Pět let Slepeckého muzea v Brně

(Speciální pedagogika 1997, str. 48—50)

 

Dne 5. května 1992 bylo v Brně založeno Slepecké muzeum. Jelikož se jedná o instituci u nás ojedinělou, otiskujeme vzpomínku na její založení od toho, kdo se o ni nejvíce zasloužil.

Ke shromažďování památek mne zvláště inspirovali dva pracovníci brněnského Ústavu. R. Krchňák nás jako žáky seznamoval s historií brněnského Ústavu i s takzvaným slepeckým hnutím, F. Urban mne mimořádně přitahoval svými nevšedními dovednostmi při vývoji a výrobě slepeckých pomůcek, podle mého názoru světové úrovně. Z jeho prací se vlivem bouřlivých událostí ve druhé světové válce a po ní, a nakonec i lidského nedocenění, zachoval pouze zlomek.

Začal jsem budovat svou sbírku ihned po opuštění ústavu. S narůstajícím počtem tyflofaktů rostl můj zájem o další. Založit slepecké muzeum se mi zdálo stále potřebnější. První pomůckou, kterou jsem uschoval, byla Urbanem vyráběná pražská tabulka. Obdržel jsem ji při odchodu z Ústavu do samostatného života. Druhou byl Kleinův psací stroj, rovněž výrobek F. Urbana.

Nikdy nepřestanu litovat, že jsme s nevidomým přítelem K. Lukešem ve válečném období při „lovech“ na zakázané knihy nezachránili také několik unikátních psacích strojů a jiných slepeckých pomůcek, které byly v této době spolu se zakázanou literaturou uskladněny na půdě, kde v mimořádné nepohodě ležely i dvoje varhany. Při pozdějších stavebních úpravách skončilo všechno ve šrotu. Nenahraditelné ztráty vznikly už dříve samotným stěhováním ústavu do nouzových prostor Zaopatřovacího ústavu spolku Péče o slepé na Moravě a ve Slezsku v Chrlicích (1940).

Později, když už jsem vyučoval na ZŠ pro nevidomé v Brně, jsem měl možnost zachránit mnoho učebních pomůcek, které při vyřazování ze sbírek jako zastaralé a nepotřebné končívaly v popelnicích, na půdě, ve sklepě nebo ve sběrně odpadových surovin. Myši si dvacet let pochutnávaly na vzácných tiscích v bodovém písmu i v reliéfní latince ve skříních, které snad nikdo po celou dobu neotevřel. V suti myšího trusu a rozžvýkaných knih i hudebnin se mezi částečně nebo i úplně dochovanými choulila nejstarší dosud u nás nalezená slepecká kniha. Pochází z Bostonu a je tištěná bostonskou reliéfní latinkou. Vyšla v roce 1839. Podle zpráv ze zahraničí je zřejmě jediným dochovaným exemplářem. Ležela zde spousta jiných slepeckých knih a hudebnin značné historické ceny. Byl to například Jehličkův Přírodopis všech tří říší z roku 1869, album varhanních skladeb z roku 1875 (Lausanne), a také tisky pocházející z tiskárny brněnského Ústavu.

V jiné skříni se povalovaly zbytky papírových reliéfních zeměpisných map M. Kunze a F. Urbana. Zachránil jsem alespoň malý zbytek. Tři Urbanovy kovové matrice pro výrobu map ležely zapomenuty ve slepecké tiskárně v Praze. Později jsem zjistil, proč se mnoho map ztratilo. Jeden z učitelů si slepeckými mapami z roku 1883 vytapetoval stěny svého pokoje.

Kamenná matrice pro výrobu hliněných destiček s reliéfní latinkou, pocházející z konce minulého století, sloužila v údržbářské dílně brněnské školy jako podložka pod elektrický vařič. V koutě téže dílny se krčil funkční Hinzův sázecí stroj z roku 1895 i ruční lis.

O co jde? Mnoho nástěnných zeměpisných map jsem nalezl na půdě školy stejných dvacet let skrytých pod hromadami holubího trusu. Tam jsem našel nejcennější sádrovou mapu Moravy, pocházející zřejmě z poloviny 19. století. Na povalujícím se modelu vrtné soupravy si holubi vytvořili největší hromadu.

Nejdramatičtější chvíle jsem ovšem zažil při stavebních úpravách budovy školy na Veveří ulici. Při odkrývání stropu vrátnice objevil údržbář J. Donné rozměrnou dřevěnou desku pokrytou spoustou hřebíčků a drátků. Byla skrytá pod omítkou. Po očištění se objevila velká nástěnná mapa železnic ze začátku třicátých let, výrobek již zmíněného F. Urbana. Z poloviny zničená a dokonce přiříznutá do tvaru, který se hodil pro krytí stropu. Pod omítkou utrpěl její lepenkový podklad včetně kovových součástí.

V zákoutích obrovské půdy leželo množství vyhozených vycpanin, které zničili moli, zbytek shnil v neošetřovaných a vlhkých sklepech pod hromadami uhlí. To, co vydrželo ostrý zub času, lidskou nevšímavost a nakonec i neúctu a nezodpovědnost, jsem instaloval jako koutek tradic. Byly to tyflofakty, které jsem nepovažoval za součást svých sbírek a při vynuceném ukončení svého působení ve škole jsem je zde ponechal, což pro většinu pomůcek skončilo nešťastně. Už nikdy jsem se s mnohými neshledal. Sbírky se pro některé učitele staly skladištěm starých krámů. Zbytek zmizel při dalším stěhování školy.

Pro učitele L. Koláře, kterému jsem předal starost o tento koutek, zřejmě neměly žádnou cenu ani modely mořských ryb, dřevěný reliéfní glóbus, velký model osobního železničního vozu, soubor vyřazených učebnic v brailleském písmu, papírové ručně tvarované zeměpisné nástěnné mapy a tak dále.

Tito i další svědkové pilné práce tvůrců i zvídavých rukou nevidomých žáků zmizeli navždy a s nimi se propadl i kus historie.

Postupně jsem odkryl i dvě zapomenutá místa ve stavebně uzavřených a nepoužívaných dveřních prostorách. V první jsem nalezl doklady o tvořivosti dvou učitelů z padesátých let. Kovové předměty byly ovšem zrezivělé a dřevěné pokroucené od kuchyňské páry. Ležely zde například dvě původní matrice pro tisk brailleské notace, Heboldova tabulka a několik jiných předmětů. Ve druhých, stejně prostorných a nepoužívaných dveřních zárubních bylo uloženo několik exemplářů vzácných publikací v běžném písmu. Všechno utajené před nacistickou policií i historií se znovuobjevilo.

Velice mne uspokojuje, že jsem učinil všechny tyto objevy, protože při předávání budovy na Veveří ulici původnímu majiteli (1990) bychom o všechny mimořádně cenné nálezy nepochybně přišli. Nezbavím se ovšem podezření, že se mi nepodařilo zachránit mnoho jiných památek. A to už vůbec nemyslím na škody způsobené například v pražských ústavech, kde byla situace ještě složitější. V Ústavu na Loretánské ulici se pečlivě stará M. Wagner, který dochované památky zakonzervoval.

Při svých toulkách jsem se v roce 1978 nečekaně dostal k hromadě věcí, které byly nalezeny na půdě budovy Slepecké tiskárny v Praze. K prospěchu vzácných pomůcek i obohacení historie nikdo nevěděl, o jaké předměty se to jedná. Po zevrubné prohlídce jsem zjistil, že jsou to fragmenty po Světové výstavě slepeckého tisku (Praha 1935). Většinu předmětů se mi podařilo popsat a mnohé informace doložit z literatury. Mezi unikáty byl například Kleinův psací stroj z poloviny 19. století, válcová tiskárna a několik dalších vzácných předmětů. Mezi těmi nejcennějšími zaujímá první místo Macanův dřevěný strojek pro psaní brailleským písmem. Pochází z první poloviny osmdesátých let 19. století. V té době se mi rovněž podařilo realizovat odvoz elektromagnetického sázecího stroje, který muzeu daroval tehdejší ředitel Slepecké tiskárny M. Sojka. Tento stroj jsem k nám do bytu už nemohl umístit — vážil 400 kilogramů. Muzeum města Brna (osobně ředitel) uskladnilo tento stroj na krátkou dobu do svého depozitáře. Současný ředitel B. Roule daroval muzeu další vyřazený sázecí stroj.

Přirozeně, že zdaleka všechny tyflofakty jsem neobdržel jako dary. Pro mnohé bylo nutné zajíždět najatým autem a hradit režie. Všichni nebyli tak velkorysí jako například A. Komárek, který při odchodu do důchodu daroval své ladičské nářadí, J. Had, ten zase soustředil a později mi věnoval velkou sbírku vlastní korespondence i dopisy významných nevidomých osobností. V současné době jsou ve fondech archivu muzea. Podobně i nevidomí řemeslníci A. Haverlant a T. Kučera, od nichž jsem získal zařízení košikářské dílny. Nemohu nevzpomenout tří sourozenců Šenkýřových, kteří odkázali muzeu svou kartáčnickou dílnu. Zvláště bohatou kolekci jsem obdržel od K. Lukeše, který poskytl i některé tyflofakty ze zahraničí a historické magnetofony. Unikátní pomůcky muzeu odkázal nevidomý učitel hudby B. Zeman. S údivem zůstáváme stát například nad jeho rozsáhlou kolekcí dirigentských gest vyrobených z drátu, nad elektrickým metronomem vlastní konstrukce a podobně.

Není možné na tomto místě jmenovat všechny dárce,^[1] kterým tímto děkuji, ale rozhodně je třeba, abych se zmínil o J. Drtinovi, který při posledním pořádání svých dokumentů krátce před svou smrtí daroval muzeu vše, co měl. Je to několik desítek knih v brailleském písmu, hudebních nahrávek na magnetofonových páscích, vlastních skladeb v brailleské notaci a jiné. Po R. Krchňákovi jsme v poslední době obdrželi část jeho slepecké knihovny.

Všechno, co je v muzeu, nelze krátce popsat. Nejlépe je přijít a prohlédnout. Pro studenty je u nás mimořádně vhodné prostředí pro přípravu diplomové či jiné písemné práce.