(Kam za kulturou 1994/9, str. 30)
Před lety, na podzim roku 1959, se autor tohoto článku ujal natáčení zvukových knih na magnetofonové pásky, aby tak byla literatura zpřístupněna v širším měřítku i nevidomým. Tato amatérská iniciativa se o rok později projevila založením prvních fondů magnetofonových nahrávek při Slepecké knihovně v Praze, kam byly nahrávky z Brna odesílány. Bez nároku na finanční odměnu spolupracovali někteří brněnští herci a studenti Divadelní fakulty JAMU. Byl to především pan B. Synek z Divadla bratří Mrštíků, ze studentů to byl J. Tuček a L. Frej, dnes známí herci. Zcela mimořádnou aktivitu v načítání projevil přítel nevidomých I. Barvič.
V současné době má zvuková knihovna v Praze několik tisíc nahrávek světové literatury a nejvýznamnějších českých literárních děl. Nebývale se rozrostlo oddělení nahrávek odborné a vědecké literatury pro středoškolské a vysokoškolské nevidomé studenty.
V poslední době vznikají i nahrávky na disketách umožněné především technikou skenování. Nově vznikla digitalizační střediska České unie nevidomých a slabozrakých v Praze a v Olomouci, jejichž vybavení elektronickou technikou umožňuje snímat skenerem běžný text, uložit na disketu, převést do hlasité syntetické řeči a pak vytisknout v brailleském písmu.
Brněnské Slepecké muzeum, jako jediné u nás, připravilo malou výstavu vývoje magnetofonů, které měly a ještě mají pro nevidomé mimořádný význam v poznávání literárního umění i při odborném studiu. V muzeu je také několik zajímavých nahrávek a dokonce výběr samizdatové literatury, pořizované známým disidentem panem K. Lukešem z Prahy. Součástí výstavy je i první elektronický přístroj pro nevidomé VersaBraille.
Trvale přístupná je stálá expozice speciálních pomůcek pro nevidomé, včetně tiskárenského zařízení pro slepecké písmo a ukázka dílen pro slepecká řemesla.