135. výročí narození Josefa Jemelíka

(Zora 1987/1, str. 35—37)

 

Lidské vztahy jsou již takové, že na činorodost člověka, který se vlivem mimořádných vnitřních i vnějších podmínek, ve svém stáří uchýlí do ústraní, se zapomíná. Je však povinností dalších generací rehabilitovat osobnosti, které analýzy jejich činnosti z pohledu historického vývoje kladně zhodnotí. Tak je třeba věnovat pozornost i mnohým nevidomým a těžce slabozrakým, kteří svou mimořádnou aktivitou ukázali, že těžká vada zraku je retardačním, nikoliv však pro silnou osobnost zničujícím činitelem jeho vloh.

Mezi takové nevidomé patří bezesporu i virtuos hry na citeru a hudební pedagog J. Jemelík. Ti starší, kteří si na něj vzpomínají, ho znali již jen jako vyčerpaného a snad i nedůtklivého starce. V mládí však svou mimořádnou vitalitou přispěl k tomu, že se v tehdejší společnosti začaly názory na nevidomé a jejich spravedlivé lidské požadavky měnit.

J. L. Kubíček ve svém pojednání Slepci a hudba píše: „Jest virtuós na citeru; v mladých letech koncertoval v Rakousích, ve Štýrsku, v moravských a slezských městech a v Pruském Slezsku.“

J. Jemelík se narodil v Sušicích na Moravě dne 6. ledna 1852 jako syn rolníka. Zrak ztratil již v prvním roce svého života. Do Ústavu pro nevidomé v Brně byl přijat jako sedmiletý, když před tím docházel jeden rok do školy ve svém rodišti. Jeho všeobecné i hudební vlohy se zpočátku rozvíjely jen velmi zvolna. V matrice Ústavu je jeho prospěch z hudby uveden takto: 1860—1862 dobrý, 1863—1866 středně dobrý, 1867—1869 velmi dobrý. V tomto posledním období již vynikal ve hře na citeru velmi výrazně. Po opuštění Ústavu působil krátký čas jako učitel hudby na hudební škole Concordia v Kroměříži. V této době se začal věnovat koncertní činnosti. Na brněnský Ústav byl přijat jako učitel hudby a učitel ladění klavírů roku 1876. Působil zde do roku 1923. Mimo vyučování v Ústavu i nadále často koncertuje. Na některých koncertech spolupracoval s L. Janáčkem. Z jeho nevidomých žáků zvláště vynikli H. Voda a F. Vaněk. Vychoval i další výborné citeristy jako M. Lázničku, J. Olbricha a T. Slezáčka.

Současně s vyučováním v Ústavu v devadesátých letech otevírá vlastní hudební školu na Jánské ulici v Brně, která zakrátko získává dobrou pověst.

J. Jemelík se společensky angažuje jako zakládající člen Spolku pro podporu slepých na Moravě a ve Slezsku, ve kterém pracuje společně se svojí manželkou.

Zádumčivý rys jeho povahy vznikl již v jeho dětství. Těžce snášel obtížnost svého údělu nevidomého dítěte, když mu bylo doma dáváno najevo, jak je pro svou slepotu rodině sedláka přítěží. S tím větší energií se později snaží svou prací dokazovat, že slepota je sice těžkou, avšak překonatelnou životní překážkou. Zemřel dne 8. února 1931.

J. Jemelík patří k nevidomým, na které se neprávem brzy zapomíná přesto, že nechali za sebou rozsáhlé dílo. Jeho hudebně pedagogická i koncertní činnost si zaslouží, aby byla po právu oceněna.

Nadměrným úsilím byl již ve svém šestém deceniu zcela vyčerpán. Předčasně ztrácí sílu pro dovršení svých životních cílů. Tehdejší brněnské deníky, které o každém jeho koncertu psaly v superlativech, se náhle odmlčely. Odchází do ústraní a věnuje se plně výuce nevidomých.

V brněnském Ústavu působil téměř padesát let. Založil zde tradici hry na citeru, která sahá až do konce druhé světové války, kdy obliba hry na tento zajímavý hudební nástroj opadla. (V letech 1924 až 1939 působí v Ústavu jako učitel hry na citeru jeho žák H. Voda.) J. Jemelík spolu s R. Bauerem a později J. L. Kubíčkem patří k zakladatelům hudební tradice brněnského Ústavu pro nevidomé.