Rudolf Vejmělek

(Zora 1986/11, str. 11—15)

 

V řadě ředitelů Ústavu pro nevidomé v Brně byl pátý. Jako učitel — výborný elementarista a člen odborné zkušební komise pro získání způsobilosti vyučovat tzv. úchylnou (v současném pojetí zdravotně postiženou) mládež.

Narodil se 12. listopadu 1886 v Brně-Králově Poli. Po ukončení docházky do obecné a měšťanské školy nastupuje do učitelského ústavu (1901), kde studium zakončil zkouškou učitelské způsobilosti vyučovat ve školách německých (1905). Roku 1909 získává i aprobaci vyučovat ve školách českých.

Na brněnský Ústav pro nevidomé byl jako prozatímní výpomocný učitel přijat v září 1905 bez předběžné praxe na běžných školách. Jelikož však jeho plat byl příliš malý, vyučoval současně němčině na chlapecké škole Brněnské matice školské. Roku 1911 vykonal odbornou zkoušku, opravňující k odbornému vyučování v ústavech pro nevidomé a 1. února 1912 mu byla v Ústavu přiznána definitiva. Roku 1920 získává učitelskou hodnost odborný učitel.

Jako učitel se prakticky po celou dobu věnoval výuce v elementárních ročnících. Na tomto úseku dociloval výborných výsledků. Jeho úspěchy pramenily z toho, že se dovedl přiblížit problematice poznávacích zvláštností malých nevidomých žáků. Při práci se vyznačoval trpělivostí.

Roku 1929 se oženil.

Od 1. září 1933 nejdříve zastupuje za nemocného ředitele A. Špičku. 1. prosince 1934 je jmenován do funkce ředitele. I potom se ještě nějaký čas věnuje práci v 1. ročníku, což bylo jistě náročné. Pamětníkům se v tomto období již nejeví jako laskavý a trpělivý. Ba — zda vysoká funkce či nějaké osobní problémy — ztrácí přehled o jednotlivých chovancích a nakonec nezná ani jejich jména. Oslovuje je chovanče, chovanko. K této změně v jeho chování pravděpodobně přispěla i ta skutečnost, že mu jinými tak opěvované poměry v první republice přinášely nesmírné potíže vyplývající z vynucené symbiózy s Vysokou školou zemědělskou v jedné budově. Věci dospěly tak daleko, že v třicátých letech se musela škola vystěhovat do nevhodných místností v Útulně pro německé nevidomé ženy. Také neustálá hrozba vystěhování Ústavu mimo Brno narušovala organizační, pedagogickou i teoretickou činnost ředitele.

R. Vejmělek byl tedy nucen řešit zcela jiné problémy, které neměly se speciální pedagogikou nic společného. Čeká ho smutný úkol vystěhovat celou budovu Ústavu do provizorních prostor.

V roce 1934 jsou přijaty jako experiment první čtyři nevidomé děti romského původu. Při jejich výchově vznikaly nemalé potíže. Kočující rodina se se svými vozy několikrát nastěhovala na zahradu Ústavu k dlouhodobé návštěvě. Tři z těchto dětí později zahynuly v koncentračním táboře, pravděpodobně v Hodoníně u Kunštátu.

V této době je v Ústavu tvořeno a vyráběno velké množství speciálních učebních pomůcek, především F. Urbanem, vynikajícím tvůrcem reliéfních zeměpisných map, Kleinových psacích strojů, Schleussnerových tabulek, modelů zvířat, vycpanin aj. Mnohé z nich sloužily donedávna.

Roku 1938 je R. Vejmělek Ministerstvem školství jmenován členem zkušební komise pro učitelství v ústavech pro mládež zdravotně a smyslově postiženou.

Řediteli Vejmělkovi doba nepřála. Nebyla nic platná shovívavost, nepomohl ani zavedený jeden německý den v týdnu, kdy se muselo hovořit pouze německy.

V témže roce po zabrání československého pohraničí německými nacisty, odcházejí chovanci německé národnosti do německého Ústavu v Ústí nad Labem. Je již pouze dílem času, kdy budou definitivně zmařeny plány dřívějšího ředitele Pavlíka na vybudování největšího Ústavu v Evropě.

Vejmělkova činnost byla ihned od počátku narušována expanzivním německým nacizmem a jeho ideologickým vlivem na některé pracovníky i chovance německého původu. Na podzim 1940 musela být budova Ústavu úplně uvolněna pro Polizeiregiment für Mähren. Usilovně se hledalo řešení, ale jediným se jevilo umístění Zemského ústavu v chrlickém zaopatřovacím zařízení spolku Péče o slepé na Moravě, protože budova nabídnuté židovské synagogy v ulici Na Ponávce byla nevhodná.

Tři třídy byly umístěny v Opatrovně spolku Péče o slepé na Moravě v Brně-Pisárkách, dvě v budově chrlické školy. Postupně byl počet tříd omezován.

Kancelář ředitele byla ve starobrněnském klášteře, odtržena od školy i dílen. Organizace i řízení takto roztříštěné školy bylo jistě náročné zvláště proto, že úsilím pátera N. Doležela (vrchního ředitele) byla pravomoc R. Vejmělka okleštěná na minimum. Dříve prosperující ústavní dílny byly vůbec mimo jeho pravomoc. O hudební oddělení se nestaral. Postupně byl zpřetrhán kontakt ředitele s pracovníky i žáky.

Sedm let (1933—1940) bylo příliš málo pro uskutečnění vlastních Vejmělkových plánů.

Dosavadní úroveň jednoho z nejmodernějších ústavů pro nevidomé ve střední Evropě pouze udržoval, nestačil ji rozvinout. Nebylo kam umístit rozsáhlou a pracně vybudovanou knihovnu, dobře vybavené kabinety aj. Výuka se konala improvizovaně. Vyučovalo se například i v koupelně apod.

V dubnu 1942 je R. Vejmělek předčasně penzionován. Členem zkušební komise pro získávání odbornosti vyučovat v ústavech pro nevidomé však zůstává.

V květnu 1945 jej povolávají školské orgány znovu do funkce ředitele školy pro nevidomé. Dílny zůstávají i nadále pod správou N. Doležela, který vykonával funkci vrchního ředitele všech moravských zařízení pro nevidomé. Vejmělek neměl již ani tolik síly ani moci, aby prosadil navrácení budovy Ústavu v Černých Polích. O navrácení Ústavu pod zemskou správu se nehovořilo. Budovu v Černých Polích získala Vysoká škola zemědělská celou. Již v listopadu 1947 R. Vejmělek onemocněl a nastupuje zdravotní dovolenou, ze které se ani po lednovém prodloužení nevrátil. V květnu 1948 odchází do trvalého důchodu. 25. dubna 1952 umírá.

R. Vejmělek zanechal jako mladý učitel ve svých žácích trvale kladnou stopu. Ve funkci ředitele se setkával s tak náročnými překážkami, na jejichž zvládnutí nestačil a vlastně mu ani nezbyl čas, ani energie k dalšímu zvelebení Ústavu zvláště proto, že neměl podmínky k realizaci. V oblasti odborně teoretické činnosti je jeho odkaz skromný. Ve funkci místopředsedy Spolku učitelů slepeckých ústavů se zasadil o přeložení a vydání Villeyova díla. Bez jeho iniciativy by toto dílo zůstalo u nás neznámé. Z časopiseckých příspěvků se podařilo najít pouze jeden Vejmělkův článek, a to v časopise Svět nevidomých 1947, č. 4. Nemůžeme však tvrdit, že by mu vědecká činnost byla cizí, vždyť se zúčastnil jednání třetího Čadova sjezdu pro výzkum dítěte.

Sté výročí narození R. Vejmělka, jako jedné z moravských tyflopedických osobností, je jistě vhodnou příležitostí, abychom vzpomněli na všechno, s čím musel zápasit, i jemu patří dík za mimořádné úsilí věnované ve prospěch nevidomých.