Antonín Alexandr Špička

(Zora 1987/12, str. 25—28)

Narodil se 21. prosince 1872 v Březnici (okr. Příbram) jako syn tesaře. Brzy se celá rodina přestěhovala na Moravu. Obecnou školu navštěvoval v Doubravníku u Tišnova. Učitelský ústav absolvoval v Brně. Po dvouletém působení ve škole v Kloboukách u Brna nastupuje roku 1895 jako učitel brněnského Ústavu pro nevidomé, kde se roku 1919 stává jeho ředitelem.

Již jako učitel projevoval mimořádnou aktivitu jednak při vytváření speciálních učebních pomůcek, jednak v teoretické oblasti. Dochoval se například nástěnný reliéfní plán města Brna z roku 1898. Jeho nejvýznamnější písemnou prací je Výchova nevidomého dítěte. Pochází z roku 1907. Pro Velký Ottův slovník naučný zpracoval heslo Slepci aj. Celkem je to 22 příspěvků do odborných časopisů a několik dochovaných neuveřejněných rukopisů.

Jako učitel i jako člověk vůbec se vyznačoval pevným vlastenectvím, což koncem 19. století a na začátku 20. století v brněnské oblasti a zvláště v Ústavu, který vedl německy orientovaný ředitel F. Pavlík, je obdivuhodné. Svoje teoretické práce psal pouze česky.

V období první světové války byl nucen svou práci na brněnském Ústavu pozastavit (Ústav svou činnost do roku 1917 přerušuje). Vyučuje české a bulharské osleplé vojáky ve vídeňském Ústavu pro nevidomé a polské ve Lvově. Organizuje kolonii pro válečné slepce v Rakousku. Po ukončení válečných událostí se ihned vrací na své původní působiště v Brně.

Když byla koncem roku 1918 dosavadnímu řediteli F. Pavlíkovi Zemskou školní radou v Brně nabídnuta rezignace, bylo nutné za něho najít odborníka české národnosti. 1. ledna 1919 byl do funkce jmenován A. Špička.

Ředitele Špičku čekal obtížný úkol. Snahy vyšších státních orgánů zabrat novou krásnou budovu Ústavu pro právě otevřenou Vysokou školu zemědělskou mu svazovaly ruce pro rozvíjení pedagogických záměrů. Jejich realizaci také brzdil nedostatek finančních prostředků. Nakonec bylo velkým úspěchem, že Vysokou školou zemědělskou byla obsazena jen větší polovina budovy a podařilo se zabránit přestěhování na venkov. Zbývající část budovy však nestačila a bylo nutné najmout několik místností pro umístění školních učeben v Útulně pro německé slepé ženy. Podle slibu Ministerstva školství měla být v Brně pro slepce postavena nová účelová budova. A. Špička dokonce vypracoval její stavební plány na pavilonovou výstavbu. Nikdy však nebyly realizovány.

V důsledku nedostatečných finančních dotací ze strany zemských úřadů byl ředitel Špička nucen nakupovat učební pomůcky za peníze, které chovanci získávali různými kulturními akcemi. Vlastní výrobu pomůcek vyřešil přijetím dřívějšího slabozrakého chovance F. Urbana jako technika a vychovatele (dozorce), který se svého úkolu ujal s nevšední zaujatostí a vytvořil mnoho vzácných pomůcek.

Na počátku dvacátých let se pro chovance zavádějí zkoušky z učiva měšťanské školy. Do této doby měli všichni pouze vzdělání v rozsahu pětitřídní obecné školy. Tyto zkoušky nejdříve vykonávají ti, kteří se připravovali ke státním zkouškám z hudby na konzervatoři. Ostatním vzdělání v rozsahu obecné školy postačovalo.

Pro potřeby školy nechal A. Špička v brailleském písmu vytisknout slabikář Poupata, čítanku Ráno, první slovenský a první ukrajinský slabikář pro podobné ústavy v Levoči a Mukačevě. Výuku jiným vyučovacím předmětům obohatil množstvím speciálních pomůcek. Zvláštní zmínku si zaslouží Urbanovy reliéfní zeměpisné mapy, modely květin, zvířat aj. Fyzikální kabinet byl vybaven nejmodernějšími přístroji.

V dílnách se vyučovalo kartáčnictví, košikářství a vyplétání židlí. Jako člen výboru spolku Ústřední péče o nevidomé byl Špička pověřen průzkumem možností zaměstnat nevidomé v Baťových závodech ve Zlíně. Prošel všemi dílnami a nalezl celkem 14 možných činností. Z nich byla vybrána kartonáž, kam nastoupila skupina dívek a tři chlapci. Výdělek nebyl valný, činil asi 70 korun týdně.

Mimo manuální činnosti se ředitel Špička zaměřil na zvýšení úrovně přípravy kvalifikovaných učitelů hudby. Otevřel přípravný kurz a zajistil přepisy hudebnin do brailleské notace. Prosazoval přípravu varhaníků a kavárenských hudebníků. Pro tento účel vytiskla ústavní tiskárna potřebné hudebniny v brailleské notaci. Ladění klavírů se učili všichni hudebníci a někteří řemeslníci.

Byl učiněn pokus zaměstnat slabozraké dívky jako manipulantky v telefonních ústřednách. (V této době ještě nebyly k dispozici tzv. terčíky, které nahrazují žárovku hmatovým impulzem.) Ve fakultní nemocnici byly vyškoleny první masérky. Ředitel Špička učinil i pokus umožnit schopným chovancům studium na obchodní škole. Dvě chovanky vykonaly univerzitní zkoušku z němčiny.

A. Špička se také ujal výchovy tří hluchoslepých chovanek, pro jejichž vzdělávání adaptoval Lormovu německou prstovou abecedu na český jazyk.

Ústavní knihovnu rozšířil ředitel Špička na 2 000 titulů. Většina z nich byla však v období druhé světové války zničena.

V roce 1919 se stává zakladatelem spolku Sdružení samostatných nevidomých. Zúčastňuje se také druhého českého sjezdu pro péči o postiženou mládež a třetího sjezdu pro výzkum dítěte v Praze roku 1926, na kterém vedl sekci pro péči o nevidomé.

Zmínku si zaslouží i jeho teoretická a publikační činnost, v níž se představuje jako propagátor nejnovějších směrů. Rozvíjí všechny formy přípravy nevidomých na samostatný život. Několika zásadními pracemi přispívá k historii výchovy nevidomých. Pozoruhodný je jeho zájem o řešení problémů dětí se zbytky zraku a slabozrakých.

Nejvýznamnější jeho publikací je Výchova nevidomých dětí. Zabývá se radami rodičům malého nevidomého dítěte, mylnými předsudky o nevidomých a všemi druhy výchovy. Na první místo klade tělesnou zdatnost a její rozvíjení. Práci vhodně doplňuje krátký nástin historie výchovy nevidomých. Součástí knihy je rozsáhlá obrazová příloha.

Po několikaměsíční nemoci odchází v roce 1934 na trvalý odpočinek a uchyluje se do ústraní. Umírá 28. srpna 1958.

A. A. Špička patří mezi naše nejvýznamnější tyflopedy, o jejichž pojetí výchovy a vzdělávání zrakově těžce postižených dětí a mládeže se můžeme opřít i my.