Hieronym Lorm

tvůrce prstové abecedy pro hluchoslepé

(K 165. výročí narození autora)

(Otázky defektologie 1986/87, str. 243—246)

 

H. Lorm, vlastním jménem Heinrich Landesmann, se narodil roku 1821 v Mikulově na Moravě. Německy píšící básník, novinář a představitel německého skepticizmu ve filozofii. Sám později hluchoslepý je autorem prstové (dotykové) abecedy pro hluchoslepé.

Od dětství trpěl celkovou tělesnou ochablostí. V 15 letech, kdy studoval ve Vídni na gymnáziu, začal ztrácet sluch. Studoval pouze četbou. Již v mládí trpěl rovněž poruchami zraku. Jakmile přestal vidět na odezírání řeči, což se stalo po jeho třicítce, zkoušel tehdy jedinou metodu, tj. vkládání prstů ruky mezi rty mluvící osoby. Brzy si uvědomil, že je to krajně nehygienické a jinému nepříjemné.

V roce 1882 oslepl úplně. Se svou rodinou i známými se dorozumíval prstovou abecedou, kterou sám sestavil a s pomocí které mu jeho dcera po celých dvacet let tlumočila korespondenci i literární díla. M. Landesmannová píše, že: „již v dětském věku mluvili s otcem (kdy již byl těžce slabozraký) jeho prstovou abecedou“.

Jako mladý žurnalista působil ve Vídni, kde redigoval časopis Wiener Zeitung, se zapojil do bojů proti Metternichovu absolutizmu. Před pronásledováním byl nucen uprchnout, protože byl vyzrazen jeho pseudonym, pod kterým psal. Potom žil dlouhou dobu postupně v Berlíně a Drážďanech. Nakonec (1892) se usadil v Brně, kde 3. prosince 1902 umírá.

Vydal několik básnických sbírek a próz. Vyvrcholením jeho literárního díla jsou Neue Gedichte, ve kterých se jeví jako přední představitel německého pesimizmu. Jeho nejvýznamnějším filozofickým dílem je spis Der grundlose Optimismus, který psal v Brně již jako hluchoslepý.

Prstovou abecedu vytvořil pro vlastní potřebu. Za jeho života nebyla zveřejněna. Sloužila k dorozumívání s vidomými, nebrala proto zřetel na hmatovou orientaci na dlani. Počítá s přímými doteky na prsty a dlaň, které nevidomí mohou jen obtížně ukazovat bez předchozí hmatové kontroly. Právě tato nutná orientace by mohla být pokládána za jakési „překlepy“. M. Landesmannová doporučuje tuto prstovou abecedu všem, kdo je okolnostmi přinucen pro svou těžkou nedoslýchavost na sebe křičet, tedy i vidomým.

Lormovu abecedu uveřejňuje jeho dcera M. Landesmannová až v roce 1908 pod názvem Finger-Zeichensprache. Brzy byla známa po celé Evropě. Prošla nejrůznějšími úpravami i pro slovanské jazyky. Užívala ji rovněž i O. Skorochodovová. Pro neinformované byla vyrobena speciální rukavice s označením jednotlivých písmen.

Autorem vůbec první prstové abecedy byl Španěl J. P. Bonet (1620). Původně vlastně tajná šifra tvořená různými polohami prstů. Koncem 18. století byly činěny pokusy o její uplatnění i pro hluchoslepé. Pro oblast německé řeči vytvořil první prakticky použitelný systém H. Lorm.

Prvním hluchoslepým, který se Lormově abecedě naučil, byl místodržitelský rada Chlumetzki.

Prvním upravovatelem pro oblast německé řeči byl Pipetz, učitel hluchoslepých ve Štýrském Hradci. Úprava německého tyflopeda nebyla snad vydařená.

Hluchoslepý ruský kníže Obolenski si vytvořil k dorozumívání zvláštní tabulku.

Na výzvu UNESCO předložili v roce 1957 tři vybraní tyflopedi různých národností (bohužel, jména nebyla uvedena) návrh na sjednocení prstových abeced v mezinárodním měřítku jako International standard Manual Alphabet. Návrh se v praxi neujal. V nedávné době se pokus opakoval, ale rovněž bezvýsledně.

Lormovy doteky pro písmena jsou rozděleny do dvou skupin.

V první skupině (doteky na nehtové články prstů) jsou samohlásky

A = palec

E = ukazovák

I = prostředník

O = prsteník

U = malík

Pro souhlásky b, d, g, h zvolil dotyky dvěma prsty současně na druhý a třetí článek prstů:

B = ukazovák

D = prostředník

H = malík

F = lehký stisk ukazováku s prostředníkem

T = stisk palce dvěma prsty

Do druhé skupiny jsou zařazena písmena: k, l, m, n, v, w, r, s, z, ch, c, j, q, x.

K = špičky všech prstů vtisknout do dlaně

L = špičkami prstů přetřít napříč dlaní

M = špičkami ukazováku, prostředníku a prsteníku postupně ťuknout

N = špičkami ukazováku a prostředníku postupně ťuknout do dlaně

V = stejně jako u n, jenže se dotknout zevní strany palce

W = stejně jako u m, jenže se dotknout zevní strany palce

R = trylek třemi prsty na dlani

S = ukazovákem kroužek na dlani

Z = škrtnout ukazovákem po dlani

CH = ukazovákem křížek na dlani

C = podle výslovnosti jako písmeno Z nebo K

Y = jako i

Q = jako kw

X = jako ks

Jedná se vlastně o fonetickou soustavu bez zřetele na pravopisné jevy. V publikaci M. Landesmannové není zmínka o žádných zkratkách, jako například zkratka pro „opakuj“, „ano“, „ne“.

První adaptaci na český jazyk provedla A. Sedláčková, učitelka v Ústavu pro nevidomé v Praze na Hradčanech. Její soustava se vyznačuje nápadnou a naivní jednoduchostí. Vůbec nebrala v úvahu nutnost hmatové orientace tak, aby nedocházelo k omylům, jestliže komunikují vzájemně dva hluchoslepí. Řadila hlásky bez ohledu na jejich frekvenci v českém jazyce. Časté chyby vznikaly používáním všech prstových článků ruky. Hmaty byly příliš zhuštěny. Dlouhé samohlásky označuje dlouhým dotykem, písmena s háčky jako tvrdé souhlásky, ovšem dvojím protáhnutým dotykem. Dvojhláska ch vzniká spojením c a h. Počítala také se základními znaky pro nízkou matematiku. Ty se ale kreslily na dlaň v té podobě, jak se píšou v černotisku. Číslice označovala stejně, jak je tomu v brailleském písmu: l = a, 2 = b, 3 = c, 4= d, 5 = e, 6 = f, 7 = g, 8 = h, 9 = i, 0 = j. Příklad: bc = 23.

A. Sedláčková svůj systém vyzkoušela v praxi.

Adaptace A. Špičky byla vytvořena pro vzájemné dorozumívání dvou hluchoslepých nebo nevidomého s hluchoslepým. Proto základním postavením obou rukou byl jejich neustálý kontakt. Z téhož důvodu se A. Špička rozhodl užívat místo pouhých dotyků mírných stisků, a to především u obtížněji orientovaných hmatů. Zatímco S. Sedláčková ignoruje původní německý systém, S. Špička ponechává základní hmaty písmen bez diakritiky.

1. skupinu tvoří samohlásky, jejichž znaky jsou převzaty z Lormova systému

2. skupinu tvoří souhlásky, které se označují stiskem dlaňového článku prstů

T = stisk palce

B = stisk ukazováku

D = stisk prostředníku

G = stisk prsteníku

H = stisk malíku

Ve 3. skupině jsou znaky pro hlásky, které se tvoří na dlani

K = špičkou prstu ťuknout do dlaně

L = ukazovákem dlouze přetřít dlaň směrem od prstů k zápěstí

C = ukazovákem oblouček ve středu dlaně

S = ukazovákem kroužek na dlani

Z = ukazovákem křížek ve středu dlaně.

4. skupinu tvoří hlásky, které se označují lehkým tlakem do dlaňových kloubů prstů

M = třemi prsty zatlačit na dlaňové klouby prostředních prstů

N = dvěma prsty zatlačit na dlaňové klouby prostředních prstů

V = zatlačit na dlaňový kloub palce

Do 5. skupiny patří hlásky, které se tvoří trylkem

R = trylek prsty na dlani ruky

Ř = trylek na hřbetě ruky

6. skupina se skládá ze znaků pro písmena s háčky

Č = zatlačit do mezery mezi palec a ukazovák

Š = stisknout ruku všemi prsty

Ž = stisknout zápěstí.

V 7. skupině jsou hlásky označené stiskem nehtového článku prstu

J = stisk nehtového článku prostředníku

F = překřížení ukazováku s prostředníkem

P = ukazovák a prostředník stisknout k sobě

Ě = mírně zatočit nehtovým článkem ukazováku

Úplně zvlášť stojí hláska CH = hřbetem všech prstů přetřít dlaň ruky směrem od prstů k zápěstí.

 

Špičkova soustava se jeví jako nejlepší. Bere v úvahu stránku jazykovou i možnosti dorozumívání dvou zrakově postižených. Používala se v brněnském Ústavu pro nevidomé.