(Otázky defektologie 1978/79, str. 271—286)
Uplynulo sto roků od narození a pětačtyřicet roků od tragické smrti P. Villeye, jednoho z nevidomých, kteří stanuli na nejvyšší příčce a rozvinuli všechny tvůrčí síly k naplnění svých životních ideálů.
P. Villey se jako vědec proslavil literárně historickými pracemi. Slepotu vysvětloval jako nesnáz a nikoliv jako nepřekonatelnou překážku rozvoje osobnosti člověka. Jeho život byl naplněn vědeckou prací a všestranným působením ve prospěch vzdělání nevidomých a jejich plnohodnotného života. Světovou slávu si vydobyl spis o M. Montaignovi. Roku 1914 vydal Svět slepých, roku 1922 Pedagogiku slepců, roku 1927 Slepci ve světě vidomých, roku 1932 Život M. de la Sizeranna. Nezřídka publikoval v odborných časopisech domácích i zahraničních. Zřídil studijní oddělení v knihovně Asociace V. Haüye. Z potřeby, která vyplynula z vlastního studia, sestavil těsnopis v bodovém písmu a vyvinul příslušný psací stroj.
V překladu jsou k dispozici Svět slepých a Pedagogika slepců. Roku 1938 byl i v časopise Zora otištěn výtah ze Světa slepých. Obě tato díla jsou současným tyflopedům méně známa, přesto že dosud patří k základní literatuře.
P. Villey se narodil roku 1879 v rodině univerzitního profesora. O zrak přišel ve čtyřech letech. Byl přijat do Národního ústavu pro mladé slepce v Paříži. Vystudoval gymnázium a později vysokou pedagogickou školu École normale superieure, dosáhl doktorátu na Sorbonně. Vydatnou pomoc nalezl u své manželky a svého tajemníka. Při vědecké práci si našel vždy dostatek času pro pomoc nevidomým. I když neopomíná zdůrazňovat, že vychází ze své praxe a života přátel, rozhodně nelze jeho dílo hodnotit jenom jako dílo empirické.
V množství specifických problémů neopomíjí významnou složku výchovy — estetickou výchovu a výchovu k umění. V reálné situaci, ve které se většina nevidomých nacházela, jsou jeho myšlenky nové především ve snaze opřít se o současné vědecké poznatky.
Jelikož ve svém díle vychází z reality slepoty, dospívá k závěrům, že pro nevidomého má význam nejen poznání reálného světa, ale také jeho estetické a umělecké poznání. Zvláště pokroková je myšlenka, že svět kolem nás je objektivní, je poznatelný i těmi prostředky, které má k dispozici nevidomý. Na svou dobu je zvláště pozoruhodný výrok, že: „Člověk se liší od zvířete ne očima, ale schopností ruky.“
K estetičnu světa, které je subjektivní, přistupuje nevidomý specifickým způsobem. Z tohoto hlediska rozpracovává i význam jednotlivých umění, podíl sluchu a hmatu na jejich dotváření a přetváření. Přestože uplynulo již několik desetiletí, kdy vyšel jeho Svět slepých, obdivujeme moderní náplň díla, jehož obsah není vždy ani v současné době uplatňován v praxi. Jen v jednom je autor poplatný své době, tj. idealizací možností poznání světa bez zraku, což se projevuje v přeceňování hmatového vnímání, které ztotožňuje s vnímáním zrakovým. Píše: „Zrak je vlastně hmatem na vzdálenost, obohacený o vnímání barev. Hmat je zrakem na blízko bez počitků barevných, ale zato s přímým vnímáním povrchu předmětu. Oba smysly nám podávají data téhož druhu.“ Na následující straně je však nucen upravit tyto poměry takto: „Slepec bude vždy zbaven jistých rozkoší, jaké působí vzájemné vztahy tvaru a barvy, jež lze vnímat pouze zrakem. Krásno zrakové pro něho neexistuje. A přiznávám se, že tento nedostatek je velmi podstatný.“ Od ztotožnění zrakového vnímání s hmatovým se ještě více vzdaluje dotknutím se psychiky vnímání. Píše: „Čára vyhovuje úplně oku, může však být prstem vnímána jen příliš pomalu. Naopak zase hmatem vnímáme body, jichž oko nemůže dobře sledovati.“ Ztotožňuje se také s výsledky Griesbachových výzkumů, kterými autor zjistil, že: „...smysly slepců nejsou ostřejší než u vidomých.“ Nutně potom dochází k závěru, že: „může tedy jít o zastupování smyslů výhradně po stránce psychologické“. (P. S., str. 39). Dnes víme, že je tomu skutečně tak. Dále píše: „Tyto vjemy sluchové a hmatové, v podstatě totožné u slepce jako u vidoucího, avšak zesílené rozumovou činností slepcovou, jsou zpravidla bohatší než u vidoucího.“ Obrazně, ale přitom jasně vysvětluje nakonec: „Avšak nesmíme v tom vidět dědictví, které si rozdělují mezi sebou smysly po zániku jednoho z nich. Vidíme v tom spíše obraz dílny, z níž právě odešel dělník nejobratnější, nejsilnější a nejuvědomělejší — jeden z oněch pracovníků, kteří prostou převahou svých schopností uvádějí skoro v nulu popudy svých druhů a zmocňují se vskutku řízení závodu. Zbylí dělníci ocitají se tváří v tvář ohromnému přírůstku práce, jež jim jest uložena a mohou snad vykonat méně práce než dříve a snížit tím mzdu každého jednotlivce, ale jsou-li stateční, mohou naopak zdvojit úsilí a využít potřeby svého zaměstnavatele a své vlastní, aby zlepšili své hmotné postavení.“
Toto Villeyovo stanovisko je rozhodující při hodnocení úlohy jednotlivých umění. Velmi podrobně se zabývá hmatovými představami a jejich zobecňováním. Na několika místech se dotýká dodnes nepropracovaného problému psychiky vnímání hmatem, která je rozhodující při posuzování možnosti vnímání výtvarného umění. O něm sám říká, že umění tvořené pro zrakové poznávání nelze vnímat hmatem jako umění. Pokud hovoří o možnosti poznávání výtvarného umění, má na mysli poznání předmětu v jeho materiální podobě. Zcela například opomíjí druh hmoty, ze které je předmět zhotoven. Dnes víme, že právě povrch předmětu je pro jeho hmatové estetické hodnocení rozhodující. Rovněž příliš izoluje předměty a nerozebírá dostatečně skutečnost, že právě jejich vztahy jsou většinou pro tvorbu estetických názorů nejdůležitější. Nevidomým, působí značné a mnohdy nepřekonatelné potíže vytváření a reprodukce představ vzájemných souvislostí předmětů, a tak se i estetické názory na vzájemný soulad mohou lišit od názorů vidomého. Výtvarné umění se stává uměním také proto, že vyjadřuje vzájemné vztahy zúčastněných předmětů a působí prostorově.
Přílišný optimizmus pramení ze zúženého chápání fyziologie hmatového vnímání. Opomíjí citlivost pro teplo, dotek a vibrace. Avšak velmi správně zdůrazňuje, že neoddělitelnou součástí hmatu nevidomého je pohyb, kterým lze prostor analyzovat. Představy prostoru u nevidomého vznikají syntézou, jako psychickým procesem. I tato složka hmatového vnímání naznačuje, jaké krásno je mu přístupné z hlediska fyziologie i psychiky hmatového vnímání.
Velmi zajímavá jsou místa, kde se autor zabývá hodnocením předmětů o větších rozměrech. Jeho názor lze krátce vyjádřit citací: „Ani sebedokonalejší hmat nemůže dojít k jejich plnému pochopení a unikly by ruce tak velké jako je samotný chrám.“ A dále: „Předměty neobyčejných tvarů budou vyžadovat nejen větší syntetickou schopnost, nýbrž i větší trpělivost při zkoumání, proto se slepec obyčejně omezí na představu chudou a více méně chybnou, která jest jen jakousi náhražkou správné představy.“
Zkušenosti nás poučují, že: „je pravda, že rysy tváře slepce málo zajímají. Není zvyklý tomu, aby v nich hledal výraz osobnosti“. Shodně s Villeyem potvrzujeme, že výtvarné umění, které je tvořeno pro zrakové poznávání, není vidomému přístupné jako umění.
Úvodem k autorovým názorům na poznávání literárního umění může sloužit následující citace: „Mnohdy se slepec spokojí s tím, že opakuje slova, která slyší a která se nekryjí s žádnou přesnou představou vyskytující se v omezeném okruhu jeho zkušeností. Octne-li se na této šikmé ploše a zvykne-li si tomuto bezobsahovému opakování slov, nevymaní se nikdy z myšlenkové liknavosti.“ Je tedy zřejmé, že touto skutečností bude ovlivněno poznání literárního umění jako umění. Villey však neváhá doporučit, aby nevidomý spisovatel nebo básník pracoval s takovými pojmy, které považuje za zprostředkovaně získané. Přesto však se kloní k nadřazení plnohodnotných pojmů, které mohou být více citově zabarveny. „Jako mají osoby svou sluchovou a hmatovou fyziognomii, tak věci mají pro slepce právě jako pro vidoucího člověka jakési znaky, které je silně rozlišují. Mají leckdy zvuk, dotyk, vůni, podle níž se rozeznávají mezi tisíci jinými a které nás dojímají až do hloubi srdce. Tím sdělují slepým svou duši podobně, jako se to děje zrakovými dojmy u vidoucích“. „Les k nám mluví zase jinou řečí: stromy tiše šumí, vzduch je prosycen pryskyřičnou vůní a dýchá svěžestí, listí šustí a suché větvičky praskají pod nohama. Zvláště lesní stezka je slepcovou přítelkyní; v hlubokém stínu prochází mezi mocnými kmeny, noha se boří do měkkého mechu a hebkého jehličí, klopýtá o kořeny a kameny. Les působí neodolatelným kouzlem hlubokého ticha, v němž nejmenší zvuk mluví o duši, neboť ticho není prázdnotou, naplňuje smysly rozkoší zcela určitého obsahu. Opájí nás vůně blízkých květů, stín hustého listí jako by nás balil do jemného pláště, převislé větvičky nás jemně šlehají do rukou i do obličeje“. Bylo by možno uvést mnoho citací ze Světa slepých, jak tyto vztahy k věcem vyjadřuje nevidomý spisovatel nebo básník. Lze je hodnotit jako umělecky přesvědčivé a pravdivé. Srovnejme dvě ukázky z hlediska zvláštností poznávacích činností nevidomého, který nikdy neviděl.
„Když jsem přešel poslední domek, ovanul mne volný a svěží vzduch, který proudil bez překážky z výše a přinášel čistotu horských vrcholů. Cesta vede lučinami, jež jsou místy zastíněny skupinami ovocných stromů. Jejich druhy snadno rozeznávám podle vůně ovoce. Jdu po trávníku již požatém, který vydechuje teplou vůni. Zvadlé listí již tu a tam leží na zemi. Blíží se podzim, vše je měkce zladěno. Docházím k vinici, cesta se šíří a stoupá vzhůru. Již nejsem ve stínu, naopak, vystavuji se blahodárným paprskům, které jsou tak čisté. Jdu podle zdi, na níž se vine réva a dostávám se k cíli své cesty na pahorek. Zde se usadím a naslouchám s rozkoší líbezné řeči, kterou mluví příroda k těm, kdož jí rozumějí.“
„Když napadly první sněhové vločky, spěchaly jsme ven. Po celé hodiny bylo lze je sledovat, jak padají klidně a velebně z výšin ovzduší a kladou se neslyšně na zem, tvoříce jednotnou plochu. Noc se snášela nad tímto bělostným příkrovem. Příštího jitra byl vzhled krajiny zcela změněn; cesty úplně zmizely. Nebylo vidět mezníky polí. Sněhová pláň se prostírala jednotvárně až k obzoru. Z ní trčely stromy jako bílé přízraky.“ Villey dodává: „Co říci o tolika zrakových a sluchových představách hluché a slepé spisovatelky (H. Kellerové — pozn. J. S.) tvoříce souvislý obraz? I v jejích spisech jeví se překvapující převaha verbalizmu a líčených hnutí mysli.“ Toto „papouškování“ ohrožuje všechny slepce nestejnou měrou podle jejich povahy.
U básníků podporuje Villey fantazii, kterou však někdy přehodnocuje jako nejdůležitější pramen poznání. Jeho nevidomý se oddává meditacím a z prázdna vytváří hodnoty.
P. Villey je velmi blízko současným názorům na význam hudby ve výchově nevidomých. Zcela v dnešním duchu hodnotí rozdíly v pěstování hudby zakladateli ústavů pro nevidomé s pozdějším vývojem, kdy se hudba stává významným kompenzačním prostředkem a ani nejodvážnější nesnili o tom, že se hudba stane mnohým nevidomým povoláním. Zvláště upoutávají jeho názory, které obhajují předpoklad plnosti duševního života nevidomých proti těm, kteří soudili, že ztráta zraku omezuje plnohodnotné možnosti uměleckého vyjadřování.
Psychologickými předpoklady pro pěstování hudby se nezabývá. O to více místa věnuje problematice sociálního postavení nevidomých hudebníků v zábavních podnicích i učitelů hudby. Velmi podporuje vyučování hudbě, které zušlechťuje osobnost nevidomého. Dokonce sám provedl několik pozorování, která měla ukázat, zda a jakým způsobem má slepota vliv na vznik a rozvoj hudebních schopností a dovedností. Přišel k názoru, že jen zvýšené úsilí je základem úspěchu.
Pro svá tvrzení má po ruce vždy dostatek příkladů z praxe. Vývody dokládá konkrétní skutečností a na příkladech ze života mnoha nevidomých ukazuje smysl své činnosti.
Nelze rovněž neupozornit na to, že se ve svých dílech, jejichž obsahem je výchova a život nevidomých, zabývá prakticky všemi závažnými pedagogickými a sociologickými otázkami. Také jeho doklady o úloze osobnosti nevidomého jsou i v současné době pozoruhodné.
Jeho dílo u nás neožilo nikdy tak plně, jak by si zasloužilo. Snad je to tím, že bylo do češtiny přeloženo v nejméně vhodnou dobu, kdy společnost byla soustředěna především na boj proti německé expanzi. Po válce bylo potom v nastalých teoretických zmatcích dočasně zapomenuto především proto, že se u nás počínaly střetávat idealistické a marxistické tendence v pojetí výchovy defektních dětí. Villey byl tímto opomenutím tiše klasifikován jako idealista, a tak nezaujal místo, které mu patřilo.
Ovšemže nebyl marxista, ale tím více je třeba znovu objevovat a zhodnotit jeho pojetí výchovy nevidomých. V jeho díle zdaleka převyšuje řešení konkrétních životních situací. Idealizmus nepovažuje za metodu, jak to činili mnozí jiní. Dokazuje to také na první pohled jasný vztah k náboženství. V době, kdy tyflopedická literatura překypovala lítostí nad ubohostí slepce a nacházela východiska v modlitbě, navrhuje Villey mnohá zlepšení ve výchově, kde vítězí reálný pohled na řešení dozrálých společenských problémů nevidomých.
Materialistické pozice vědce utvářejí jeho pohledy na význam anatomicko-fyziologických zvláštností nevidomého v souvislosti s hodnocením vloh. Jeho nevidomý nedědí žádné výjimečné vlastnosti, úspěch v životě si vydobývá vlastní prací jako člověk.