(Zora 2002/3, str. 23—26)
Je překvapující poznání snahy prvních tyflopedů uchovat pro budoucnost písemné i předmětové informace o jejich činnosti. Projevuje se to mimo jiné i tím, že věnovali pozornost shromažďování speciálních učebních pomůcek, které sami vytvářeli, vyráběli a vzájemně si vyměňovali. Na některých ústavech pro nevidomé tak vznikaly první improvizované, později metodicky uspořádané sbírky. Pokud se některé nedochovaly, dovídáme se o nich z literatury. Dotýkat se jich, cítit vyzařující vůni jejich doby, procházet se historií, to je motivující a poučné.
V letošním roce vzpomenou některá slepecká muzea životního díla L. Braille, ale rovněž výročí svého založení, a uspořádají několik osvětových akcí. Z těch muzeí, která by si mohla připomenout výročí svého založení, jsou to například: Vídeň — 1837, Vratislav — 1852, Coupvray — 1952, Madrid — 1992, Brno — 1992, případně Drážďany — 1817, Zemanovo museum v Praze — 1947 a další.
Proč vlastně se stalo (pomineme-li malou sbírku v Drážďanech) vídeňské Slepecké muzeum příkladem pro jiné? A bylo skutečně příkladem, a bylo skutečně první? Vzhledem k jeho historii je to více než pravděpodobné, protože zakladatel J. W. Klein byl považovaný za „primáře“ středoevropské tyflopedie.
V Evropě bylo založeno, ale též z lidského nepochopení zaniklo několik vzácných sbírek, o kterých se dovídáme z literatury. Ke škodě věci je mezi nimi i několik nejstarších. Podle vlastního bádání jsem přesvědčen o tom, že i ty zaniklé sbírky, že i ta zaniklá muzea jsou reálnou součástí historie a jistě mělo jejich působení také vliv na vývoj společenského postavení nevidomých dětí i dospělých.
Slepecká muzea by neměla být pouhými skladišti vyřazených potřeb pro nevidomé osoby. Uchovávají předměty, které sloužily k jejich vzdělávání i výchově, k práci i zábavě, sportu i kultuře. Některá o jejich životě informují komplexně, jiná jsou tematicky úzce ohraničená. Ta první jsou neustále ve styku se společenským vývojem a zachycují jeho změny. Jsou však také muzea zaměřená na užší věcnou problematiku. Ta své sbírky mohou doplňovat pouze sporadicky. Většina školních koutků tradic, muzeí či síní vyvíjí rovněž veřejnou a někdy i vědeckou činnost. Prakticky všechna jsou součástí slepeckých ústavů či škol, jen výjimečně slepeckých spolků. Jeví se mi, že z tohoto hlediska brněnské Slepecké muzeum je výjimkou, protože po zhodnocení společenské situace u nás se zcela ojediněle stalo součástí profesionálního veřejného muzea, které mu poskytuje své odborné služby a zajišťuje jej i hospodářsky.
V období, kdy byli někteří nevidomí jedinci vzděláváni pouze individuálně, vznikalo živelně množství pomůcek pro čtení a psaní různých individuálních písem, ale prakticky se z nich nic nedochovalo. Z popisu a vyobrazení v literatuře si lze pouze vytvořit o nich zprostředkované představy.
Vedení pozdějších ústavů působilo obtíže vyřazovat některé pomůcky. Byly drahé, bylo jich málo, pracovníci ústavů si je většinou navrhovali a zhotovovali sami. Pomůcky proto sloužily až do svého zničení. Jen málo se dochovalo z období rozhraní 18. a 19. století, více už z první poloviny 19. století. Zájem o uchování a popis předmětů, které dosloužily, byl proto vzácný. Prvním tyflopedem, který si uvědomil význam jejich uchování, byl právě J. W. Klein, který uspořádal první ucelenou sbírku, i když je doloženo, že již v roce 1817 vznikla malá sbírka v Drážďanech, která však brzy zanikla.
Je nad síly jednotlivce shromáždit komplexní data o sbírkách, z nichž některé se postupně, mnohdy po úmorném úsilí a osobní zainteresovanosti, přeměnily v muzea, jelikož této oblasti nebyl vždy obecně přikládán takový význam, jaký si tato činnost zaslouží. Shromažďování a studium literatury nebylo proto nikdy snadné.
Abych poznal konkrétní zaměření evropských slepeckých muzeí a podmínky jejich vzniku i způsoby společenského působení, některá jsem postupně na své náklady navštívil. (Několikrát Levoču, třikrát Vídeň, jednou Paříž, Coupvray a Madrid. Největší potíže jsme měli s návštěvou muzea v Moskvě.) Tabulku všech nám známých slepeckých muzeí uvádím na konci této kapitoly.
V naší i zahraniční literatuře jsou uváděny následující tyflopedicky zaměřené sbírky a slepecká muzea. Uvádím je podle posloupnosti, a pokud je známa, i osobnost jejich majitele či zakladatele na konci této kapitoly.