ZEMAN, Josef

* 14. 10. 1867

† 12. 3. 1961

Ústřední inspektor ministerstva školství a národní osvěty. Vydal cenné publikace, které se zabývají historií péče o nevidomé i jejich životními problémy. Je zakladatelem prvního českého slepeckého muzea v Praze.

Narodil se ve Smiřicích jako syn řemeslníka. Do OŠ chodil v místě bydliště. Po dvouletém pobytu na měšťanské škole v Broumově se dostal na jeden rok do reálky v Hradci Králové a odtud do královéhradeckého učitelského ústavu.

Po jeho absolvování nastoupil první učitelské místo do OŠ v Náchodě (1887). Již v této době se začal, i když ne soustavně, zajímat o problematiku postižených dětí. Ještě více ho lákala historie. Za své učitelské praxe se setkává s problematikou dětí opuštěných i mentálně postižených. Přiklonil se ke skupině učitelů, kteří považovali za nezbytné soustavné sebevzdělávání. Jeho přičiněním organizuje náchodská univerzita přednášky pro učitele. Zajímají ho otázky hygieny vyučování i otázky pedopatologické. Zúčastnil se tzv. čádových sjezdů pro výzkum dítěte.

Vstoupil do Spolku proti tuberkulóze, kde byl jednatelem. Stal se jedním z redaktorů časopisu Pedagogické rozhledy.

V r. 1903 vykonal studijní cestu po Evropě.

Po dvaadvaceti letech přechází do Chotěboře do zvláštní školy. V r. 1909 je ustanoven okresním školním inspektorem. V Chotěboři založil okresní úřad školský.

Po první světové válce byl povolán na ministerstvo školství, kde se stal prvním inspektorem speciálních škol a ústavů. Charakteristickým rysem tohoto období byl enormní zájem o výchovu a vzdělávání nevidomých z nejširších hledisek. Tehdy vznikají jeho tři tyflopedické práce: Poznámky k psychologii slepců (1923); Hlavu vzhůru (1925); Svět nevidomých (1930).

Jako předseda spolku ČST se stal iniciátorem a organizátorem První světové výstavy slepeckého tisku, konané v Praze r. 1935. Byl neúnavným propagátorem plánu na zřízení slepeckého muzea. V r. 1921 založil Společnost slepeckého muzea. Na Pohořelci byla stálá výstava běžných učebních pomůcek, na kterou přispěl dary od St. Stejskala a svými předměty i knihami pojednávajícími o slepectví. K jeho sbírce se připojilo i vedení hradčanského ústavu. Samostatné muzeum vzniklo v místnostech na Krakovské ulici č. 21 v r. 1947. Zeman byl však v této době těžce nemocen. Brzy se však sbírky začaly ztrácet a až dosud neúplně organizované muzeum zaniklo.1 Stal se předsedou spolku ČST.

Dostal se do rozporu s prof. J. Deylem, který se bránil rozšiřování školy a vyučování ve více třídách při svém ústavu. Deyl vycházel z nesprávného názoru na význam vzdělání nevidomých a ze subjektivistického tvrzení, že slepec je prý tím nešťastnější, čím je vzdělanější. Toto stanovisko nezastával ani jako první, ani sám. V praxi se uplatňovalo v několika ústavech i na konferencích.

Zeman ve svém pedopatologickém slovníčku byl veden snahou po jednotě terminologické a snahou získat informace o významných osobnostech ve speciální pedagogice, které scházely.

Mimořádně cenné jsou jeho vlastní písemné práce i sborníky, které redigoval. Z těch větších prací to jsou: Dějiny péče o mládež s vadami zraku (1922); Sborník prací Otci slepých (1923); Otázky slepecké výchovy (1923); Péče o dítě abnormální (1926); Hlavu vzhůru (1926); Svět nevidomých (1930); Kultura slepců (1935). Z drobnějších prací otištěných v odborných časopisech to jsou tyflopedická témata: historie, psychologie, statistika, organizace škol, hluchoslepí aj. Z pozůstalosti se dochovalo několik neuveřejněných rukopisů. Je zde např. nedokončený rukopis práce Výchova nevidomých aj.

*1) V oddělení DTI TMB lze spatřit několik zachráněných tyflofaktů ze Světové výstavy slepeckého tisku. Několik Zemanových rukopisných poznámek a článků v rukopisech má ve svých knižních fondech soukromá knihovna