STAJNOV, Petko

* 1. 12. 1896

† 22. 6. 1977

Spolutvůrce současné bulharské hudby. Dovedl v životě překonat všechny překážky, které ztráta zraku každému nevidomému skladateli nutně klade do cesty.

Narodil se v Kazanlaku jako syn majitele textilní továrny. V pěti letech si při hrách poranil pravé oko. Později oslepl i na druhé.

Jako chlapec hrával na flétnu, klavír a akordeon. Protože přišel o zrak i na druhém oku, byl ve svých deseti letech přijat do Ústavu pro nevidomé děti v Sofii, kde tehdy působili schopní pedagogové. Jeho učiteli byli hudební skladatelé. Do hodin klavíru chodil ke Stojanovovi. Mimořádně silně na něho zapůsobil jeho učitel hry na flétnu Dimitr Chadžigeorgiev. Po celý svůj život Petko Stajnov vzpomínal na D. Chadžigeorgieva s těmi nejlepšími pocity a hlubokou úctou.

P. Stajnov velice rád a mnoho četl. Sám si přepisoval některé učebnice do bodového písma. Brzy hrál ve školním orchestru a pokoušel se o menší skladby.

Jako pětadvacetiletý odešel studovat na Drážďanskou konzervatoř, kde studoval u profesora Wolfa. Z této doby pochází smyčcový kvartet. Důkladně poznává světovou hudební literaturu. Stajnovova tvorba vychází z bulharských tradic. Jeho absolventská práce Thrácké tance pro velký orchestr byla skutečnou senzací. Exotika balkánských melodií a hlavně nepravidelný rytmus ve skvělém orchestrálním obsazení byly pro německé obecenstvo nečekaným překvapením. Stajnov zůstal tomuto svému počátečnímu zaměření věrný i v dalších skladbách, které vyrůstají ze základů bulharské lidové hudby.

Další jeho skladby tohoto druhu jsou: Větrná hlídka a Legenda. Tento národní ráz mají i jeho symfonie.

Po návratu do rodného města se zasadil o založení pěveckého sboru a orchestru, jehož se stal dirigentem. V r. 1927 se přestěhoval do Sofie. Až do roku 1941 vyučoval v ústavu pro nevidomé. Nové impulzy mu dal život po osvobození v r. 1945. Byl jmenován ředitelem opery v Sofii, byl i ředitelem hudebně vědeckého ústavu.

Je obtížné posoudit, zda jsou důležitější v jeho tvorbě sbory či symfonická hudba. V jeho písních zní nádherný bulharský folklór. Zvláště můžeme jmenovat symfonickou báseň Legenda, suitu Pohádka, symfonické scherzo Balkán aj.

Byl činný ve Svazu nevidomých, zasloužil se o založení slepecké knihovny (1928) a stal se jejím prvním vedoucím.

Byl zvolen poslancem národního shromáždění, spolupracoval s výborem pro kulturu a umění, byl také členem vedení bulharské Akademie věd. Je nositelem několika vysokých vyznamenání a laureátem ceny J. Dimitrova, národním umělcem aj.

Stajnov nepatří mezi ty nevidomé skladatele, kteří těžce zápasí o realizaci svých tvůrčích záměrů. Byl natolik finančně zabezpečený, že si mohl platit písaře not. Mnohými hudebními vědci je řazen mezi nejvýznamnější nevidomé skladatele 20. století.

Mezi zakladateli knihovny, kteří se zasloužili o její vznik nejvíce, vynikal její první předseda, který toto zařízení řídil až do konce druhé světové války. Byl jím klasik bulharské hudby, vynikající veřejný a kulturní činitel – akademik Petko Stajnov.

Tento výjimečný nevidomý intelektuál zanechal za sebou hlubokou stopu a přispěl ke kulturnímu povznesení bulharských slepců. Je příkladem pro několik generací mladých slepců podněcujícím k vyšší vzdělanosti a jejich lepšímu společenskému postavení.