(Spoluautorka E. Hluší)
(Zora 2005/5, str. 9--13)
V úterý 1. února 2005 jsme slavnostní vernisáží zahájili výstavu Svět haptický -- III, tentokrát v Petrohradě [1].
Spolu s J. Smýkalem, autorem výstavy, jsme z Brna odjížděli už 29. ledna. To proto, abychom stihli vše připravit. Hned druhý den jsme se s pracovnicemi Konzulátu České republiky vydali do Státní knihovny pro nevidomé. Tam už na nás čekaly dvě pracovnice, které pomohly s instalací výstavy.
Státní knihovna pro nevidomé v Petrohradě je umístěna v bývalém klášteře. Dnes je samozřejmě objekt vhodně upravený pro její využití. Pro výstavu nám pracovníci knihovny propůjčili nádherný sál, který sloužil jako kaple. Nyní zde v šestnácti vitrínách vystavují vzácné knihy, které jsou z tyflopedického hlediska velmi cenné. Nad vitrínami jsou panely, na nichž je možné shlédnout fotografie významných osobností, které se trvale zapsaly do tyflopedie. Uvádím například M. Kunze, K. K. Grota, kterého si zvláště v Rusku považují, protože právě v Petrohradě založil Ústav pro nevidomé, kde se vyučovalo řemeslům. Zde jsou tedy nyní naše exponáty. Kromě vitrín pracovníci nachystali dlouhé stoly, na něž byly umístěny exponáty, které by se do vitrín nevešly a tudíž je možné na ně sahat.
S instalací jsme skončili v podvečer. Poté jsme s tamními pracovnicemi besedovali o historii, péči a vzdělávání nevidomých. Zjistili jsme, že Státní knihovna pro nevidomé má v tyflologickém oddělení velmi rozsáhlý knižní fond. Bohužel v době našeho pobytu nebylo možné všechno důkladně prostudovat.
Druhý den ráno jsme pobesedovali s generálním konzulem České republiky A. Murgašem a pak už byl čas na prohlídku Sankt Peterburgu. Naše průvodkyně, pracovnice konzulátu a rodilá Ruska L. Kolomijceva nám o historii města cestou povídala. Naše první zastavení bylo u Aurory. Nechali jsme si ji vyfotografovat nejdříve samotnou a potom také s námi. Loď dnes nestojí na původním místě. Tady jsme okusili pravou ruskou zimu. Další naše zastavení bylo u známé Ermitáže. Je to budova velmi dlouhá a projít ji by znamenalo vyčlenit si tak dva celé dny. Zimní palác, to je další z památek Petrohradu. Patří rovněž mezi velké a dlouhé budovy. Zastavili jsme se také u egyptské Sfingy a u pomníku Měděného jezdce Petra Velikého.
V odpoledních hodinách jsme si prohlédli jeden zdejší obchodní dům a vyfotografovali chrám Spas na krovi. Pak už nám zbýval čas na posezení v africké kavárně Tamtam v blízkosti konzulátu.
Další den dopoledne nám pracovnice konzulátu, skvělá průvodkyně Lena, ukázala Petropavlovskou pevnost s jejími hradbami a baštami a také jsme navštívili Petropavlovský chrám, kde jsou náhrobky mnoha ruských carů, například Petra Velikého. Tento náhrobek jsem si ohmatala. Je celý z mramoru a kolem něj se tyčí ozdobná mříž. Také sloupy v tomto chrámu jsou zajímavé svým stupňovitým členěním.
Odpoledne před vernisáží jsme navštívili tamní Slepecké muzeum. Zde nás čekali dva pracovníci, kteří se o muzeum starají. Muzeum se soustřeďuje na shromažďování exponátů hlavně z oblasti Petrohradu. Bylo založeno v sedmdesátých letech minulého století. Je umístěno ve dvou poměrně malých místnostech. Předměty jsou uloženy v odklápěcích vitrínách. Sbírky začali shromažďovat tři tehdejší tyflopedové: Kovalenko, Sverlov a Kljušnikov. Právě tito tři zakladatelé zde mají své fotografie a Kovalenko také svůj nábytek. Kromě toho jsou v muzeu vystaveny různé artefakty nevidomých sochařů i jiných umělců. Sbírka psacích strojů je zastoupena ruskými stroji, například Zarjou, dále Stainsbyho psacím strojem a tak dále. Část expozice je věnována řemeslnickým výrobkům, například kartáčům.
Po prohlídce muzea jsme se velmi krátce seznámili s tyflologickým oddělením zdejší knihovny. Vedoucí L. Vysocka má velký zájem o spolupráci s naším oddělením.
Slavnostní vernisáž výstavy začala v 16 hodin tamního času. Půl hodiny předem všem příchozím zazpíval ženský šestnáctičlenný sbor díla W. A. Mozarta a dalších skladatelů.
Krátkým projevem zahájil vernisáž generální konzul České republiky A. Murgaš. Po něm pohovořila ředitelka knihovny J. Šepovalova, která celou vernisáž uváděla. Dále účastníky vernisáže pozdravila pracovnice Ministerstva kultury Leningradské oblasti, předseda pobočky Všeruské organizace slepých v Sankt Peterburgu A. B. Kolosov, za Technické muzeum v Brně E. Hluší, autor výstavy J. Smýkal a nakonec gubernátorka Petrohradu.
Po všech slavnostních projevech ředitelka knihovny vyzvala přítomné k prohlídce. Velmi mne potěšil obrovský zájem a nadšení pracovnic knihovny, které se každému nevidomému návštěvníkovi individuálně věnovaly a výstavou ho provedly. J. Smýkal i já jsme po skončení prohlídky odpovídali na otázky různým novinářům, třem redaktorům soukromých rádií, Petrohradské státní televizi a dalším dvěma soukromým. Exponáty výstavy ocenili také oba pracovníci tamního Slepeckého muzea, což nás zvlášť potěšilo. Podle jejich sdělení mnohé předměty nikdy neviděli.
Na závěr jsme ještě chvíli poseděli s pracovnicemi knihovny, abychom zhodnotili průběh vernisáže. Jsem přesvědčena, že výstava bude za dobu jejího dvouměsíčního trvání hojně navštěvována nejen samotnými nevidomými lidmi, ale také studenty oboru tyflopedie a sociologie.
(Poznámka: Článek E. Hluší jsme zařadili pro úplný přehled výstav Svět haptický, které připravilo oddělení dokumentace tyflopedických informací Technického muzea v Brně, autor J. Smýkal).
(2) Byl jsem přesvědčen, že slepecká muzea uchovávají nejvíce a nejpodstatnější dokumenty historie slepectví. Navštívit jen ta evropská byl můj sen. Mohl jsem jej realizovat až jako důchodce, kdy jsem těmto cestám věnoval veškeré celoživotní úspory i požitky ze své živnostenské činnosti. Nemohu dost zodpovědně uvést, jestli jsem ve slepeckých muzeích nalezl to, co jsem očekával. Postupně jsem své poznatky zpracovával a usiloval o jejich zobecnění. Vcelku však jsem byl zklamán tím, že muzea vedou vesměs pracovníci, kteří se dobře starají o exponáty, ale méně o jejich kompletizaci. Publikací bylo méně než poskrovnu. V cizojazyčné literatuře, se kterou mi vydatně pomohl I. Barvič, jsem nalezl množství poznámek, které umožnily zařadit hmotné exponáty muzeí do systému. Mohl jsem konečně zhodnotit svou velkou sbírku speciálních učebních i jiných pomůcek, která se stala základním fondem při založení Slepeckého muzea v Brně. Fondy muzea se rozrůstaly. Nastala tedy kvalitativní změna jejich přestěhováním do Technického muzea v Brně, kde vznikla trvalá expozice Kultura nevidomých. V souladu dobře zapadá do koncepce Technického muzea. Lze pořádat tematické výstavy, se kterými jsme měli dobré zkušenosti na dřívějším místě.
O mimoevropských slepeckých muzeích nemám zprávy.