Ke stému výročí narození Jaroslava Pozdníka
(Zora 1989/12, str. 17—19)
K této vzpomínce na učitele, později ředitele školy při Zemském ústavu pro výchovu nevidomých v Brně mne neinspirovalo pouze těch 100 let, ale také pocit splatit dluh. Na J. Pozdníkovi totiž zůstává stín pro pouhé vedení školy v období německé okupace. K nevidomým měl upřímný a přátelský vztah. Svému českému původu se nikdy nezpronevěřil.
Narodil se 24. prosince 1889 v Horních Heřmanicích u Lanškrouna jako první ze šesti dětí v rodině učitele. Obecnou školu navštěvoval v Hnátnicích, měšťanskou školu v Chotěboři, reálku v Pardubicích, později v Kostelci nad Orlicí. Vždy s výborným prospěchem. Na širší intelektuální záběr ukazuje i to, že v roce 1907 absolvoval kurz těsnopisu a v roce 1910 kurz kreslení.
Později se rodina stěhuje do Brna, kde se otec stává ředitelem měšťanské školy v Žabovřeskách. J. Pozdník zde vystudoval český Učitelský ústav, kde roku 1911 získává učitelskou aprobaci. Vyučovat začal již v roce 1909 jako nekvalifikovaný výpomocný učitel v Brně-Komíně. K práci na Zemském ústavu pro výchovu nevidomých v Brně se začal připravovat vykonáním odborné zkoušky na českém gymnáziu v Praze roku 1914.
Na Zemský ústav pro výchovu nevidomých v Brně nastupuje 2. října 1919, a to již jako zkušený učitel. Po celou dobu svého působení vyučuje ve 4. ročníku. 1. května 1942 se stává ředitelem ústavní školy.
Převzetí vedení školy v době nacistické okupace nebylo pro J. Pozdníka radostné. Ústav byl již v područí pátera N. Doležela, který z něho hodlal vytvořit spolkové zařízení pod přímým vedením kléru. Bylo to období provizorního umístění ústavu a neustálých sporů s vrchním ředitelem N. Doleželem. Nadto trvala hrozba nacistického zásahu. Spory došly tak daleko, že vrchní ředitel zakázal řediteli školy vstup do budovy ústavu. Ředitelnu, která se až dosud nacházela v bývalé koupelně, byl nucen přestěhovat do malé místnosti v místní základní škole. Nakonec N. Doležel zakázal v budově ústavu vyučovat. Učebny se stěhovaly jednak do budovy v Pisárkách, jednak do místní školy.
V období války se Pozdníkovi podařilo udržet jednu třídu pokračovací školy. Mohl tak i v nejtěžších dobách organizovat závěrečné učňovské zkoušky pro chovance.
V roce 1945 bylo i jemu jasné, že nemůže dále zastávat vedoucí funkci, i když se svému vlasteneckému smýšlení nikdy nezpronevěřil. Proto se funkce ředitele sám vzdává. Kolektiv učitelů, který doposud řídil, ho však jako rovnocenného kolegu nepřijal. V říjnu 1946 je stižen prvním infarktem myokardu. Po zotavení ho o rok později postihuje druhý. Do Ústavu se již nevrací. Začátkem února 1948 nastupuje jako zaměstnanec Ústavu pro zvelebování živností v Brně s dosavadním platem, který je mu vyplácen Ústavem pro nevidomé. Koncem prosince 1949 odchází do důchodu. Zemřel 9. října 1958.
Jako učitel byl J. Pozdník svéráznou osobností. Příliš lpěl na pouhém memorování učiva. Avšak mnohé poučky, kterým své žáky naučil, jim natrvalo ulpěly v paměti. Svoje žáky viděl rád hezky upravené. Pokud zjistil, že není ze strany rodičů v tomto směru o někoho dobře postaráno, daroval mu některé kusy ošacení. Každý však máme i své některé slabiny. Ty naštěstí nehrají podstatnou úlohu v celkovém hodnocení osobnosti. A to se týká i úlohy J. Pozdníka. Jeho žáci na něho rádi vzpomínají, protože již tehdy věděli, že k nim přilnul.
Svůj širší vztah k výchově nevidomých realizoval například i účastí na Čádově[1] pedologickém sjezdu pro výzkum dítěte (Brno 1927),[2] který se poprvé zabýval specifiky výchovy postižených dětí. Pozdníkův širší zájem o problematiku se dále projevoval i tím, že byl činný při zakládání Podpůrného spolku samostatných slepců v Brně. V roce 1935 se podílel na vydání propagačního spisku V tmách. Vyšel tištěný perličkovou latinkou. Obsahuje vybranou literární tvorbu nevidomých autorů.
Didaktický význam měla jeho Krátká česká mluvnice pro ústavy nevidomých (Brno 1937), které předcházely pokusné texty. Je první speciální učebnicí českého jazyka v bodovém písmu.
Od začátku svého působení v ústavu seznamoval žáky se světovou literaturou. Jako jediný učitel jim soustavně předčítal i nejnovější českou beletrii. Dal jim dobré základy zájmu o literaturu. Mimoto jako divadelní ochotník se se svými nevidomými žáky ujal nacvičování divadelních představení, která všestranně přispívala k rozvoji osobnosti nevidomého.
V roce 1938 přebírá po J. Doskočilovi redakci časopisu Na úsvitě, který byl určen pro nevidomé školáky. Za okupace se nedal strhnout nacizujícími tendencemi. Vybíral texty, které byly dětským čtenářům přístupné. Tento fakt dokazuje i skutečnost, že zůstává redaktorem i po odchodu do jiného zaměstnání. V únoru 1948 mu akční výbor, který byl při Ústavu ustaven, dává souhlas k dalšímu pokračování ve vedení časopisu.
V časopise Revue XVII uveřejnil dva články: Pierre Viley: Pedagogika slepců (str. 19) a Zasloužilí pracovníci (str. 43). V časopise Svět nevidomých 1947 str. 8 vyšel jeho článek Z galerie našich jubilantů.
Touto malou vzpomínkou chci jménem všech bývalých žáků položit k jeho hrobu na Ústředním hřbitově v Brně skromnou kytičku.