Tyflokartografika Martina Kunze
(Otázky defektologie 1987/88, str. 133—139)
M. Kunz je zakladatelem vědecké tyflokartografie a tyflotechniky. Vytvořil několik desítek reliéfních papírových zeměpisných map a obrázků zvířat i zobrazení několika fyzikálních přístrojů pro nevidomé. Byl ředitelem Ústavu pro výchovu a vzdělávání nevidomých v Illzachu (Habsheinský kanton — Švýcarsko).
Narodil se 27. prosince 1847 v osadě Plasch (Švýcarsko) jako syn rolníka. Po skončení povinné školní docházky je veden k práci na všech úsecích, které má otcovo hospodářství: na poli, v dílně, v lese, při stavbě domu, budování vodních hrází aj. Byl nucen vykonávat těžkou tělesnou práci. Získává tak všestranné zručnosti a poznává povahu přírodních materiálů v praxi. Když později vzpomíná na své těžké mládí, na nepřiměřeně obtížné práce, které musel jako dítě vykonávat, říká: „Hodil jsem se pro všechno, jinak to v poměrech rolníka nešlo.“
Jeho mimořádné intelektuální schopnosti však vedly rodiče k tomu, aby mohl studovat na místní kantonské škole. Polních prací se však nemohl vzdát. Po absolvování školy se stává učitelem v místní škole. V tomto období si upevňuje znalosti italštiny a francouzštiny, jeho mateřským jazykem byla sice němčina (švýcarské nářečí), ale v místě se běžně hovořilo italsky i francouzsky.
Souběžně s učitelskými povinnostmi studuje na univerzitě v Curychu a Basileji. V roce 1871 vykonal s úspěchem závěrečné zkoušky učitelské způsobilosti vyučovat na středních školách přírodním vědám.
Pro své výborné znalosti tří jazyků je pověřen vedením švýcarské školy v Janově, kterou zakrátko zvelebil. Uplatňuje nové metody výuky zeměpisu také tím, že s žáky vyrábí nástěnné zeměpisné mapy. Mimo jiné vytvořil též reliéf Janova.
Pro vážné onemocnění manželky i vlastní zdravotní potíže se vrací do Švýcarska. Krátký odpočinek však přerušil přijetím učitelského místa postupně na několika kantonských školách. Přijal také místo ředitele chlapeckého institutu v Zugu. Všechna tato místa však byla pouze přechodným působištěm. Roku 1881 přijímá nabídku vést Ústav pro výchovu nevidomých v Illzachu, kde dosavadní zakladatel a ředitel tohoto zařízení Köchlin se vedení vzdává a hodlá se věnovat průmyslovému podnikání. M. Kunz potom v tomto zařízení působí 37 let.
Ústav byl velice zanedbaný a také proto nevýznamný. 20 chovanců a 10 nevidomých tzv. učitelů pobývalo v pouhé jediné místnosti. Neměli prakticky žádné učební pomůcky a ve skutečnosti ani o ně mnoho zájmu neprojevovali. Zpočátku se proto Kunz setkává s nedůvěrou a dokonce i s odmítáním. Postupně si však nový ředitel své žáky získal.
Protože Kunzovým oborem byly přírodní vědy, neodkladně se pouští do zajišťování učebních pomůcek pro zeměpis, fyziku a přírodopis s cílem poskytnout nevidomým základní představy o fyzikálním povrchu zemské kůry, základní přehled o sluneční soustavě aj. Pro přírodopis si vzal za úkol seznámit nevidomé především s těmi oblastmi živočišné říše, které jsou jim z hlediska poznání nepřístupné. Fyzikální jevy (zvláště mechaniku) považoval za tak důležitý obor poznání, že se odhodlal řešit i tuto oblast z hlediska specifik hmatového poznávání nevidomých. Na svou dobu to byly plány, které mnozí považovali za utopii. Pokládali také za zbytečné věnovat tolik lidské námahy a finančních prostředků pro vzdělávání slepců.
Jako známý odborník na tvorbu zeměpisných map byl již na kongresu učitelů nevidomých, konaném v roce 1882 ve Frankfurtu nad Mohanem, požádán o referát. Jeho zeměpisné mapy se ihned rozšířily po celé střední Evropě. Také na našich ústavech pro nevidomé byly nakupovány a používaly se až do čtyřicátých let 20. století.
Tvořivá činnost, započatá již ve školách pro vidomé žáky, byla předpokladem ke zdárnému pokračování této aktivity i v Ústavu pro nevidomé. Vzhledem k tomu, že Kunz poznal, jak se liší zrakové a hmatové poznávání, odhodlal se prohloubit si vzdělání z psychologie návštěvou přednášek na univerzitě. Obecné poznatky geniálně aplikoval na podmínky nevidomých. Tak dospěl k profesionálnímu přístupu v oboru. Svoje poznatky uplatnil v praxi i teorii. Přehodnotil je na tyflokartografickou tvorbu, využil je ve výuce i výchově. O výchově a vzdělávání svých žáků přednášel pak i psal ve třech jazycích. Pro přirozenou koncipovanost a časté prvky humoru byl jeho projev srozumitelný. I když většina učitelů pokládala jeho požadavky na vzdělání a dovednosti nevidomých za takřka nesplnitelné, podařilo se mu dovršit a uzavřít rozpory o významu modelů a reliéfního znázorňování světa. Tímto tématem se také zabývá na světovém kongresu učitelů nevidomých, konaném v Kielu roku 1891, kdy již mohl prokázat své výsledky ve vyučování.
Jeho zásadou bylo postupovat od konkrétního poznání k budování představ a abstrakcí.
Na jednom z prvních kongresů, kterého se zúčastnil, se odehrála příhoda, která se stala posledním popudem ke Kunzově soustavné tvorbě reliéfů. Nezdržel se totiž úsměvu nad naivními a nezdařilými pokusy jednoho z učitelů, který se ohradil poznámkou: „Smát se dovedete výborně, ale něco udělat?“ Rozhodl se tedy přistoupit k praktické výrobě matric.
Začal nezdarem, když pouze přenesl své reliéfní mapy určené pro vidomé do Ústavu pro nevidomé. Obrátil se tedy k mapám vrstevnicovým. I tento způsob se ukázal jako nevhodný. Rozhodl se pro reliéfy papírové, které vznikají obtahem z matrice a napodobují zemský povrch. Vyžadují méně abstrahovacích činností než mapy vrstevnicové.
Tímto rozhodnutím začíná řada nekonečných pokusů, které mají ukázat, jakou techniku volit pro výrobu potřebných matric. Cesta z ředitelny vede každodenně do dílny. Co nebylo možno koupit levně, to vyrobil. Počáteční nezdary a nedůvěra jiných ho neodrazují. Vyzkoušel mnoho možností, jak dospět k reliéfu, který by byl pro nevidomé přiměřený z hlediska hmatového vnímání i užitých zeměpisných pojmů. Nejvíce ho zaměstnávala povaha matrice, aby papírový obtah odpovídal záměru.
Na krátkém přehledu vyzkoušených technik ukážeme, jak Kunzovi záleželo na nejlepším výsledku.
l. Vytepávaná měděná fólie na měděné podložce. Mezi tyto dvě kovové desky se potom vkládal navlhčený papír a lisoval. První takto vyrobená byla mapa Španělska
2. Protože pro vysoká pohoří nebyl první způsob vhodný, pokusil se o tvorbu sádrových matric, ze kterých pořizoval obtisky na balančním lisu. Matrice však tlak nevydržely. Tímto způsobem zhotovil mapu Alsaska-Lotrinska a Itálie
3. Byly to matrice z hruškového dřeva opracované řezbářským způsobem. Jednalo se vlastně o aplikaci dřevěných matric k potiskování textilií. Tak zhotovil mapu Itálie
4. Dřevěné matrice doplňoval matricemi kaučukovými pro zjemnění některých hrubostí
5. Protože kaučukové matrice nebyly trvanlivé, na prohloubenějších místech je zpevňoval
6. Vrací se ke kovu. Dva silné plechy zpracovává kovotepecky současně. Do lisu se vkládaly s vloženým navlhčeným papírem
7. Poslední matrice zhotovoval z několika materiálů. Jako podklad sloužila dřevěná plotna. Řeky tvořil drát vtlačený do vyřezaných rýh, k označení hranic použil hlavičky hřebíčků, města byla označena různě velkými cvočky, pohoří vymodeloval z tmelu, moře znázornil hustým rýhováním pod úrovní země. Údolí vypracoval řezbářskými dláty. Po dohotovení matric lakoval lihovým lakem. Tímto způsobem vzniklo nejvíce map.
Uvažuje také o možnostech galvanoplastických listů, avšak byly příliš nákladné. Potíže by vyvstaly s případnými opravami.
První Kunzovy reliéfní zeměpisné fyzikální mapy vznikly v roce 1883. Od roku 1885 pracuje pouze technikou, která je uvedena jako poslední. Někteří autoři uvádějí, že vytvořil celkem 88 druhů map, jiní hovoří dokonce o 91 mapách. Pro nevidomé vytvořil i reliéfní glóbus.
Svými současníky je nazýván Pestalozzim nevidomých. Sám však říká, že jeho činnost je nutné považovat za pouhý začátek tvořivé učitelovy činnosti. Pomůcka v rukou učitele má být živá.
Roku 1889 začíná vytvářet reliéfní obrazy zvířat, fyzikálních přístrojů, nástrojů i některých historických zbraní. Známý je také reliéf požárnické (hasičské) stříkačky. Matrice pro lisování těchto reliéfů vyráběl ze dřeva. Po hrubém vyřezání pilkou nalepil model na dřevěnou podložku a řezbářskými dláty domodeloval. Papírové výlisky opatřoval na rubu lakovým nátěrem. Obrazy zvířat doplňoval úpravou připomínající kůži zvířete. Tohoto efektu dosahoval posypem vlněného prachu na mokrý klihový nátěr povrchu reliéfního obrazu. Vytvořil tak 91 obrazů zvířat, 104 květin a 140 reliéfů fyzikálních pomůcek. Soubor jeho reliéfů je možno nazvat Orbis pictus pro nevidomé.
Již v roce 1876 se zúčastnil svými pracemi výstavy v Berlíně a v Paříži, kde byly jeho zeměpisné pomůcky poctěny cenami. V roce 1891 získává na světovém zeměpisném kongresu konaném v Berlíně další cenu, to již za zeměpisný atlas pro nevidomé.
Do té doby, než se Kunzovy zeměpisné mapy a reliéfní obrazy začaly vyrábět v širokém měřítku, vytvořili si mnozí nevidomí nebo jejich pilní učitelé reliéfy sami. Něco se dochovalo ve slepeckých muzeích, něco v soukromých sbírkách a depozitářích ústavů pro nevidomé. Není známo, zda se dochovaly mapy Maroldovy nebo Niesenovy. Jen z literatury se dovídáme o reliéfech M. T. Paradisové, která měla mapky a plánky vyrobené z řady zapíchaných špendlíků do polštářku nebo špendlíky propíchaný papír.
Papírové mapy se začaly vyrábět ve Francii. Haüyovy zeměpisné mapy se pravděpodobně nedochovaly. Za první papírové mapy pokládáme pokusy Francouze P. V. Laase d´Aguenx v roce 1853. Lisoval je z měděné matrice. Kunz od něho převzal například znázornění moře. Laassovy mapy postrádaly znázornění horstev.
O novou techniku výroby map se také pokusil ředitel Národního ústavu pro mladé slepce v Paříži Levitte. Později se v Paříži snažili napodobovat Kunzovy mapy, avšak s nezdarem.
Podobně se o výrobu papírových map pokoušeli i v Anglii. Tam například řeky modelovali jako široké rýhy, což znesnadňovalo hmatovou orientaci. Tento tvar se později ujal u map nástěnných.
V Německu se začínají vyrábět papírové zeměpisné mapy roku 1861. Berlínská firma Schotte vytváří kovové matrice, ze kterých se provádějí obtahy na papír. Zdařilé matrice vyráběl berlínský tiskař Scholz. Dalším tvůrcem map je ředitel berlínského Ústavu pro nevidomé E. Kuli, který je vkládal do učebnic jako přílohu.
Z méně významných pokusů jsou to reliéfy V. Moona, ředitele frankfurtského Ústavu Wiedowa, ředitele Ústavu v Hamburku Heckeho a ředitele berlínského Ústavu E. Kulla. O výrobu galvanoplastických matric se pokusila i Státní tiskárna ve Vídni.
U nás tvořil zeměpisné mapy například učitel Deylova Ústavu pro nevidomé v Praze E. Kerbl, který je vyráběl na tvrdém kartonu. Vytvořil také politický atlas Republika Československá. Zajímavé mapy vytvořila učitelka hradčanského Ústavu v Praze A. Sedláčková. Z českých autorů však přední místo zaujímá brněnský F. Urban. Na rozhraní dvacátých a třicátých let vypracoval kovové matrice fyzikálních map Čech, Moravy, Slovenska a střední Evropy. Jeho mapy vynikají hmatovou přehledností a srozumitelným reliéfem.
Z českých tyflokartografů po druhé světové válce vynikl J. Ditrich, učitel brněnské ZDŠI pro nevidomé žáky, později pracovník brněnské odbočky Komenia. Mimo fyzikálních zeměpisných map je autorem několika dalších reliéfů z oboru astronomie, architektury aj. V poslední době vytvořil několik map učitel hradčanské ZŠ pro nevidomé M. Wagner. Ty jsou však vrstevnicové.
M. Kunz nebyl jednostranně založenou osobností. Přispěl k rozšíření brailleského písma vlastní konstrukcí psací pomůcky. Rovněž vypracoval metodiku s příklady, jak vnímat písmo z reliéfních bodů zrakem. Byl zastáncem specifického písma pro nevidomé a odmítal veškeré reliéfní novelizace latinky.
Vytvořil i několik učebních pomůcek pro vyučování matematice. V literatuře se uvádí především pomůcka pro práci se zlomky a mocninami.
Usiloval o to, aby pozvedl původně zaostalý Ústav v Illzachu důrazem na tělesnou zdatnost žáků. Věnoval se péči o jejich zdraví pěstováním sportu, turistiky a otužováním, což bylo v této době něco zcela neobvyklého. Snahou o tvorbu speciálních učebních pomůcek pro tento Ústav přispěl vlastně všem nevidomým a dal základ vědecké tyflokartografii.
V roce 1918 odchází na trvalý odpočinek. Vrací se do svého rodiště, kde umírá roku 1923.
Kunzův odkaz není pouze v tyflopedické praxi. Pravidelně publikoval v několika časopisech německých, francouzských a italských. Nejvíce jeho příspěvků nalézáme v časopisu Der Blindenfreund a italském Rivista di Tiflologia. Nejvýznamnější jeho teoretickou prací je Fyziologie slepých, ve které se zabývá vzájemnými vztahy zbývajících smyslů nevidomého (hovoří o vikariátu, neboli zastupování zraku jinými smysly aj.). Podrobil kritice legendy o mimořádných schopnostech hmatových a sluchových, zabývá se smyslem pro překážky (který vysvětluje teorii o odrazu zvukových vln) a dochází k závěru, že tyto dovednosti jsou syntézou zkušeností.