Muž v ofsajdu

(Zora 1978/3, str. 32—35)

Možná, že poněkud přeháním. Kdybyste ho však znali, kdybyste viděli výsledky jeho činnosti, a konečně, kdybyste měli možnost s ním debatovat o některých jeho četných technických nápadech, vynálezech a nejrůznějších vlastních konstrukcích, nemohli byste také zapomenout. Neměli bychom dopustit, aby s odchodem osobnosti také nezemřela i jeho historie.

V letošním roce uplynulo deset let od jeho smrti, a tak cítím neodolatelnou touhu vzpomenout a sdělit si své dojmy s bývalými spolužáky a těm mladším připomenout, že bychom neměli zapomínat.

F. Urban je v matrice brněnského Ústavu pro nevidomé veden pod číslem 313. Do tohoto zařízení byl přijat 12. září 1920 již jako osmnáctiletý (narodil se 14. srpna 1902). Pocházel z rodiny malorolníka v Borkovanech. Otec i děd byli vyhlášenými místními písmáky. Za první světové války se Franci (jak mu všichni říkali) vyučil kovářem. Zde získal znalosti o vlastnostech a zpracovávání kovů, které se mu později hodily. Bylo jich možno využít při tělesné i duševní činnosti. Méně se již tato metoda hodila nám, klukům, kteří jsme mu vlastně jen překáželi při rozvíjení technických snů, protože jsme mnohdy zavdávali příčinu, aby se námi zabýval jako vychovatel. Tvárnění klukovské duše tělesnou silou bylo jaksi nepatřičné.

Život vesnického chasníka byl brzy po světové válce zasažen neočekávaným neštěstím. Bylo to ono tak časté zranění očí neopatrným zacházením se střelivem. Plně napěchovaný hmoždíř dynamitu odmítal explodovat. Franci se přiblížil, aby zjistil závadu. Náhlá exploze ho připravila o zrak.

Zpočátku se zdálo, že ztratil zrak navždy, ale šťastným a především včasným lékařským zákrokem se podařilo zachránit alespoň jedno oko.

Už nad kovadlinou vznikaly sny o tom, že vlastní síla člověka by měla stačit k tomu, aby se s pomocí křídel vznesl. Pak už Franci v noci nechodil, ve snech vždy létal. Úvahy o krajním využití lidské síly ho vedly ke konstrukci létacího stroje, který měl být poháněn šlapáním pedálů. Jasně si vzpomínám na jeho úvahy o nutnosti překonat mrtvý bod, který vzniká při šlapání pedálů jízdního kola. Ve skutečnosti samozřejmě nikdy nevzlétl.

Jen taktak se stačil zamilovat do slečny Marušky, která působila v sousední Vysoké škole lesnické. Pro vesnického mládence bylo hračkou překonávat veškeré překážky, které mu stavěl do cesty přísný režim internátu. Ředitel Ústavu A. Špička, když poznal, že všechno je marné, dostal šťastný nápad. Propustil údajně neukázněného chovance z Ústavu a přijal ho jako zaměstnance (1924). Svatba byla tichá, a Franci se mohl odstěhovat ke své Marušce, která měla ve Vysoké škole lesnické malou svobodárnu. V roce 1940 si postavili vlastní domek v Chrlicích u Brna. Měli dvě děti, které nadevše miloval.

Těžká nemoc ho předčasně zklátila — 21. ledna 1968 umírá.

Svůj život naplnil až po okraj při výrobě speciálních pomůcek pro nevidomé. Ještě dnes obdivujeme výjimečně zdařilé fyzikální reliéfní zeměpisné mapy, pro jejichž lisování si sám vyráběl kovové matrice. Měl jen jeden, zato však vynikající vzor v Kunzových mapách, kterých bylo v Ústavu hodně. Jeho pojetí se od jiných značně lišilo. Sami jsme si je jako žáci nemohli vynachválit, i když jsme na jejich tvůrce jako našeho vychovatele více žehrali, než ho vyhledávali. Je až nepochopitelné, jak se ve svých zeměpisných mapách tak přiblížil zákonitostem hmatového vnímání, jestliže pracoval jen empiricky. Nejvíce je oceňoval nevidomý odborník na toto téma K. Lukeš. Svou virtuózní techniku uplatnil i v mapách nástěnných. Mnohé se dochovaly a já se některými těším ve své pracovně.

Mimo zeměpisných map to bylo množství modelů květin, zvířat aj. Jeho asi dvaceticentimetrovou blechu vidím dodnes. Žel, že naprostá většina jím vyrobených pomůcek je dávno zničena. Uchovaly se i modely hub, žáby roháče, lučního koníka aj. Zdobí mou pracovnu.

Pozoruhodná byla jeho adekvátní konkrétnost a vyhmátnutí toho charakteristického. K neméně obdivovaným patří Schleissnerova a pražská tabulka. Mezi nejpracnější jsou jeho Kleinovy psací stroje, kterých rovněž vyrobil několik desítek. Všechny jeho modely a speciální učební pomůcky, jak jsem později zjistil, patřily mezi nejlepší v Evropě.

Za 25 let svého působení si nikdy nezískal přátelství jiných zaměstnanců, protože mu nerozuměli. Vždy byl „mimo lajny hřiště“. V poválečných pohnutých událostech byl definitivně „vytlačen za čáru“ jako neúnosný při budování diferencovaných slepeckých zařízení. Pro své vlastní pokrokové názory a častou neuvážlivou přímost nebyl pochopen. Byla na něm spáchána největší křivda, kterou prožíval prudce a z níž se již nikdy nevymanil. Skončila tragédie jednoho schopného člověka, který svou práci miloval.

Nikdy nebyl ochotný dobrovolně se podrobit běžným intrikám a obvyklým „životním lajnám“, byl trvale „v ofsajdu“. Ale nesuďme jeho postoje, chápal život jinak. Chceme vzpomenout jenom na to, čím ještě donedávna pro nevidomé děti byl vlastně jako anonym. Jeho jméno si zaslouží, aby ožilo v koutku tradic naší školy přesto, že pedagogika mu byla ze všeho nejvzdálenější.