(Zora 1990/4, str. 31—34)
Takový název má nejstarší dosud objevené česky psané pojednání o výchově a vzdělávání nevidomých. Jedná se vlastně o překlad z knihy Pädagogische Band (1836), který pořídil J. Stárek, profesor teologie na pražské univerzitě. Je uveřejněno na pokračování v časopisu Přítel mládeže z roku 1840, str. 76, 184 a 235.
Pojednává se zde o výchově a vzdělávání nevidomých, především těch, kteří navštěvují školu ve svém bydlišti, spolu s žáky vidomými. Jako prakticky ve všech tehdejších spisech zabývá se i tento text příčinami slepoty a pokouší se odhadovat počty nevidomých. Usiluje o komplexní zachycení všech tehdejších problémů péče o nevidomé.
Při čtení zapomínáme, že se jedná o písemnou práci z roku 1840. Pojednává o mimořádném významu péče o nevidomého kojence a zabývá se problematikou výchovy dítěte předškolního věku. Za jednu z nejdůležitějších pokládá výchovu ruky, cvičení smyslů, společenské návyky, paměť, úsudek, řeč, čtení, psaní, počty. Tuto postupnou řadu důležitosti ve výchově doplňuje autor poznámkami o poznávání prostoru. Z toho vychází obsah výuky zeměpisu, dějepisu a hudby.
Řemeslo pokládá za nezbytné pro vlastní obživu.
Citace ze str. 242: „Němíwať každý slepec té schopnosti, aby w hudbě prospíwal. Widomcům zdá se w předpoyatém o slepcích domnění, žeby tito téměř wšickni k hudebnictwí nawáděni býti měli; a tudy neyedni z nich po hudlařsku hudbu prowozují.“ A dále: „Po tom naučme yey,... kterak slowau tóny... W tom lze mu wyhowěti, když gumowau rozpuštěninau aneb wypichánim učiníme noty makatedlné.“
Jedno morální připomenutí, cituji: „Chudobným slepcům, ysauli hudebníci, odtud nezřídka nebezpečenstwi hrozí, yestli ysme mimo to ducha yeyich oprawdu nepěstowali a k ručním práčem ye newedli. Snadnoťpak hudby nadužíwayí k choděni po žebrotě, a w spolku ledayakých hudců, k nimžto se přidali, méně ysou uchráněni před swodem k tělesným wýstupkům.“
Ze str. 87 cituji: „Co do způsobu pochopowánifwši se newidomec a widomec od sebe i w tom, že slepec neyprvé tu a onu wěc yen po částkách, a teprw když tyto w swé wnitřni předstawě slaučil, také yi w celosti poznati, a cela u sobě předstawiti se učí; kdežto na opak widomec neyprwé na wěc w celosti nazírá, a pak teprw k rozebírání částek yeyi přistupuye.“
Mne tato poznámka z psychiky vnímání ohromila. Myslím, že je čemu se učit.
A nyní si popravdě řekněme, kolik současných vysokoškolsky vzdělaných tyflopedů zná tento základní tyflo-psychologický princip? A i když znají — kolik z nich se podle něho v praxi řídí?
V pojednání je vůbec mnoho překvapivých poznatků. Autor vybízí k jejich uplatňování při výchově. S překvapením například čteme o nemožnosti poznání oblohy, hvězd aj., a jak o nich s nevidomými hovořit. Z dalších nečekaných poznatků je to například konstatování, že jiný je nevidomý, který nevidí od narození a jiný ten, který přišel o zrak později. Z psychologického pohledu je to zcela moderní pojetí obou typů člověka. A znovu se tažme, jak se tohoto poznatku ve výchově a vzdělávání využívá dnes, kdy se psychika vnímání nerespektuje?
Bylo by mnoho, co bychom měli znát z obsahu pojednání uveřejněného již před 150 lety. Omezím se však na poslední poznatek autora. Popírá nadání pro lepší smyslovou činnost. Říká, že je to pouze odlišnost jejich používání. A pozorujeme, že až do poslední doby se v rozporu s pravdou traduje (tvrdí to také mnozí, kdo by tak rozhodně činit neměli), že nevidomý je nadaný lepším sluchem, lepším hmatem, že nevidomí jsou vlastně nadáni i hudebně z titulu své slepoty.
Pokus o poučení: chceme-li o sobě tvrdit, že jsme nově smýšlejícími tyflopedy, je naší povinností poznat názory našich předchůdců, i těch nejvzdálenějších, kteří nebyli poplatní legendám, jež nevidomým škodí.