(Zora 1989/11, str. 17—18)
S hlubokým zármutkem jsme přijali zprávu, že 15. července 1989 zemřela učitelka Mateřské školy pro nevidomé v Brně, M. Pražáková.
Když jsem ji jako ředitel před jedenácti roky přijímal na toto zodpovědné místo, netušil jsem, jak brzy dotluče její citlivé a nevidomým dětem oddané srdce, jak brzy zhasne její skromný úsměv. Patřila mezi nejobětavější pedagožky. Měla zvláštní sklon k odmítání vlastního pohodlí. Proto nastoupila na toto místo bez váhání, aniž tušila, jak obtížná činnost ji očekává. Vždyť v Brně nebyly žádné zkušenosti s výchovou a vzděláváním nevidomých dětí předškolního věku s umístěním v internátě. S úsměvem překonávala všechny překážky, kterých zpočátku bylo více než dost. Péče o nevidomé děti se jí stala náplní života. Svou neokázalou skromností přispívala také ke tvoření nového kolektivu. Nevadilo jí ani, že vzhledem ke své odborné kvalifikaci nebyla delší dobu finančně plně ohodnocena.
Jestliže dětský smutek po mamince překročil svou mez, všechny děti, o které se starala, velmi dobře vycítily, že v jejím mateřském klíně najde jejich rozechvělé srdíčko klid. Nikdo dnes nespočítá, kolik usedavým pláčem roztřesených hlaviček hladila svou laskavou rukou. A přece musela předčasně odejít, protože zápas se zákeřnou chorobou jí nebylo dopřáno vyhrát.
Díky, díky za všechny děti, které jste měla ráda a pomohla jim otevírat nový svět. Vřelý dík i za všechny děti, za ostatní pracovníky brněnské Mateřské školy pro nevidomé děti!