Stav a perspektivy tyflopedického poradenství

(In: Význam vzdělání pro práci zrakově postižených, Svaz invalidů, 1989, str. 14—15)

 

Když jsem v září 1978 zakládal Mateřskou školu pro nevidomé děti v Brně, byl jsem si vědom toho, že bude třeba začít depistáží a evidencí rodin, ve kterých je vychováváno nevidomé nebo těžce slabozraké dítě. O tomto problému se vědělo, státní orgány jej řešily formálně. Ředitel školy neměl v tom okruhu žádnou pravomoc, a tak se pro záchyt rodin se zrakově těžce postiženými dětmi nedělo nic.

Jakmile jsem měl možnost, tj. v okamžiku, kdy jsem byl pověřen funkcí ředitele školy, ihned jsem na vlastní odpovědnost začal spolupracovat s moravskými oftalmology. V krátké době se nám podařilo evidovat dostatek dětí vhodných k přijetí do Mateřské (i dokonce Základní) školy pro nevidomé v Brně.

Pravidelnou poradenskou činnost jsme zahájili v podzimních měsících roku 1977. Ihned jsem začal zvát rodiče na besedy a radil se s nimi, jak vychovávat jejich zrakově těžce postižené dítě, aby se co nejvíce omezil jeho parciální vývoj. Pro mne bylo ke kvalifikovanému vedení Poradny třeba prohloubit si znalosti z oftalmologie a psychologie. Seznamoval jsem se s aktuálním stavem a statistikou předčasně narozených dětí.

Pozvolna se začaly vyskytovat formální problémy vyplývající z toho, že ředitel základní ani mateřské školy nemůže spolupracovat přímo s rodiči dětí mladších tří let, byl jsem upozorněn, že překračuji svou pravomoc. Mne to však neodradilo. Byl jsem si vědom, že je třeba začít co nejdříve, aby rodiče netrpěli trvalou osamoceností, zoufalstvím a bezradností. Státní orgány se odmlčely. Jejich představitelé si byli jisti, že jsem svých aktivit zanechal. Nikoliv. Mnozí rodiče dokonce pochybovali o tom, že je možné se zdarem vychovat dítě od narození nevidomé. Spolupráci s nimi jsem nepřerušil, a tím jsem se dostal do situace, kdy jsem formálně překračoval své kompetence i nadále. (O dalších osudech brněnské Tyflopedické poradny viz mou práci Vznik a vývoj tyflopedického poradenství.)

V únoru 1988 jsme otevřeli Tyflopedickou poradnu v rámci činnosti MěstV Svazu invalidů v Brně jako součást rehabilitačních programů Svazu invalidů. Dosavadní zkušenosti ukázaly, že spolupráce s rodiči nejmenších zrakově těžce postižených dětí je z jejich strany přijímána kladně a má evidentně velmi dobré výsledky.

V současné době volíme následující formy činnosti: návštěva rodiny, kolektivní besedy rodičů s tyflopedem, individuální pohovory s rodiči za přítomnosti dítěte, rehabilitační soustředění rodičů s dětmi v rekreačním zařízení Svazu invalidů, rodinnou rekreaci a poskytnutí odborné, ale zároveň rodičům přístupné literatury. Jsem přesvědčen, že právě těmito formami za účinné pomoci MěstV Svazu invalidů v Brně a mimořádným pochopením OV Svazu invalidů v ČSR jsme obsáhli péči o rodinu uspokojivě.

Potíže máme v depistáži. Zde spolupracujeme s pediatry a oftalmology obou moravských krajů. Podávají nám hlášení, ovšem podle své vlastní úvahy a i s našemi urgencemi nepravidelně. Nejsou k této činnosti ničím a nikým zavázáni. Bylo by třeba upravit povinnosti krajských a okresních odborníků pediatrů a oftalmologů, aby na svých seminářích pravidelně tuto oblast péče o rodinu a dítě projednali. Jako jeden z důkazů naší neformální činnosti uvádím, že jsme na Moravě měli začátkem září 1988 v evidenci 75 dětí ve věku do 3 a půl roku. Úkolem Poradny je rozvíjet schopnosti a dovednosti rodičů i dětí do té míry, aby výchova probíhala nerušeně a zbavila se atraktivity. Cílem naší činnosti je připravit schopné dítě ke vstupu do speciální mateřské školy.

Jakmile jsem byl zbaven ředitelské funkce školy,^[1] byl jsem novým vedením zbaven i vedení Poradny. Novou ředitelku však poradenská služba nezajímala. Po dohodě s novým vedením ZŠ a MŠ pro nevidomé v Brně Poradna pokračovala. Mimo jiné obsahuje dohoda nejdůležitější bod, že Tyflopedická poradna při MěV Svazu invalidů v Brně bude provádět depistáž a evidenci i poradenskou činnost pro rodiny do věku tří let dítěte. Po dovršení tohoto věku je dítě převedeno do evidence mateřské školy.

Po všech životních zkušenostech s prací na ZŠ pro nevidomé mohu potvrdit, že právě Svaz invalidů, ovšem odpolitizovaný, považuji za nejbližší organizaci všem problémům, se kterými se rodiče setkávají. Zdůrazňuji, že — a jsme toho svědky i na tomto semináři — zdravotnické orgány mají tendenci výchovu biologizovat, tedy její rozsah i obsah zužovat. Je to pochopitelné, lékař nemůže být kvalifikovaným speciálním pedagogem, jako pedagog není lékařem. Lékaři ke škodě věci při svém studiu nejsou seznamováni se zvláštnostmi psychologických řešení výchovy.

I na našem semináři se projevila pasivní péče sociálního zabezpečení. Považuje se zde za splněný úkol, mohou-li se rodině poskytnout peněžité dávky nárokové nebo dobrovolné. Tím sociální péče začíná a také končí. Nemůžeme ovšem požadovat od pracovníků národních výborů, aby bez zvláštní přípravy pochopili hluboké problémy rodiny. Mnohé finanční prostředky by mohly být raději věnovány na poradenskou činnost.

Rovněž školské organizace nemají možnost zasáhnout do výchovy novorozence, nemluvněte a batolete. To je ale dětský věk, ve kterém se hodně rozhodne. Mimo toho, že nemají odborníky s takovou zaměřenou aprobací, mají pochopitelně snahu výchovu didaktizovat. Výchovu chápou jako produkt vyučovacího procesu.

Svým vystoupením jsem mínil upozornit na to, že v současné době je speciálně pedagogické poradenství nezbytností, protože pomáhá připravovat zrakově těžce postižené dítě k plnění produktivních úkolů v době, kdy bude společnosti odevzdávat část toho, co mu poskytla v dětství. Nelze otálet! Nelze řešení tak vážného úkolu odkládat! Snažil jsem se ukázat, že v současné době nejvhodnější organizací, která by měla tuto poradenskou službu poskytovat by mohl být právě Svaz invalidů s jeho rehabilitačními programy. Může zajistit obsazení poraden plně kvalifikovanými pracovníky s nejmenšími náklady a bez zbytečných škodlivých a hlavně zdlouhavých byrokratických opatření. V tomto smyslu má svůj význam i Komise rodičů a přátel zrakově těžce postižených dětí.