Josef Libansky

(Zora 1987/8, str. 17—19)

Byl znám jako významný rakouský praktik i teoretik výchovy nevidomých, autor četných učebních pomůcek i reliéfních zeměpisných map. Pilně přispíval do českých i německých odborných časopisů. Je autorem několika závažných tyflopedických prací.

Narodil se 26. listopadu 1848 v Borovnicích u Staré Paky ve východních Čechách jako syn panského sloužícího. Učitelský ústav absolvoval v Hradci Králové, zkoušku učitelské způsobilosti vykonává v Praze. Čtyři roky vyučoval na obecné škole v Sezemicích.

V lednu 1871 se stává na dva roky stipendistou na vídeňském Ústavu pro nevidomé pod vedením ředitele M. Pablaska. Potom působí krátkou dobu jako výpomocný učitel na Izraelitském ústavu pro nevidomé na Hohe Warte ve Vídni, kde je ředitelem významný rakouský tyfloped L. A. Frankl, pocházející rovněž z Čech. Od 1. prosince 1873 působí celých 34 let jako odborný učitel na právě založeném dolnorakouském Zemském ústavu pro nevidomé v Purkersdorfu (Ober-Döbling). V roce 1881 si rozšiřuje vzdělání o aprobaci pro vyučování na měšťanské škole. Poslední dva roky vykonává funkci ředitele Ústavu.

Výchově a vzdělávání nevidomých se ihned od počátku cele oddává. Všechny své žáky považuje za své přátele. K modernizaci vyučování přispívá tvorbou mnoha učebních pomůcek a několika učebnic. Zvláště se věnuje reliéfnímu vytváření zeměpisných map. (Kunzovy mapy nebyly dosud známy.) Nový Ústav trpěl katastrofálním nedostatkem veškerých pomůcek a zařízení. Finančních prostředků nebylo mnoho, a tak bylo právě na Libanském, aby doplnil vyučování v každém vyučovacím předmětu potřebnými názorninami. Mimo jiné zdokonalil také Heboldovu šablonu pro psaní tužkou. Svoje návrhy a zlepšení konzultoval s ředitelem vídeňského Ústavu M. Pablaskem.

Mimo výuku je nucen vykonávat také práci dílenského mistra, kde vede přípravu chovanců pro výrobu a řemesla.

V rámci studijních cest po Evropě navštívil i pražské ústavy, o čemž uveřejnil obsáhlejší pojednání.

Za svou obětavou pedagogickou činnost byl několikrát oceněn a vyznamenán. Nejvíce si vážil dvou ocenění: z mezinárodního kongresu učitelů nevidomých v Drážďanech roku 1876 (2. kongres) a z roku 1880 od časopisu Valentin Haüy. Zvláště si cenil vyznamenání, které obdržel ke svým šedesátinám, protože přišlo již v době, kdy byl mimo aktivní službu.

Zúčastnil se všech (až na dva) mezinárodních kongresů učitelů nevidomých. Na některých vykonával práci sekretáře. Je autorem knižního vydání průběhu prvního kongresu.

V širokém měřítku se také věnoval teorii výchovy a vzdělávání nevidomých. V sedmdesátých a pozdějších letech napsal četné články do českých časopisů Posel z Budče a Beseda učitelská. Později publikoval v časopise Der Blindenfreund, V. Haüy, Foreign Blind Association in London aj. Mimo těchto menších prací napsal několik samostatných publikací většího rozsahu. Z těch nejvýznamnějších to jsou: O vzdělávání slepých, 1882; Výchova slepého dítěte v prvních letech života, 1886; Psychologie nevidomých (vycházela na pokračování v časopise Der Blindenfreund), 1889; Situace slepých v Německu, 1892; Péče o slepé v Rakousko-Uhersku a v Německu, 1898; Příspěvek k výchově slepých dětí 1907 aj.

Mimo výše uvedenou publikaci napsal také své paměti. Nejsou u nás bohužel k dispozici.

1. srpna 1912 J. Libansky podléhá své chorobě a umírá. 23. září byla ve Vídni velká tryzna na jeho památku.

V J. Libanském objevujeme velkého obdivovatele a přítele ředitele brněnského Ústavu pro nevidomé J. Schwarze, o němž v Mellově Die Kunstwarte uveřejnil dosud neznámé obsáhlé pojednání. Hojně se vzájemně navštěvovali, i potom, kdy už byl J. Schwarz na trvalém odpočinku. Několikrát se ještě setkávají, například na mezinárodních kongresech učitelů nevidomých, rakouských Dnech učitelů nevidomých a jinde. J. Libansky považoval za svou povinnost pokračovat v díle J. Schwarze a rozvinout jeho tehdy známé novátorské myšlenky.

Odkaz J. Libanského je u nás málo znám. Touto malou připomínkou jeho široce založené činnosti splácíme svůj dluh.