nás upraví vzhledem k její úloze zachování zdraví příštích generací. Mnohé dívky, jakmile zjistí, že jsou gravidní, nezmění styl svého života a nepřestávají kouřit a pít alkohol, i když vlastně i to už je pozdě. Nemůžeme být spokojeni s přírodním prostředím a složením potravin. Tělesná zdatnost ženy klesá. I z této malé exkurze pozorujeme, že nás čeká velký úkol přispět ke zdravému těhotenství. A podíváme-li se na přehled očních poruch, je zřejmé, o kolik by se situace zlepšila.
Diagnóza | rok 1985 | rok 1986 | rok 1987 | rok 1988 |
retinopatia neonatorum | 10 | 12 | 7 | 14 |
degenerace aparátu očního bulbu | 2 | 5 | 2 | 2 |
atrofie (dystrofie) nervi optici | 3 | 3 | 0 | 2 |
centrální (korové) poruchy | 4 | 2 | 2 | 0 |
cataracta | 4 | 1 | 3 | 0 |
glaucoma | 0 | 1 | 0 | 6 |
myopia gravis | 0 | 0 | 1 | 0 |
nádory | 1 | 0 | 0 | 0 |
pigmentóza sítnice | 0 | 1 | 1 | 0 |
albinizmus | 1 | 0 | 0 | 1 |
Z ostatních příčin vzniku nejtěžších očních poruch to jsou nejrůznější degenerativní změny aparátu očního bulbu. Spolu s vrozenou kataraktou tvoří skupinu o něco menší. Dále to jsou atrofie (dystrofie) nervi optici, glaucoma (primární i sekundární), centrální (korové) poruchy a nádory. Zvláště progredující jsou pigmentové poruchy sítnice, kterých zase není tolik. Těžká nebo střední myopie není ve věku do tří let dítěte dosud u většiny postižených vyzrálá. Prognóza vychází z progresivity této vážné refrakční vady.
Nezřídka se oční poruchy shlukují. Léčení je proto problematičtější. V tomto okamžiku se jeví jako rozhodující speciálně pedagogické hledisko na úkoly a cíle výchovy dítěte. Nastupuje proto speciální pedagog-tyfloped, který vede rodiče k tomu, aby při výchově respektovali oční postižení a chování dítěte mu přizpůsobili. Například u dítěte s myopií gravis mají rodiče vědět o nebezpečí amoce, ke které může dojít zvláště při náhlém prudkém pohybu. Toto nebezpečí stoupá s přibývajícím věkem člověka. Jinak lze potom přistupovat k náročným tělesným cvikům u dítěte s diagnostikovanou retrolentární fibroplasií VI. stupně.
Uvedení těchto příkladů jsem zvolil proto, abych ukázal na široký záběr péče, který má tyflopedické poradenství před sebou.
Po některých interních pokynech ministerstev a zvláštních vyhláškách vztahujících se k centrální evidenci zrakově postižených osob se ukazuje, že donedávna těžce překonávané problémy depistáže a evidence zrakově těžce postižených dětí nejsou již ústředním problémem. Lékaři i pracovníci sociálních odborů ONV jsou i z naší strany informováni o nutnosti jejich soustředění v rukou speciálních pedagogů a psychologů. Jako nejvýznamnější vystupují do popředí medicínské, psychologické, pedagogické a aktivně sociální vazby.
Svým příspěvkem jsem mínil upozornit na to, že v současné době je speciálně pedagogické poradenství nezbytností, protože pomáhá připravovat zrakově těžce postižené dítě k plnění produktivních úkolů v době, kdy bude společnosti odevzdávat část toho, co mu poskytla v dětství. Nelze otálet! Řešení tak vážného úkolu nelze odkládat. Snažil jsem se dále ukázat, že nejvhodnější organizací, která by měla tuto poradenskou službu organizovat, je právě Svaz invalidů se svými rehabilitačními programy, který může zajistit obsazení poraden plně kvalifikovanými pracovníky s nejmenšími finančními náklady a bez zbytečných, škodlivých a hlavně bez byrokratických opatření. Přirozeně za úzké součinnosti s odbornými státními institucemi zodpovědnými za zdraví lidu.