Nevidomí a umění

(Otázky defektologie 1965/66, str. 255—260)

 

Umění je zvláštním výrazem lidské existence. Zahrnuje v sobě všechny druhy krásna, jež je lidstvo schopno vnímat, vytvářet a dotvářet. Obohacuje a zušlechťuje každého jedince.

Všichni lidé však nemají stejné možnosti umění vnímat. Nejde jen o anomální zvláštnosti, které zabraňují vnímání některým smyslem a znemožňují pochopení určitého druhu umění. Uvědomujeme si přitom, jak je člověk mnohotvárný, že vyžadovat stejné reakce jen od dvou lidí je nemožné. Umělecké ztvárnění vjemů není tedy ovlivněno jen samotnou osobností, ale objektivními vlivy, jež jsou příčinnými hodnotami, které znemožňují vjemy některých smyslů.

V tomto pojednání se budeme zabývat nevidomými, kteří mají změněnou schopnost vnímat některá umění jako umění. Pokusíme se zodpovědět, jak a které umění působí na nevidomého, jehož poznávací schopnosti se liší od lidí vidoucích. Máme přitom na mysli nevidomé děti od narození (to podtrhuji), nevidomé, kteří nikdy neměli zrakové vjemy, a v druhé řadě i takové, kteří přišli o zrak velmi záhy, jejichž získané zrakové představy byly postupně utlumeny.

Úkolem tohoto pojednání je pokusit se o stanovení pořadí některých druhů umění s ohledem na možnost poznání a o vytyčení základních hypotéz, vyplývajících z poznávacích zvláštností nevidomých.

 

Nejméně je narušeno jejich poznání v oboru umění hudebního.

Zvuková podstata, na níž jsou vybudovány všechny hudební jevy, je jim přístupná v plné šíři vnímání, bez jakýchkoliv omezení a ochuzení v poznávacím procesu. S hudební skladbou se posluchač seznamuje pouze prostřednictvím zvuků. Zvuky — tóny — jsou také jediným nositelem citových vzruchů, jež mají v posluchači vyvolat emoce, tvoří podklad abstraktního krásna, vytvořeného hudbou, která se může jen poslouchat.

Nevidomý není tedy vůbec ochuzen při vnímání a dotváření hudby jako umění, které se projevuje zvukově. Jeho citlivost pro tóny je v průměru velmi dobrá, lepší než dosahuje průměr vidomých posluchačů. V procesu výchovy a výuky se právem věnuje nevidomým dětem v rozvoji jejich citlivosti pro tóny zvláštní péče. Ve výchově nejde jen o vnímání hudby samotné, jedná se o přesnou analyticko-syntetickou činnost zvukovou, i mimohudební, ve které nacházíme určité kompenzační prvky. Chceme tuto mimořádnou tónovou citlivost ocenit podle toho, jaký má vliv na vnímání hudebního díla.

Nevidomý výtvarník

Citlivost k tónům je zvlášť důležitá pro hlubší hudební poznání, je jeho podstatou spolu se znalostmi a rozvinutějšími dovednostmi. U hudebně vzdělaného člověka má každý hudební vjem kvalitativně odlišné znaky, což závisí na stupni hudebního vzdělání, které v součinnosti se všeobecnou složkou vzdělání rozšiřuje umělecký cit. Proto se věnuje tak velká pozornost hudebnímu vzdělávání nevidomých dětí.

Jiná je situace, má-li nevidomý hudbu sám provozovat, nebo jí vyučovat, anebo sám vytvářet hudební dílo. Zde se uplatňuje mnoho zvláštností, jež vyplývají z nemožnosti zrakových vjemů. Některé z nich můžeme přičíst na vrub brailleskému (brajskému) notopisu, který je sice nezbytným průvodcem každého, kdo se hudbou zabývá, ale má své nedostatky ve způsobu, jak hudbu zachycuje. Mám na mysli složku grafického obrazu černotiskového notopisu, kteroužto funkci brailleský notopis nemůže plnit pro jeho písmenný (nikoliv písemný) charakter.

Stojí za úvahu nutnost speciálních metodických opatření k vyrovnání této mezery, mají-li mít hudební představy požadovanou kvalitu a rozsah. Z dalších zvláštností aktivního hudebníka můžeme vybrat například zvláštnost při orientaci na klávesnici hudebního nástroje, ztížené podmínky zaznamenání hudební myšlenky, překážky v práci s partiturou apod. To jsou příklady vybrané jen namátkou, aby bylo patrné, že nevidomý se při provozování hudby setkává s mnoha překážkami, které lze zdolat jen s velkým úsilím. O tom, jak bude úspěšný, rozhodují pak jeho volní vlastnosti. Jaké výsledky lze dosáhnout, vidíme, jestliže se seznámíme s činností Střední hudební školy pro mládež s vadami zraku^[1] v Praze, která úspěšně připravuje své posluchače k pedagogické činnosti v LŠU^[2] a dalšímu vysokoškolskému studiu.

 

I literatura je nevidomému velmi blízká

Zvláštní místo zaujímají básně, o kterých píše ve svých dílech P. Villey. Mnohé jeho vývody by sice zasluhovaly patřičný rozbor, avšak pro naši potřebu je jeho dílo v tomto oboru vyčerpávající. U literárního díla není rozhodující způsob podání. Může být vnímáno přímo nebo sdělováno, to znamená, že nevidomý si může číst sám, nebo mu může být předčítáno. Skvělou pomůckou jsou tzv. zvukové knihy načítané vynikajícími interprety.

Vnímání literárního díla je zaručeno normálně pracující druhosignální soustavou, která je vybuzována k činnosti pojmy vyjádřenými slovem. Proto forma, jíž se literatura projevuje, je nevidomému velmi blízká. Jiná je situace v oblasti pojmů, s kterými pracuje. Představy, s kterými se v literárním díle setkává, jsou narušeny, jsou neúplné. Je tomu tak v důsledku nemožnosti zrakových vjemů, které jsou v mnohých oblastech jediným zdrojem správných představ. Představy sdílené (zprostředkované), jež vznikají popisem jinou osobou, nemohou být nikdy dokonalé a svou nepřesností mají negativní vliv na vytváření a zpracování pojmů. Přitom je třeba připomenout, že barvy nepatří mezi ty nejméně přesné, a tedy tím, co nejvíce narušuje dokonalou představu vytvářenou literárním dílem. Každý nevidomý má svou vlastní představu o barvách, která je vytvářena a posilována zkušeností a stále upřesňována dalšími vlivy. Slepcovy představy o barvách mívají převážně citové zabarvení a nikdy nemohou odpovídat skutečnosti. Vyhýbat se však hovoru o barevnosti světa je ochuzováním poznávacích možností nevidomého. Nezapomínejme, že barevnost je nezbytný pojem v jeho životě. Tedy ne tak barvy, jako spíše jiné nepřesné a nesprávné představy narušují vnímání literatury. Nevidomý nemusí mít například nikdy přesnou představu o mracích, měsíční noci, pohledu do očí, slunci, kvetoucím stromu, zrcadle studánky atd. Velmi narušeny jsou jeho představy prostoru ve vztahu k věcem, jež nelze hmatat, slyšet, čichat či chutnat. Ani model nemůže ve většině případů poskytnout dokonalou představu. K tomu, aby nepřímo tvořené představy byly zařazeny do prostoru, jsou třeba zvláštní schopnosti.

Přes tyto velké obtíže je nevidomý schopen si vytvářet umělecké představy, které se mohou sice lišit od spisovatelova záměru, většinou však ne zásadně. Umělecké dílo je nevidomým částečně umělecky přetvářeno. Formu literárního díla je nevidomý schopen vnímat cele, obsah je ovlivněn nepřesnými představami. Tyto vývody by nás měly přimět k tomu, abychom se snažili vychovat aktivní vztah nevidomých k literatuře. Nacházejí v ní mnoho poučení i bohatých zážitků, které si dovedou umělecky dotvářet i tehdy, kdy jen jejich fantazie dokresluje scházející přímé představy. Čím více knih čtou, tím více mají zkušeností, tím více se rozšiřuje jejich celkový rozhled a obohacuje poznání.

 

Divadelní umění

je nevidomým blízké svými zvukovými projevy. Proto jsou takovými milovníky rozhlasových her, nepočítajících se zrakovými vjemy, jež záměrně nahrazují zvukovými prostředky. Zcela jiná je situace při návštěvě divadla. Přesto, že zde zvukové projevy, tj. hlasy herců, mají primární úlohu, působí na vytváření uměleckého dojmu souběžně několik dalších druhů umění, které bez zraku nelze postihnout. Je to výtvarná složka, mimika, gestikulace i pantomimické části hry vůbec, které zvláště podstatně přispívají k vyjádření autorových i režijních záměrů. Mimo to se v divadle pracuje s pojmy, jejichž problematiky jsme se dotkli shora.

Umělecké představy si nevidomý vytváří přímo, tj. ze zvukových vjemů, a nepřímo, sdílenými představami a fantazií. Takové nepřímé představy mohou vznikat na základě různých sdělení vidomého člověka nebo dedukcí samotného nevidomého. Každý vjem, zprostředkovaná i nepřímá představa, má kvalitativní účinek na vytváření konečného názoru o díle. Porovnáme-li literaturu a divadlo, zjišťujeme, že v divadelní hře působí na dokonalou představu více složek. Důvody byly uvedeny: divadlo obsahuje v sobě ještě jiná umění. Počítá se zrakovými vjemy a zrakovými představami stejně, jako umění literární. Proto jsou na tom, konečně jako u literatury, lépe nevidomí, kteří ztratili zrak v pozdějším věku. Představy nevidomého od narození či od raného dětství se při vnímání divadelní hry ještě více vzdalují od skutečnosti. Konečné abstrakce jsou ovlivněny nepřesnými představami o scéně, pohybech herců apod. Závěrem docházíme k názoru, že ani všechny tyto zábrany v poznávací činnosti (gnózi) nemusejí být nepřekonatelnou překážkou při vytváření vlastních uměleckých představ, které vznikají uměleckým přetvářením vjemů. Divadelní umění je přece jenom méně postižitelné než umění literární. Máme být proto opatrní a mít výhrady k návštěvám divadla? Platí tu totéž, co bylo řečeno o literatuře: častý styk s divadlem naučí zkušenosti správně uplatňovat a zařazovat a vlastní fantazii usměrňovat natolik, že i v divadle je nevidomý schopen prožívat umělecké zážitky, jež obohacují a zušlechťují jeho život.

 

Výtvarné umění

 

Forma projevu těchto umění je ryze vizuální. Ať již jde o umění dvojrozměrné nebo trojrozměrné, je pro nevidomého velmi obtížné je vnímat. Platí to i pro reliéfní, hmatem rozlišitelná díla. Hmat má převážně jen schopnosti rozlišit a poznat předměty. V tomto případě nelze plně souhlasit s Villeyovými vývody. I když vycvičený hmat postihne předmět velmi konkrétně, zdá se nemožné, aby byl s to zprostředkovat umělecké vjemy, které by se blížily dokonalým uměleckým postihům zraku nebo sluchu. Umělecké vnímání vyžaduje daleko větší přesnost, než jakou je možno očekávat od hmatových vjemů. Toto umění se neobejde bez analytického rozboru celku. Hmat je oproti zraku smyslem syntetickým.^[3]

 

Architektura

Pokus a průzkum v této oblasti vnímání by mohl přinést mnoho nových, ale zřejmě ne zcela všeobecně platných poznatků. Spíše by se jasně projevily různé individuální sklony. Hlavně u nevidomých po úrazech by snad bylo možno výcvikem dosáhnout přesnější hmatovou citlivost, důležitou hlavně při architektuře, ve výtvarné složce předmětů denní potřeby apod. Poznávat architekturu prostřednictvím modelů, což je koneckonců takřka jediná cesta, vyžaduje schopnosti umět převádět modely do skutečných velikostí. Největší potíže působí umístění těchto předmětů v prostoru, což je neoddělitelnou součástí architektury. Uvědomujeme si při tom, že samo rozlišení objektu není ještě poznáním uměleckých hodnot.

V závěru můžeme říci, že tyto druhy umění jsou nevidomým velmi vzdálené, že jím nejsou poznatelné jako umění. Tato skutečnost však nesmí vést k nezájmu nevidomých, zvláště duševních pracovníků, o tyto umělecké obory. I přes to, že výtvarné umění není nevidomému přístupné formou, a tedy ani obsahem, nelze se hovoru o něm vyhýbat. Všechna umění mají tolik styčných bodů, že i zde se setkáme s náměty, které obohacují život nevidomého.^[4]

 

Filmové umění

nelze vůbec postihnout jinak než zrakem. Zatím byly podniknuty pokusy vyrobit speciální filmy pro nevidomé. Zdá se ostatně, že se tu jednalo jen o jakousi originalitu či dobrou senzaci za každou cenu, vždyť podobný pokus ani nemohl skončit úspěšně.^[5]

 

Televize

je na tom o něco lépe. V domácím prostředí si nevidomý představy vybavuje volně, zvláště když je vedle něho blízký člověk, který mu je pomůže usměrňovat — stejně jako například o přestávkách mezi představením v divadle.

Bylo by tedy nerozumné odrazovat nevidomého od návštěvy filmu a televize, může-li mu je vidomý člověk komentovat. V takové činnosti můžeme spatřovat zdokonalování indukce a dedukce, společenské orientace, přizpůsobivosti k okolí, cvik v rychlosti postřehu a reakce apod., zvláště v těch případech, kdy má dotyčný nevidomý pocit, že taková společenská činnost ho nejlépe sbližuje s okolním prostředím. K částečné orientaci ve filmu i televizi přispívá jejich slovesná stránka.

 

Umění pohybové

je snad nejméně pochopitelným a nejvzdálenějším uměním. Lze jim jen těžko vysvětlit jeho smysl, natož přiblížit jeho umělecký dosah. Mnoho poznatků lze však využít ve vytváření celkového vzezření a postoje nevidomého, které je narušeno nemožností zrakové sebekontroly a nemožností pozorování druhých osob.

V této úvaze jsme došli k názoru, že jediné umělecké vjemy, jež nevidomý nezískává jen zprostředkovanou cestou nebo s pomocí své přímé představivosti, jsou vjemy hudební. Jedině v hudbě si vytváří samostatné a přesné představy tvořené na základě vlastních vjemů. Hudba je mu blízká formou i obsahem. V oboru literárním a divadelním jsou sice jeho představy ochuzeny, ale mluvené slovo mu pomáhá tak dospět vlastním zpracováváním ke skutečným uměleckým prožitkům. Jiné formy umění jsou nevidomému vzdálenější. Je však nezbytné, aby byl informován i o těchto oblastech, které obohatí jeho poznatky nepřímou cestou. Vzdělaný nevidomý by se dopustil chyby, kdyby některé umění zcela přezíral.

Hudba podporuje rozvoj abstraktního myšlení. Zatímco přírodní vědy učí sice trojrozměrnému chápání pohybu, ale již méně postihují samotnou osobu nevidomého, uvádí tělesná výchova všechny složky do pohybu, a je zdrojem poznání samotného člověka v pohybu. Učí tak poznávat prostor v jeho změnách. Estetická výchova činnost v tomto smyslu abstrahuje. Učí poznávat trojrozměrno v nejobecnější formě. Proto je hudební výchova jako její součást pro každého nevidomého tak důležitá, možno říci nezbytná, protože právě v hudbě nevidomý poznává, co je to umělecký zážitek.