(Zora 2008/1, str. 3—11)
Glosy
150. výročí narození K. E. Macana, jedné z nejvýznamnějších českých nevidomých osobností, je vzácnou příležitostí k návratům například formou koncertů z jeho hudebního díla, shromáždění nahrávek jeho skladeb i zajištění jiných osvětových a kulturních akcí, na kterých bychom si měli připomenout Macanův vliv na založení spolku Český slepecký tisk s jeho kulturní, osvětovou, vydavatelskou a knihovnickou činností. Všeobecně je známá Macanova úloha při založení prvního českého slepeckého časopisu Zora. Knihovna a tiskárna pro nevidomé čtenáře v Praze nese jeho jméno. Přijala můj podnět a vydá rozsáhlejší a komplexní publikaci, jejíž přípravy se ujal autor práce Šťastné blues aneb Z deníku Jaroslava Ježka, J. Cinger. Republiková rada Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých (SONS) uspořádá slavnostní koncert z Macanova hudebního díla. Jistě i oblastní rady SONS a jejich odbočky podle možností pojmou do svých kulturních programů vzpomínku na K. E. Macana. Každý z nás by měl vyvinout iniciativu a ve svém okolí se poohlédnout po něčem, co připomíná osobnost jubilanta. Oddělení dokumentace tyflopedických informací Technického muzea v Brně přichystá výstavu v prostorách muzea a další ve spolupráci s Východočeským muzeem v Pardubicích. Koncert Vítání jara bude v Brně věnován Macanovu hudebnímu dílu. Osobně jsem si dovolil připravit sérii několika příspěvků, ve kterých se pokusím zkrácenou formou přiblížit nejen Macanovu osobnost, jeho dílo, ale rovněž uvést střípky z jeho života i z života rodiny Macanových. Tyto články, které budou vycházet postupně po celý rok, nejsou Macanovým životopisem, ale pouhým vyprávěním. Jejich obsah nemusí být proto přísně chronologický, vybírám tematické celky. Také proto občas překročíme budoucí slova a věty, jindy se zase znovu vrátíme, abychom něco dopověděli a události vnímali z jiného úhlu, neboť osoby a události, které hodlám popisovat, žijí jednak svou vnitřní a vnější stránkou, jednak působí uprostřed společenského vědomí jako symfonie, ve které se jednotlivá témata vracejí v jiných podobách, aby svůj účinek gradovala. Usiluji o to, abych se vyhnul formalizmu, i když mé příspěvky budou především obecným pohledem.
O Macanovi bylo hodně napsáno, bylo však také mnohé pouze opisováno většinou bez ověření uváděných údajů, autorům scházely vlastní výzkumy například formou návštěv odborných institucí aj. Macanovy skladby zapadly do archivů a staré gramofonové desky jsou usazeným prachem většinou k nepotřebě. Slouží ovšem jako dokumenty doby.
I když se K. E. Macan řadí k českým nevidomým hudebním skladatelům, je také jiný, a to svou organizační, osvětovou i pedagogickou činností. Jeho životní osudy se od jiných liší především v šířce tematického záběru. V německo-českém utrakvistickém prostředí Klarova ústavu vynikal svým upřímným vlastenectvím a sociálním cítěním. Macan je z obecného hlediska zakladatelem české slepecké kultury. Z hlediska českého slepce jako individua se zasloužil o jeho emancipaci, tj. vyproštění se z legend o slepotě a slepcích, osvobození od kurately v procesu jeho výchovy a vzdělávání aj.
Není snad pochyb o tom, že by se Macanovo hudební skladatelské dílo ještě více rozrostlo, nebýt neodbytných společenských požadavků jeho doby a konečně i úkolu postarat se sám o sebe, jak později poznáme. K tomu přispěla nutnost přijmout trvalé zaměstnání i s těmi podmínkami, kterým se nemohl vyhnout. Česká kultura ztratila, naštěstí až tímto okamžikem (1891), jednoho nevidomého hudebního skladatele, nalezla však osobnost, která dovedla zobecnit dlouhodobé požadavky na vzdělání právě českých slepců českými prostředky, tj. českým jazykem, českou knihou. Odborně rostl svou pedagogickou praxí v pražském Klarově zaopatřovacím a zaměstnávacím ústavu pro nevidomé děti, mládež i starší osoby. V tomto prostředí měl Macan možnost poznat, jak se čeští nevidomí chovanci vzdělávají v německém prostředí, německým jazykem, protože není českých učebnic, české literatury v brailleském písmu a převládá nepochopení ze strany německého vedení i „ředitelstva“ Ústavu.
Prostředí českých osleplých vojáků, vracejících se z fronty první světové války (1914 až 1918), kteří byli přijímáni do Klarova ústavu, dnes bychom řekli k základní rehabilitaci, upevnilo Macanův záměr zajistit pro ně možnost číst. Opisování českých učebnic i jiných knih z černotisku do brailleského písma bylo již před lety začátkem, vydání almanachu či společenského kalendáře Jitřenka (1916) generální zkouškou a založení prvního českého slepeckého časopisu Zora (1917) vyvrcholením Macanova dlouholetého úsilí o vznik české slepecké knihy a posléze slepecké veřejnosti přístupné speciální knihovny (1923). V tomto procesu se shledáváme s nevidomou M. Polednovou, která byla nejaktivnější přepisovatelkou, později strojní sazečkou knih a nakonec vedoucí nově vzniklé slepecké knihovny. Je obdivuhodné, kolik dalších dobrovolníků dovedl Macan kolem sebe shromáždit. K jejich úloze se vrátíme a připomeneme jeho druhou nevidomou spolupracovnici.
Jitřenka, první taktilní kniha v brailleském písmu (nikoliv historicky vůbec první česká kniha v brailleském písmu), kterou Odbor pro slepecký tisk český Zemského spolku pro výchovu a opatřování slepých v království Českém (1909) věnoval válečným slepcům českým, což dosvědčuje text jejího titulního listu vysázený hladkou latinkou a reliéfními ozdobami: „Válečným slepcům, JITŘENKA, kniha slepých roku války 1916 v Praze, Odborem pro slepecký tisk český“. Jak zapůsobila, vzpomíná později nevidomá čtenářka, chovanka hradčanského Ústavu: „Když jsem z Jitřenky předčítala malému hloučku dívek a dvěma osleplým vojínům v Klarově ústavu, slzeli jsme všichni radostným pohnutím. Čítali jsme v té knize ráno, vpoledne i večer, některý článek třeba několikrát za sebou. A když o rok později, jednoho prosincového rána, dostali jsme do ruky první číslo časopisu Zora, zdálo se mi, že skutečně svítá a moji věčnou tmu počíná ozařovati světlo nového jitra. Tehdy jsme byly my dívky válečnými událostmi ještě v německém Ústavu tak zkrušeny a zdeptány, že jsme téměř každodenně bezeslova uléhaly a vstávaly. Však onoho večera bylo zcela jinak. Co tu bylo družných a povzbudivých slov, co dohadů a dotazů o tom, čím je nám slepcům kniha a za jak těžkých poměrů se i nám rodí lepší příští... Kniha nás vysvobozuje aspoň na čas z tohoto slzavého údolí, kde prožíváme mnohé ústrky a trpíme nedostatkem, kde jsme závislí na pomoci druhých a unaveni dlouhými hodinami osamocení...“ (Viz informační leták ke 20. výročí založení spolku Český slepecký tisk v Praze, 1935.)
Ředitelstvo Klarova ústavu vydávalo každoročně výroční zprávy, (Jahresbericht) které by mohly být svým obsahem spolehlivým předmětem studia. Byly však, až na pozdější výjimky, převážně věnovány hospodářským otázkám Ústavu, jak to konečně bylo zvykem i jinde. Macanovo jméno se v nich, až na jeden případ, nevyskytuje. Zvláštní pozornost jsem věnoval Výroční zprávě z roku 1891, kdy byl už Macan do Ústavu přijat a na str. 27 je skutečně zaznamenán jako literní učitel. Ve Zprávě z roku 1919 není zmínka o Macanovi, i když to bylo pro něho mimořádně důležité období (listopad 1918) koncert z jeho skladeb v pražském Obecním domě, 1919 další koncert, jmenování Macana pedagogickým správcem školy při Klarově ústavu a Macan se konečně žení.
Příkladem dalších kusých zpráv je jubilejní spis 100 roků Klárova ústavu slepců v Praze (1932). Na str. 47 se píše: „Pokud okolnosti vyhovovaly, byla knihovna ústavu rozšiřována a sloužila potřebám slepců z Prahy. Ačkoliv se podařilo pedagogickému správci K. E. Macanovi roku 1894 zříditi s pomocí českého zemského výboru fond k podpoře tisku knih, bylo v tiskárně ústavu až do roku 1914 vytištěno jen asi 16 českých knih. Roku 1915 byl přičiněním Macanovým založen spolek Český slepecký tisk, jenž si mimo jiné vytkl úkol ...opatřovati a rozšiřovati české slepecké knihy a časopisy. Těmto snahám vyšlo ředitelství Klarova ústavu vstříc tím, že přenechalo spolku tiskárnu Ústavu k použití.“
Dále na str. 51: „Dne 6. února 1925 zesnul po těžké chorobě bývalý pedagogický správce Ústavu K. E. Macan. Byl jedním z pamětníků doby R. M. Klára. Oslepl v mužném věku a působil v Ústavu od roku 1891 jako literní učitel a od roku 1919 jako pedagogický správce. V této funkci odešel do trvalé výslužby 1. dubna 1923. Macanovy vlastnosti byly oceněny ředitelstvem i jeho žáky. Uplatnil se také jako hudební skladatel. Zvláště jeho písně učinily jeho jméno známým. S radostí a houževnatostí propagoval českou slepeckou knihu a esperanto mezi nevidomými. Byl předsedou Spolku nevidomých esperantistů v Československu a zakladatelem spolku Český slepecký tisk.“
V roce 1982 vydal Svaz invalidů v ČSSR publikaci Významné výročí s podtitulem 150 let pracovní výuky nevidomých u nás. Z historického hlediska je třeba připomenout, že Macan nevynalezl pražskou tabulku (viz dále) a nebyl pedagogickým správce ústavu, nýbrž pedagogickým správcem školy při Klarově ústavu.
Mnoho přesných údajů nalézáme v písemných sděleních Macanových současníků a spolupracovníků, kterým se budeme později věnovat podrobně. Je to například S. Stejskal, J. Doskočil, E. Pollandová (později Rabanová), M. Polednová aj. Z pozdější literatury jsou to práce J. Petruse, P. Lesa i J. Drtiny. Nejspolehlivější však jsou dva spisy: A. Srby a D. Hutlové (později Krejčí). Dopisy Macanovy sestry Augusty se mi nepodařilo získat, z jejich obsahu cituji zprostředkovaně. Všechna data je však třeba ověřit v soudobých písemných dokumentech, o což jsem se snažil. Spolu s E. Hluší jsme navštívili archiv Východočeského muzea v Macanově rodném městě Pardubicích a navázali spolupráci s tamním Spolkem přátel Pardubicka. Ve spolupráci s Národní knihovnou (národním archivem) v Praze, ředitelstvím Základní umělecké školy v Prostějově a vedením Speciální školy A. Klara v Praze aj., bylo možné dospět k relativně přesným závěrům.
Z prostudovaných 8 rozsáhlejších prací, 4 prací menšího rozsahu, 24 časopiseckých příspěvků a 4 slovníků, vyplývají zásadní informace o Macanovi a jeho rodině. Něco napověděl i můj soukromý archiv. Nemohu vynechat heslo K. E. Macan v Ottově naučném slovníku (XVI 1900 a Dodatky III/2), Pazdírkově (Brno 1937) i Československém hudebním slovníku (Praha 1963). Myslím si, že neznalost právě uvedené literatury byla jednou z hlavních příčin bezradnosti většiny autorů drobných časopiseckých příspěvků, co vlastně mají nového mimo stále přepisovaných textů přinášet než slavnostní řeči.
Shrneme-li: zatímco běžná (majoritní) veřejnost Macana oceňovala většinou především jako hudebního skladatele, obec českých slepců si nejvíce vážila jeho odkazu, který tkví v probuzení a rozvíjení jejich kultury. Možnosti lidského ducha nejsou neomezené.
Jestliže Macanovo skladatelské dílo pozvolna utichlo, jeho tvůrčí význam zůstává v české slepecké knize trvalý. Je proto plnohodnotný a zkušenostmi potvrzený výrok Macanovy spolupracovnice E. Pollandové (Rabanové), že Macanův odkaz je stále živý. A právě tento její pravdivý a vlastními zkušenostmi potvrzený výrok byl autory mnohých článků i větších prací mechanicky přetřásán, a to bez hlubšího odůvodnění. Rádi bychom dodali, že to v oblasti literní platilo i v nedávné době. Aby ožilo i jeho dílo hudební, to záleží na nás.