Marie Dominata Hoňková
(K stému výročí narození)
(Zora 1987/12, str. 26—29)
M. D. Hoňková je první významnou českou tyflopedkou. Byla učitelkou a později ředitelkou Školy při hradčanském Ústavu pro nevidomé v Praze. Četně publikovala. Především je však autorkou českého zkratkopisu brailleského písma.
Pocházela z Děhylova na severní Moravě, kde se 6. února 1887 narodila v rodině krejčího. Měla pět sourozenců. V roce 1896 děti úplně osiřely a byly rozděleny po příbuzných. Marie byla dána do sirotčince v Lukově u Holešova, kde dokončila docházku do obecné školy. Péče o ni se ujala katolická charita. Měšťanskou školu proto absolvovala v olomouckém Patringeu. V Olomouci také vystudovala Učitelský ústav (1901—1905). Od této doby bylo její povinností, aby se o sebe samostatně starala. Vstupuje do katolického řádu sester s úmyslem být prospěšnou praktickou učitelskou činností v zařízeních pro postižené děti. Jakákoliv klášterní pasivita jí byla cizí.
Jejím prvním působištěm byla škola v Litoměřicích (1907—1908). Další dva roky působila v klášterní škole v Praze, ale již v této době (od roku 1908) vypomáhá v hradčanském Ústavu pro nevidomé, kde roku 1911 získává trvalé učitelské místo.
Definitivou ale její kariéra nekončí. Naopak, od roku 1915 je pravidelně zvána do Učitelského ústavu k přednáškám o výchově slepých dětí. V roce 1916 si doplňuje vzdělání vykonáním kvalifikační zkoušky pro vyučování nevidomých. Vykonává zkoušku z němčiny a studuje odbornou literaturu. Českých odborných knih byl nedostatek. V roce 1931 absolvuje kurz speciálních metodik.
Byla členkou pracovní komise Ministerstva školství a národní osvěty pro speciální školy. Byla také činná při pořádání různých propagačních výstav včetně první světové výstavy slepeckého tisku v roce 1935, která se konala v Praze. Účastnila se odborných konferencí doma i v cizině. V roce 1941 byla jmenována členkou zkušební komise při ministerstvu školství pro učitele, kteří si rozšiřovali aprobaci pro vyučování na speciálních školách.
V letech 1925 až 1948 působí jako ředitelka školy při Ústavu na Hradčanech. V této funkci měla velkou zodpovědnost, protože ředitel Ústavu jen občas docházel. Svůj vlastní byt neměla. Po celou dobu bydlela v ředitelně Ústavu, kde jediným jejím soukromým majetkem byla postel.
Soustavnou pozornost věnovala vybavení školy učebními pomůckami. Za jejího působení byla při Ústavu otevřena dětská opatrovna (1930). Pro nevidomé kandidáty učitelství hudby byl zřízen přípravný kurz.
Málo známá je její tvůrčí spolupráce se zakladatelem péče o nevidomé v Jugoslávii V. Ramadanovićem, kterému poskytla mnoho cenných rad. Za tuto pomoc byla v Jugoslávii vyznamenána.
M. D. Hoňková je však nejvíce známa jako autorka českého slepeckého zkratkopisu (krácení slov, nikoliv těsnopisu), který zpracovala na podnět tehdejšího ústředního inspektora ministerstva školství J. Zemana v roce 1923. Vycházela ze zkušeností zkratkopisu anglického, francouzského a německého. Její zkratkopis byl 6. září 1928 spolu s úpravou české brailleské abecedy a Frycovy slovenské adaptace brailleského písma uveřejněn jako výnos ministerstva školství.
Zkratkopis M. D. Hoňkové nebral zřetel na některé pravopisné jevy, a proto byl v roce 1938 učiněn pokus o jeho úpravu. Další úpravu předložili R. Krchňák a E. Rabanová. V roce 1948 přijala ministerská komise zkratkopis Hoňkové s malými úpravami a byl zaveden do škol jako vyučovací předmět.
První učebnici českého zkratkopisu vytvořil O. Krátký v roce 1949. Obsáhlejší učebnici s pokusem o zlepšenou metodiku napsal R. Krchňák. Vyšla v roce 1958. Je zaměřena na žactvo základních škol pro nevidomé. Zkratkopis se stal ve vyšších ročnících ZDŠI povinným vyučovacím předmětem. Jeho místo v nových plánech platných pro ZŠ bylo přehodnoceno.
Publikační činnost M. D. Hoňkové se v tyflopedické oblasti týká nejaktuálnějších otázek, z nichž některé se řeší dodnes. Ještě v současné době jsou živé její poznatky o zvláštnostech rozvoje některých schopností a dovedností nevidomého dítěte, hodnocení brailleského písma a metodiky jeho čtení, názory na některé učební pomůcky (připomeňme si například reliéfní zeměpisné mapy A. Sedláčkové), a konečně i některé její poznámky ke zvláštnostem parciálního rozvoje osobnosti nevidomého.
Na doporučení nového vedení odchází ve svých 61 letech na trvalý odpočinek. Její činorodá letora jí však umožňuje, aby vykonávala méně zodpovědnou práci v pražském útulku pro opuštěné děti. Svou životní dráhu plnou probdělých nocí s myšlenkami na zlepšení života nevidomých končí na severní Moravě v blízkosti svého rodiště jako ošetřovatelka v dětském domově sociální péče. Tam také 22. března 1955 tato první významná česká tyflopedka umírá.
Sté výročí jejího narození se nám stává příležitostí, abychom si připomenuli její osobnost a do svého vědomí si včlenili její význam, protože v době jejího odchodu z hradčanského Ústavu k tomu nebyly podmínky. Jako řádová sestra obětovala své touhy a nejniternější lidské soukromí práci pro nevidomé.