Friedrich Entlicher

(Zora 1987/11, str. 25—27)

Byl zakladatelem, prvním ředitelem a nadšeným budovatelem Zemského výchovně vzdělávacího ústavu pro nevidomé v dolnorakouském Purkersdorfu. Patří mezi nejvýznamnější rakouské tyflopedy 19. století.

Narodil se 29. ledna 1844 v Zámrsku v Čechách, kde také navštěvoval obecnou školu. Reálku a Učitelský ústav absolvoval v Praze. Pět let vyučoval na různých místech v Čechách. Krátký čas působil rovněž ve Svitavách. Později se stěhuje do Vídně, kde nejprve vyučuje na soukromé škole. Zde se u ředitele vídeňského Ústavu pro nevidomé M. Pablaska seznamuje s problematikou vzdělávání slepých dětí. Do Ústavu nastupuje jako výpomocný učitel v roce 1868 a působí zde do roku 1873. Na základě doporučení M. Pablaska je ve svých necelých třiceti letech vybrán a jmenován ředitelem právě zakládaného Zemského ústavu v Ober-Döblingu, kde spolu s J. Libanskym (rovněž rodem z Čech) působí celých 31 roků.

Tento Ústav je původně míněn jako přípravna vídeňského Ústavu. Později je však osamostatněn a doplněn dílnami i hudebním oddělením. Mimo svou pedagogickou a organizační činnost se F. Entlicher věnoval propagaci výchovy nevidomých přednáškami na Učitelském ústavu i jinde. Svou osvětovou i teoretickou činností se snažil připravit svým žákům lepší život v době, kdy budou usilovat o samostatnou obživu. Zdaleka ještě nebyla veřejnost přesvědčena o tom, že nevidomý může pracovat a tak přispívat ke své obživě. Bylo třeba překonávat mnoho předsudků a nespravedlivých legend.

V roce 1879 se Ústav stěhuje do nové budovy v Purkersdorfu. Tím však nebyly narušeny styky s vedením Kleinova Ústavu ve Vídni.

Ústav začínal ze skromných začátků, i když byl pod zemskou správou. Ve všech směrech se jeho činnost mohla opírat o dlouhodobé a významné úspěchy Státního ústavu ve Vídni. Ředitel Entlicher se proto snaží zajišťovat potřebné učební i jiné pomůcky, které vytváří sám, nebo ve spolupráci s J. Libanskym. Sám vytvořil kovový posuvný řádek pro psaní brailleským písmem. Nasazoval se jako přídavné zařízení na psací plochu Kleinova psacího stroje, kde jím bylo možno posunovat podobně, jak tomu bylo u zařízení pro psaní propichovanou latinkou. Šablona byla opatřena okénky pro jednotlivá písmena brailleského písma. Jako podložka sloužila původní plstěná plocha, na kterou se pokládal list papíru. Psalo se ostřejším bodátkem. Okénka v posuvném řádku neměla výřezy pro jednotlivé body. Jeden kus této pomůcky se dochoval.

F. Entlicher je rovněž autorem slabikáře a čítanky pro nevidomé. (Slabikář 1873, čítanka 1880). Obě učebnice jsou tištěny vídeňskou původní Kleinovou hladkou reliéfní latinkou. Stalo se tak pod vlivem odkazu J. W. Kleina, který Brailleovu písmu nepřál.

F. Entlicher měl k nevidomým vřelý přátelský vztah. Staral se, aby získali základy různých zručností a dovedností a mohli vyrábět tehdy obvyklé předměty: řemeny, opasky, stuhy, kartáče a také některé dřevěné předměty. Sledoval své žáky po propuštění z Ústavu a materiálně je podporoval. Za tímto účelem založil několik podpůrných fondů.

Dlouhá léta pracoval jako člen Dolnorakouské školní rady. Tato funkce mu umožňovala vést Ústav vcelku v uspokojivých hospodářských poměrech. Také proto mohl klást důraz na získávání mladých učitelů, kteří zde nacházeli perspektivu trvalé existence. Byly tak vytvořeny podmínky k jejich dlouholeté tvořivé činnosti.

Spolu s J. Libanským byl F. Entlicher nepostradatelnou osobností na mezinárodních kongresech učitelů nevidomých, které v této době dávají významné podněty pro práci v ústavech. Vždyť Ústav, na kterém působil po celý život, byl založen právě v roce, kdy se ve Vídni konal první takový kongres.

F. Entlicher byl vyznamenán Řádem Františka Josefa I., papežským Gregoriánským řádem, Zlatou medailí Salvátorskou, Medailí města Vídně aj.

V roce 1904 odchází na trvalý odpočinek a 22. listopadu 1912, čtyři měsíce po svém dlouholetém vynikajícím spolupracovníkovi J. Libanském, umírá.

F. Entlicher patří mezi nejvýznamnější rakouské tyflopedy 19. století. Ústavu v Purkersdorfu vtiskl svým vlivem osobitý charakter. Mimoto měl vliv na tvorbu statutů několika dalších ústavů.

Své pedagogické i organizační zkušenosti zakotvil v několika časopiseckých článcích, které psal nejdříve česky (například v časopisu Školnik/Školák aj.). Z rozsáhlejších děl to jsou: Slepé děti v kruhu rodinném a ve škole v místě jejich bydliště — Vídeň 1872; Ústavy pro slepé v Německu a ve Švýcarsku — Vídeň 1876; Pedagogické vzpomínky z cest — Vídeň 1880.

Ve svých spisech se přidržuje tradic, jejichž tvůrcem je J. W. Klein, zakladatel prvního rakouského vzdělávacího Ústavu pro nevidomé. Výchovné a vyučovací metody však obohacuje zkušenostmi vyplývajícími ze současné úrovně jiných podobných ústavů. Byl nejen tvůrcem programů mezinárodních kongresů učitelů nevidomých, ale také čerpal ze zkušeností jejich delegátů, i když po teoretické stránce nepřináší nic zásadně nového, shrnul zkušenosti svých předchůdců a realizoval je v zavedení speciálních vyučovacích pomůcek.