120 Z historie Slepeckého muzea v Brně

(In: Josef Smýkal: Čtyři brněnská zastavení 1997, str. 22—35)

(Viz též In: Josef Smýkal: Slepecké muzeum Fenes 1995, č. 25)

U nesmělého začátku

Jakmile se nachýlil čas, kdy byl chovanec Zemského ústavu pro výchovu nevidomých v Brně propuštěn, aby začal svůj samostatný život a zařídil si dílnu nebo začal vyučovat hře na hudební nástroje či založil ladičskou živnost, vybavilo ho ředitelství nejnutnějšími psacími potřebami a v mnohých případech i menším množstvím materiálu a základními nástroji pro zavedení řemeslnické dílny. Ve zvláště vhodných případech obdržel absolvent, který se měl živit hudbou, i starší hudební nástroj (mimo klavíru a varhan). Varhaníci byli vybaveni nejnutnějším notovým liturgickým materiálem v brailleském písmu, který si později doplňovali podle místních zvyklostí přepisováním z běžných hudebnin do brailleské hudební notace. Tato praxe se zachovala i v době druhé světové války a nějaký čas po ní. Po zrušení Ústavu (1951) se s materiální pomocí přestalo.

Takové skromné vybavování umožnila skutečnost, že Ústav vždy zaměstnával pracovníky, kteří se mimo svou funkci dozorce (vychovatele) nad chovanci zabývali výrobou určitého druhu učebních i jiných pomůcek a zboží, případně tiskem knih v brailleském písmu, které si potom podobně zaměřené ústavy vzájemně vyměňovaly. Finanční prostředky získávaly rovněž prodejem zboží z učňovských dílen.

Mezi základní materiální vybavení absolventů brněnského Ústavu patřila především pražská tabulka a Kleinův psací stroj. Tyto dvě pomůcky se staly později prvními kusy mé sbírky, aniž jsem v té době tušil, jak se během doby rozvine. Jako skoro všechno v mém životě, vloudila se mi myšlenka, soustředit všechno, co připomíná život ve škole, v Ústavu i mimo něj, a založit sbírku.

Ke shromažďování památek vztahujících se k nevidomým mne zvláště inspirovaly dvě osobnosti zaměstnané v brněnském Ústavu. V první řadě to byl R. Krchňák, nevidomý učitel hudby, a F. Urban, slabozraký vychovatel a výrobce speciálních pomůcek. R. Krchňák nás jako žáky seznamoval s historií Ústavu i takzvaného slepeckého hnutí. F. Urban mne mimořádně přitahoval svými nevšedními dovednostmi při vývoji a výrobě slepeckých pomůcek, zvláště didaktických, podle mého názoru světové úrovně. V současné době, kdy je už Slepecké muzeum v Brně skutečností, mohu toto tvrzení podložit důkazy. Z jeho prací se vlivem bouřlivých událostí i lidského nedocenění zachoval pouze zlomek.

Jakmile jsem vplul do systému činnosti učitele hudby na lidové škole umění, ihned jsem se začal zajímat o možnosti a způsoby, jak rozšířit sbírky. Další mé zájmy v tomto směru se vyvíjely progresivně. První pomůckou, kterou jsem uschoval, a to již s úmyslem začít shromažďovat zpočátku pouze Urbanovy výrobky, byla jím vyrobená pražská tabulka. Obdržel jsem ji při odchodu z Ústavu. Druhou školní pomůckou byl Kleinův psací stroj, rovněž vyrobený F. Urbanem. Obě pomůcky jsou ve sbírkách muzea.

Nikdy nepřestanu litovat, že jsme s přítelem K. Lukešem při „lovech“ na zakázané knihy nezachránili také několik unikátních psacích strojů a jiných speciálních pomůcek původní výroby, které byly v období druhé světové války spolu se zakázanou literaturou uskladněny na půdě Ústavu v Chrlicích i na půdě sousední hospody, kde byly i dvoje varhany. Při pozdějších stavebních úpravách skončilo všechno ve šrotu. Nenapravitelné ztráty vznikly už dříve samotným stěhováním Ústavu z Černých Polí do Chrlic (1940).

Později, když už jsem vyučoval v ZŠ pro nevidomé v Brně (od roku 1967), jsem zachránil mnoho učebních pomůcek, které při vyřazování z inventáře jako zastaralé a nepotřebné končívaly bezcitně v popelnicích, na půdě, ve sklepě nebo ve sběrně odpadových surovin.

Myši si dvacet let pochutnávaly na vzácných tiscích v bodovém písmu i reliéfní latince ve skříních, které snad nikdo po celou dobu neotevřel. V suti myšího trusu a rozžvýkaných knih se choulila dosud u nás nalezená nejstarší slepecká kniha. Pochází z Bostonu a je tištěná bostonskou hranatou reliéfní latinkou. Podle zpráv ze zahraničí je zřejmě jediným uchovaným exemplářem. Ležela zde spousta braillesky tištěných hudebnin značné historické hodnoty. Bylo to například album varhanních skladeb z roku 1875 (Lausanne) a také tisky pocházející z tiskárny brněnského Ústavu. Kamenná matrice pro výrobu destiček s reliéfní latinkou, pocházející z konce minulého století, sloužila v údržbářské dílně jako stojan pod elektrický vařič.

To bylo ovšem až koncem šedesátých let. Naštěstí bylo velmi mnoho především nástěnných zeměpisných map na půdě stejných dvacet let skryto pod hromadami holubího trusu. Tam jsem našel nejcennější sádrovou mapu Moravy, pocházející zřejmě z poloviny 19. století. Na povalujícím se modelu vrtné soupravy si holubi vytvořili největší hromadu. Nejdramatičtější chvíle jsem ovšem zažil při stavebních úpravách budovy školy na Veveří ulici. Při odkrývání stropu vrátnice objevil údržbář J. Donné velkou desku pokrytou velkým množstvím hřebíčků a drátků. Byla skrytá pod omítkou na stropě. Po očištění se objevila velká nástěnná mapa železnic z konce dvacátých let, výrobek již zmíněného F. Urbana. Z poloviny zničená a přiříznutá do tvaru, který se hodil pro stropní krytí.

V době, kdy jsem byl ředitelem školy, prohlédl jsem celou budovu od sklepních prostor až po nejskrytější zákoutí obrovské půdy. Množství sem vyhozených vycpanin zničili moli, zbytek shnil v nevětraných a vlhkých sklepech pod hromadami uhlí. To, co vydrželo ostrý zub času, lidskou lhostejnost a nezodpovědnost některých pracovníků školy a internátu, jsem instaloval jako koutek tradic. Byly to tyflofakty, které jsem nepovažoval za součást svých sbírek a při ukončení svého vynuceného působení ve škole, jsem je zde ponechal, což pro většinu pomůcek skončilo nešťastně. Už nikdy jsem se s mnohými neshledal. Tehdejší ředitelce nic neříkaly, pro ni měly hodnotu pouze ideově výchovné plány. Sbírky se pro některé učitele staly skladištěm starých krámů. Zbytek zmizel při stěhování na ulici Hlinky (1990). V té době byla mimo jiné ztracena jedna nenahraditelná součástka původního Hinzova sázecího stroje (tzv. puncírky) pocházející z roku 1895. Pro učitele, kterému jsem předal starost o tento koutek (L. Kolářovi), zřejmě také neměly žádnou cenu ani modely mořských ryb, dřevěný reliéfní glóbus, velký model osobního železničního vozu, soubor vyřazených učebnic v brailleském písmu, papírové ručně tvarované zeměpisné nástěnné mapy a tak dále. Tito i další svědkové pilné činnosti výrobců i zvídavých rukou nevidomých žáků zmizeli navždy.

Sbírky jsem zpočátku shromažďoval náhodně. Později jsem uveřejňoval oznámení v časopise Zora a souběžně jsem začal vydávat soukromý bulletin Tyflopedické muzeum. Rozesílal jsem jej přátelům a známým, kteří projevili zájem. Průběžně jsem v něm uveřejňoval dárce i prodejce pomůcek, které jsem považoval za vhodné pozornosti. Do tohoto bulletinu jsem zařazoval příspěvky o některých exponátech i jejich fotografie. Pozvolna se tato aktivita dostávala do vědomí příznivců. Sbírky se vlivem této propagace počaly rozšiřovat. Našlo se dosti nevidomých, kteří mi pomohli dary nebo odkazy. Dochovaly se dva soubory všech čísel. Jeden je v archivu Slepeckého muzea v Brně, druhý mám ve své knihovně.

Nečekaně (roku 1978) jsem se dostal, a to zcela náhodou, k hromadě věcí, které byly nalezeny na půdě budovy Slepecké tiskárny v Praze při vyklízení prostor před chystanými stavebními úpravami. K prospěchu vzácných pomůcek nikdo nevěděl, o jaké předměty se to vlastně jedná. Vzniklo aktuální nebezpečí, že se všechno ztratí, což by nebylo poprvé. Zjistil jsem, že jsou to fragmenty po Světové výstavě slepeckého tisku (Praha 1935) a po zrušené expozici muzea v roce 1947. Některé byly označeny razítkem Společnosti slepeckého muzea, kterou založil J. Zeman, ústřední inspektor Ministerstva školství. Mezi unikáty byl například Kleinův psací stroj z dvacátých let 19. století, válcová tiskárna včetně štočků brailleského písma i perličkové latinky a několik dalších vzácných předmětů. Mezi těmi nejcennějšími zaujímá první místo Macanův dřevěný strojek pro psaní brailleským písmem. Pochází z roku 1885.

V té době se mi také podařilo realizovat odvoz elektromagnetického sázecího stroje, který muzeu daroval ředitel Slepecké tiskárny M. Sojka. Ten se k nám do bytu už nemohl umístit pro svých 400 kilogramů. Muzeum města Brna se uvolilo tento stroj přijmout do svého depozitáře na krátkou dobu.

Přirozeně, že všechny tyflofakty jsem neobdržel jako dary. Pro některé bylo nutné zajíždět a hradit režie. To všichni nebyli tak velkorysí jako například A. Komárek, který při odchodu do důchodu daroval všechno své ladičské nářadí, J. Had, ten zase soustředil a později mi daroval velkou sbírku korespondence významných nevidomých osobností aj. Podobně i nevidomí řemeslníci A. Haverlant a T. Kučera. Nemohu nevzpomenout sourozenců Šenkýřových, kteří odkázali muzeu svou kompletní kartáčnickou dílnu. Zvláště bohatou kolekci jsem obdržel od K. Lukeše, který poskytl i některé tyflofakty ze zahraničí. Unikátní pomůcky muzeu odkázal nevidomý učitel hudby B. Zeman. Není možné na tomto místě jmenovat všechny dárce (jejich seznamy jsem uváděl ve svém bulletinu Tyflopedické muzeum průběžně), ale rozhodně je třeba, abych se zmínil o J. Drtinovi, který při posledním pořádání svých dokumentů krátce před svou smrtí, kterou tušil, daroval vše, co měl. Je to několik desítek knih v brailleském písmu, hudebních nahrávek na magnetofonových páscích a další.

Značnou sumu jsem dal za tiskařské rozmnožovací zařízení L. Korunky jeho synovi, za mechanický lis Brněnské tiskárně, za několik vývojově významných Pichtových psacích strojů a tak dále.

Všechno šlo dobře, pokud stačily prostory našeho bytu a později najmutého sklepu, kam jsem umístil sázecí stroj z Prahy a mechanický lis z tiskárny v Brně. Také velkou tiskařskou kasu štočků s brailleskými písmeny a podobně. V určitém okamžiku se však objevil kritický bod, a už to dál nešlo. Řešení spadlo zcela nečekaně jako mana a celou situaci vyřešilo.

 

Jak to bylo dál

Od určitého okamžiku jsem začal toužit po tom, aby mé stále se rozšiřující sbírky našly nějaký vhodný stánek a mohly motivovat tyflopedy k tvořivé práci a občany seznamovat se životem nevidomých. Dnes vím, jak to bylo naivní, ale bylo to tak. Později jsem začal usilovat o realizaci této myšlenky soustavně a se vší svou energií.

Uskladňování jednotlivých kusů sbírky mi postupně začínalo působit stále větší obtíže. Množství tyflofaktů neustále přibývalo. A tak se náš byt najednou zaplnil a už to dál nešlo. Po získání sázecího stroje ze Slepecké tiskárny v Praze a lisu vyřazeného v běžné brněnské tiskárně na Veveří ulici (váží 700 kg) mi majitel domu, kde bydlíme (bytové družstvo), najmul vhodnou sklepní prostoru. Tam jsem postupně opravil sázecí stroj i lis a začal tisknout a vydávat první moravský časopis v brailleském písmu Brněnský občasník.

Tato provizorní a tedy tíživá situace nedostatku prostor mne vedla k úsilí něco učinit. Začal jsem snít a zároveň usilovat o vybudování Slepeckého muzea v Brně. Za dřívějšího režimu se zdálo, že při naprostém nedostatku bytových prostor se mi nepodaří splnit svůj záměr. Nedal jsem se odradit žádnou překážkou.

První samostatnou výstavu jsem uspořádal již v roce 1977 v budově ZŠ pro nevidomé v Brně. Byla určena především žákům okolních základních a středních škol. O ní je první zápis v pamětní knize muzea. Navázal jsem tak na výstavu konanou roku 1970 v rámci oslav 135. výročí založení brněnského Ústavu pro nevidomé, na které jsem byl spolupořadatelem. Dokumentace je ve školní kronice. V roce 1981 jsem ve škole z nalezených a vlastnoručně pracně očištěných pomůcek vybudoval koutek historických tradic. Pro tento účel jsem nechal zasklít část vestibulu školy. To už byla výstava stálá, i když ani zde prostory zdaleka nestačily. Instrukce pozdější ředitelky, aby tento koutek tradic měl ideově politický obsah, jak nařizovala instrukce pro takovou činnost, jsem nedbal. Témata výstavy jsem měnil, abych získal návštěvnost ze strany učitelů. Přesto, že se jednalo výhradně o tematicky zaměřené odborné kolekce, mnoho to nepomohlo. Exkurze z okolních středních škol se však staly pravidelnými.

V úsilí o získání vlastních výstavních prostor jsem neustával. Zájem o spolupráci projevil ředitel Slepecké tiskárny v Praze M. Sojka, ale nakonec k ní nedošlo, protože by to neúměrně zatížilo rozpočet zařízení, které spravoval. ZŠ pro nevidomé v Brně sama trpěla nedostatkem prostor pro učebny. Požádal jsem tedy slepecké oddělení Svazu invalidů v Praze a také Radu nevidomých a slabozrakých při OV Svazu invalidů v Brně. Nikdo z jejích členů (které raději nebudu jmenovat, oni si vzpomenou) však neměl dost zájmu a odvahy pomáhat hledat prostory a zajistit jejich provoz k založení muzea. Také se žádnému z členů Rady nechtělo pustit do křížku s aparátem Svazu invalidů. Tehdejší ideově politický tajemník J. Paur neměl žádné pochopení. Nejednalo se totiž o úkol Národní fronty.^[1] Vypadalo to proto beznadějně, když ani sami nevidomí funkcionáři, mezi kterými byli i vysokoškolsky vzdělaní, nechápali význam a směr mého úsilí. Pro mnohé z nich jsem byl dokonce k smíchu, objektem žertování a posměšků. Pro jiné jsem se stal z nepochopení dokonce obtížnou osobou.

V této prekérní situaci projevila zájem i praktickou snahu tehdejší vedoucí slepeckého oddělení ÚV Svazu invalidů J. Jesenská, která mi nabídla, abych se pokusil najít prostory v Brně. Po několika návštěvách bytového referátu místního národního výboru jsem získal mimobytovou jednotku, za což dodnes vděčím tehdejší vedoucí bytového odboru obvodního národního výboru na Bratislavské ulici. Takový úspěch nikdo neočekával. J. Jesenská mi musela na příkaz Paura proti vlastní vůli sdělit, že dohodu mám zrušit. Vzkázal mi, že své sbírky mohu prý předat do levočského muzea. To jsem radikálně odmítl. Získal jsem postupně pověst nepolepšitelného kverulanta. Ta, zdá se, lpí na mně dosud.

Začal jsem dokonce uvažovat o soukromém muzeu, ale neměl jsem tolik vlastních finančních prostředků, které takový projekt vyžaduje, a také v té době nebylo možné pro soukromou osobu získat nebytové prostory. O těchto peripetiích jsem informoval zájemce v neregistrovaném bulletinu, který jsem stále vydával na své náklady. Najednou mi bylo jasné, že cesta dál bez pomoci nevidomých nevede. Nebylo již nikoho, na koho bych se mohl obrátit, aniž bych si získal další odmítání a osobní urážky. (Znovu a znovu se mi vybavovaly podobné problémy se zakládáním zvukové knihy, otevíráním mateřské školy pro nevidomé děti v Brně, posměch tehdejšího předsedy městského výboru Svazu invalidů Z. Jelínka při požadavku ustavit poradnu pro rodiče nevidomých dětí předškolního věku a podobně).

Podle svých tehdejších finančních možností jsem v té době z nedostatku perspektivy některé pomůcky zakonzervoval, případně podle svých možností opravil.

 

... a konečně

Dospěl jsem k bodu, který by pravděpodobně znamenal konec mých snah pro nemožnost kladné perspektivy, tj. zpřístupnit své sbírky veřejnosti s úkolem přispět k přibližování nevidomých a jejich lidských starostí ostatním občanům, ukázalo se však, že člověk se nemá nikdy vzdávat, protože je to většinou předčasné.

Chtělo by se mi napsat, že teprve listopad 1989 otevřel dveře podobným iniciativám, ale bylo by to veskrze naivní. Moje situace byla až příliš svízelná. Otázkou již nebylo, jak tyflofakty získávat, ale kam je dát, aby ožily?

Hlavní význam pro založení slepeckého muzea měly dvě okolnosti, z nichž alespoň ta první souvisí se „sametovou revolucí“. Obě umožnily, aby se mohly otevřít brány Slepeckého muzea v Brně: a) bylo to ustavení nové samostatné a v předpokladu zpočátku proklamované nezávislé slepecké organizace České unie nevidomých a slabozrakých; b) možná funkčnější byla shoda okolností, že právě v této době se provozovna Brněnské Drutěvy odstěhovala z nadačního domu na Chaloupkově ulici v Brně do nových výrobních prostor.

Česká unie nevidomých a slabozrakých se z původně chudé organizace bez střechy nad hlavou, což zpočátku její aktivní členy inspirovalo, stala iniciátorkou otevření srdcí a mozků. Budoucí volné prostory na Chaloupkově ulici dávaly tušit, že se po nutných a mimořádně finančně náročných stavebních adaptacích konečně najde řešení. Oblastní rada ČUNS v Brně byla zásadně proti komerčnímu využití budovy.

Jelikož na jaře roku 1990 vznikly u nás dvě organizace nevidomých a slabozrakých, měly se dohodnout o využití získaného objektu. Značné komplikace nastaly, když Společnost nevidomých a slabozrakých v Brně, vedená předsedou Z. Jelínkem, proklamovala najmout uvolněné prostory podnikateli pro zřízení pekárny, což nebylo v souladu se záměry básníka J. Chaloupky, který tuto budovu odkázal všem brněnským nevidomým k vlastní činnosti a nikoliv ke komerčním účelům.

Vlivem aktivity F. Ficiána a mé se v porevolučních poměrech po dohodě s vedením provozovny Brněnské Drutěvy podařilo budovu v pravém slova smyslu obsadit a ihned vyvinout tlak v ústředí Unie NS a zahájit náročné stavební adaptace, které byly pro nový účel naprosto nezbytné.

Místnosti dosud sloužily jako dílny a byly v dezolátním stavu. Omítky zvětralé, plynové potrubí divoké a nezabezpečené, kotel ústředního vytápění propálený. Nakloněné komíny hrozily zhroucením. Do budovy již několik let pršelo. Původní finanční náklady byly proto také vlivem nekoordinované činnosti a laického stavebního dozoru překročeny. Po dohodě jsem se soustředil na dozorování úprav místností, které jsem vybral pro budoucí slepecké muzeum. Stavební adaptace mohly začít a byly zdárně ukončeny také díky velkorysosti prvního prezidenta ČUNS J. Stehna.

O založení muzea rozhodla oblastní rada odbočky ČUNS v Brně v září 1991. Ukázalo se však, že se jedná o vysoké provozní náklady, které byly nad její finanční možnosti, i kdyby režie spojené s nájemným a energiemi platilo ústředí Unie. Požádala proto Nejvyšší radu ČUNS o pomoc. Ta se po krátkém váhání rozhodla přijmout založení muzea za svou věc.

Protože se vlastně jednalo u nás o muzeum jedinečné, ujal se iniciativy tajemník Federace nevidomých a slabozrakých (FENES) V. Polášek a požádal o dohodu, aby se muzeum stalo jedním z projektů této organizace. Výkonná rada Federace (ve které byly paritně zastoupeny obě slepecké organizace) se souhlasem Nejvyšší rady ČUNS potom muzeum převzala. Zavázala se zabezpečit ho finančně. Nejvyšší rada Unie NS toto rozhodnutí k mému překvapení přijala s uspokojením.

To už jsem měl zpracováno tematické uspořádání sbírek do jednotlivých místností a po sepsání dohody o jejich převedení do majetku FENES jsem průběžně zajišťoval přestěhování. Nejobtížnější bylo přemístění těžkého sázecího stroje (400 kg) a ručního mechanického lisu (600 kg). Náklady jsem uhradil sám.

Slavnostní otevření muzea FENES se konalo dne 5. května 1992 za přítomnosti zástupců všech tří slepeckých organizací, odboru kultury Magistrátu města Brna, reprezentantů městských zastupitelstev i starosty Úřadu městské části Brno-Královo Pole. Následovala úspěšná tisková konference pro brněnské sdělovací prostředky, které přinesly první zprávy o tom, že v Brně bylo založeno jediné Slepecké muzeum u nás.

Přesto, že jsem v tomto oboru jako vedoucí neměl žádné zkušenosti, muzeum začalo hledat své místo v kulturním spektru Brna. Velmi užitečné se ukázaly mé dřívější styky ve funkci ředitele ZŠ pro nevidomé v oblasti školství a kultury ČR. Začala spolupráce s odbory magistrátu města Brna a Úřadu městské části Brno-Královo Pole. Obě instituce přislíbily, a také poskytují, menší finanční částky na provoz muzea jako doplněk k rozpočtu Ministerstva kultury ČR. Pro trvalou propagaci bylo třeba zajistit pravidelnou rubriku v bulletinu KAM za kulturou v Brně, což redakce uvítala a požádala o informativní článek. Rovněž redakce časopisu Zora ochotně přijala příspěvky upozorňující na existenci a činnost Slepeckého muzea v Brně. Průběžné informace svým čtenářům pravidelně poskytuje i Brněnský občasník vydávaný muzeem v brailleském písmu.

V krátké době se však ukázalo, že FENES i při svém zájmu a počáteční velkorysosti není tím nejvhodnějším zřizovatelem. Po vzájemné dohodě předalo Společenství organizací nevidomých a slabozrakých (ve které se FENES po rozpadu Československa změnila) zřizovatelské právo ČUNS. V té době byl již na FENES zpracován první projekt a muzeum bylo v tomto duchu předáno v dobře uspořádaném stavu.

Od 1. ledna 1994 přebírá Slepecké muzeum ČUNS jako jeden ze svých nových projektů přijatých na Ministerstvu kultury ČR. Do povědomí nevidomých a slabozrakých se muzeum dostává poměrně rychle. Přicházejí jednotlivci, přijíždějí četné zájezdy z celé republiky. Přivítali jsme také první zahraniční návštěvníky, a to i ze zámoří. Občané města Brna je zpočátku považovali spíše za muzeum pro nevidomé. Vlivem propagace v denním tisku i jinak se stává trvalou součástí brněnské kultury i kultury nevidomých a těžce slabozrakých také proto, že rozšiřuje svou kulturní činnost i mimo vlastní prostory pořádáním výstav a koncertů.

V roce 1994 byly sbírkové fondy našeho muzea obohaceny o množství vědecké literatury v brailleském písmu i reliéfní latince. Stalo se tak především díky prozíravosti J. Drtiny. V rámci připomenutí 35. výročí založení zvukové knihy u nás jsme získali pěknou sbírku starých magnetofonů. Dlouho jsme postrádali přístroj maďarské výroby MOM. V tomto případě děkujeme za mimořádnou snahu P. Partykovi, který k jeho získání vyvinul mimořádnou iniciativu.

Rozeslali jsme několik set knih publikace J. Smýkala Pohled do dějin slepeckého písma. Při kalkulaci vyšel jeden výtisk na 170 Kč. Na přiloženou poštovní poukázku poslalo ve prospěch Slepeckého muzea většinou malou částku pouze 42 adresátů. Jim i předplatitelům Brněnského občasníku posíláme tento bulletin. Vydala redakce Brněnského občasníku 1995.