Otakar Heindl — in memoriam

(Zora 2007/8, str. 8—11)

 

Jsou lidé — a mezi nimi i mnoho nevidomých — na které nelze zapomenout, jelikož svůj život žili pro jiné a v jejich srdcích zůstávají, i když odešli navždy. Takovou osobností byl i český nevidomý koncertní umělec a hudební pedagog O. Heindl. V průběhu padesáti let své hudebně-pedagogické činnosti vychoval dosud nespočítané množství nevidomých a slabozrakých hudebních pedagogů a výkonných umělců.

Narodil se v Praze dne 14. února 1915. V pěti letech si při dětských hrách těžce zranil oko šípem od luku, na které oslepl. Školní docházku zahájil ve škole v místě svého bydliště. V deseti letech mu onemocnělo i druhé oko a tehdy ztratil zrak úplně. Byl proto přijat do Ústavu pro nevidomé děti v Praze na Hradčanech, kde dokončil povinnou školní docházku a získal základy hry hned na několik hudebních nástrojů. Při studiu hudby i později, kdy v Ústavu vyučoval hře na hudební nástroje, mu vydatně pomáhaly dvě učitelky, D. Hoňková a A. Sedláčková, s opisováním not do brailleské hudební notace aj.

Prameny o jeho umělecké i hudebně-pedagogické činnosti jsou hodně neúplné, sám byl dost nesdílný. Jako žák školy a chovanec hradčanského Ústavu se intenzívně věnoval hudbě. Základy klavírní hry získal u nevidomého A. Permana, později se stal jeho učitelem český klavírní virtuos K. Šolc (1893). Souběžně studoval hru na housle a na flétnu. Hrál rovněž na varhany. Věnoval se také soukromému studiu skladby. A. Perman i další nevidomí výkonní umělci i hudební pedagogové se stali jeho vzorem a dodávali mu důvěru v možnosti činnosti nevidomého hudebního umělce i pedagoga.

Po vykonání státních zkoušek ze hry na klavír (1936), na housle (1938) a ze hry na flétnu (1940) vyučoval nejdříve soukromě. Po odchodu O. Kozla začal v roce 1939 vyučovat hudbě v Ústavu, kde byl vychován. Jak už to bylo v Praze u nevidomých učitelů zvykem, byla i Heindlovi poskytnuta světnička v domku na ústavní zahrádce. Zde dost dobrodružně prožil i Pražské povstání v roce 1945, protože si Němci z jeho domku s výhledem na Prahu vytvořili střílnu.

V roce 1948 přibral menší úvazek na hudební škole Deylova ústavu. Později sem přešel jako řádný učitel. Vyučoval hře na všechny dřevěné dechové hudební nástroje. Svoje místo opustil odchodem do důchodu v roce 1984, avšak v roce 1992 byl znovu povolán, aby pokračoval ve své práci.

Skladbám se již jako žák, a potom po celý život, učil pamětně pouhým čtením not v brailleském písmu — například i v posteli. Potom teprve skladbu přehrával. Tuto metodu neopustil nikdy. Liboval si, že tím ušetří mnoho času. Ve dne vyučoval, a tak neváhal ve zdokonalování svých interpretačních dovedností pokračovat někdy i do hluboké noci.

Heindl byl výborným klavíristou. Vynikajících úspěchů dosahoval i ve hře na flétnu. Mimoto také velmi dobře ovládal hru na varhany a housle. Na veřejných koncertech i v rozhlase vystupoval s jinými nevidomými umělci, například s J. Naňkou, L. Korunkou a I. Tylňakem. Jako sólista vystupoval i se symfonickými orchestry. Největší zájem měl o provádění skladeb nevidomých komponistů, například A. Permana, S. Sudy a I. Tylňaka aj. Pravidelně také hrál na koncertech Konzervatoře pro zrakově postiženou mládež. Hrál i v cizině. Hrou na klavír doprovázel nevidomou pěvkyni B. Poncovou-Vokounovou. Vždy byl přesvědčený, že nevidomý učitel hudby by měl co nejvíce veřejně hrát.

Heindl byl činný také jako hudební skladatel. Jeho dílo je však nevelké a veřejnosti neznámé, tiskem nevyšlo. Ze skladeb jsou uváděny světské i chrámové písně, klavírní kusy pro levou ruku aj.

Až do svého vysokého věku zasedal v porotě při Mezinárodních soutěžích nevidomých a slabozrakých interpretů v Mariánských Lázních.

V roce 1948 se oženil. Jeho manželka Marie se stala výbornou spolupracovnicí a má i své zásluhy na jeho celoživotních hudebně-pedagogických úspěších. Vychovali spolu dvě děti, Otakara a Ludmilu, ta o ně ve stáří pečovala.

U svých žáků rozvíjel lásku k hudbě i vědomí, že nevidomý hudebník i pedagog má čím přispět k obohacení společenského života. Vychoval mnoho schopných muzikantů a hudebních pedagogů. Jeho žákem byl i světově proslulý slabozraký klavírní virtuos A. Kubálek, nadějný klavírní virtuos V. Zelený, který však předčasně zemřel, vynikající nevidomý hudební pedagog J. Olejník aj.

O. Heindl se rád zabýval manuální činností. V přidělené světnici a později i v bytě na Újezdě, kde později se svou rodinou po celý život bydlel, si běžné údržbářské práce prováděl sám.

O. Heindl zemřel dne 28. června 2007. V jeho osobě ztrácíme poslední významnou osobnost celé generace českých nevidomých hudebních pionýrů devatenáctého a první poloviny dvacátého století. Byl jedním z prvních, kdo na pozvání J. Drtiny začali budovat hudební školu pro profesionální přípravu nevidomých hudebních pedagogů. Nejdříve to byla škola při Deylově ústavu a po jeho zrušení (1950) vznikla hudební škola jako nový samostatný subjekt. Nevznikla transformací Ústavu, takže je podivné nazývat ji Deylovým jménem. V současné době ztrácíme už o nich povědomí mimo jiné také proto, že konzervatoř, kterou vybudovali, nenese jméno žádného z nich. Jedině oni svou vytrvalostí a sebeobětováním připravili půdu pro vznik v zahraničí dobře známé speciální konzervatoře v Praze.