(Zora 1989/5, str. 29—32)
Je málo osobností působících v oblasti péče o nevidomé, které by rozvířily hladinu nejrůznějších názorů na svou činnost, jako právě N. S. Doležel, zakladatel několika zaopatřovacích ústavů pro samostatný život neschopného slepce na Moravě.
Narodil se 9. dubna 1889 ve Smržicích u Prostějova. V rodišti vychodil obecnou školu, gymnázium vystudoval v Prostějově. Teologii studoval na univerzitách v Olomouci, Brně, Praze a Innsbrucku. V září 1918 nastupuje jako katecheta na částečný úvazek do Zemského ústavu pro nevidomé v Brně, kde hned v příštím roce získává definitivu. Projevuje se jako mimořádně agilní. Nabízí řediteli A. Špičkovi spolupráci při umísťování absolventů ústavu do zaměstnání. Po neúspěšném jednání umístit nevidomé dívky do chudobince v Zašové se rozhoduje k vlastním akcím. To už jako jednatel (1919) spolku Péče o slepé na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Spolek vznikl spojením se Spolkem pro podporu slepých (založen ředitelem F. Pavlíkem v roce 1898). Žádá o trvalou dovolenou, aby mohl na Moravě vybudovat potřebná zařízení pro celkovou péči o absolventy ústavu pro nevidomé. Placená dovolená mu byla potom každoročně prodlužována až do roku 1942 s platem 1 200 korun měsíčně a s příplatkem 4 000 korun ročně.
První akcí (1922) bylo otevření pracovního domova. Za tímto účelem získal biskupský zámeček v Chrlicích u Brna, jehož prostorovou kapacitu nechal rozšířit přístavbou. Pro velice malé výdělky a přísný internátní režim se nevidomí a slabozrací řemeslníci odstěhovali. Začali se přijímat chovanci, kteří se v praktickém životě nemohli uplatnit. Postupně byli přijímáni i nepracující, na které značnými částkami přispívali rodiče nebo domovská obec.
Pro staré a práce neschopné založil o 3 roky později Zaopatřovací ústav v Nových Hvězdlicích u Vyškova. Pro předškolní výchovu otevírá v roce 1927 Opatrovnu s mateřskou školou v Brně-Pisárkách. Postupně sem však byly přijímány i děti na úrovni všech stupňů mentálně nevyzrálé (parciální poruchy, slaboduchost, debilita, imbecilita, idiocie). Tímto opatřením ztratilo zařízení svůj původní smysl.
Pro rekreaci nevidomých zakoupil spolek zámeček Mitrov. Druhá světová válka zabránila realizaci. Její katastrofální důsledky však nahrávaly cílům N. Doležela, získat totiž pod své vedení i Zemský ústav pro výchovu a vzdělávání nevidomých v Brně. To se mu vlastně podařilo v roce 1942, kdy se stává vrchním ředitelem všech moravských ústavů pro nevidomé včetně Zemského ústavu. Až do této doby byl Doležel placený za výkon funkce katechety, kterou od roku 1919 nevykonával. Pro tento kurátorsky laděný cíl se uvolil umístit chovance Zemského ústavu v budově chrlického zařízení poté, kdy byla budova Zemského ústavu zabrána německou nacistickou policií.
V těchto rozsáhlých akcích pokračoval i po osvobození. Spolek Péče o slepé nabídl všechny své ústavy k pozemštění. Tak byl 1. ledna 1946 ve funkci vrchního ředitele potvrzen páter N. Doležel. Škole byl ponechán vlastní ředitel. Ostatní ústavy vedli správcové. Začátkem roku 1947 byl Doležel dokonce jmenován členem třídicí stanice sekce pro nevidomé, i když neměl žádné pedagogické ani sociologické vzdělání. V srpnu téhož roku žádá dokonce Zemský národní výbor v Brně, aby byl jmenován i ředitelem školy s tím, že ve škole se dějí „nepřístojnosti“ a není pevné vedení. Naštěstí mu tato spekulace nevyšla.
V nastalých zmatcích využil situace a získal konfiskát Útulny slepých německých dívek v Brně. Budovu nechal nadstavit z prostředků spolku s tím, že zde bude umístěna škola, jejímž bude ředitelem. Po dohotovení však zabralo budovu Ministerstvo zdravotnictví pro infekční pavilon Dětské nemocnice.
Události v roce 1948 zabránily realizaci Doleželových plánů, které se opíraly o charitativní náboženské pojetí péče o nevidomé. V březnu 1948 byl z funkce vrchního ředitele odvolán a od září téhož roku byl dán do penze. Až do své smrti 24. února 1958 trávil čas ve středisku bývalých mnichů.
Bezesporu byl N. Doležel velmi silnou osobností. Založit a udržet v provozu tolik sociálních zařízení jistě vyžadovalo výjimečné podnikatelské schopnosti. Ano, byl v pravém slova smyslu podnikatelem v péči o nevidomé. Tak jako jiní vlastnili výrobní podniky, N. Doležel podnikal v oblasti, která byla státem opomíjena. Nejvíce energie věnoval na získávání finančních prostředků. Neváhal se o každou i sebemenší částku soudit s obcí i s rodiči chovanců. Některé transakce vedly nakonec dokonce k exekuci na jeho plat.
Doležel byl odpůrcem aktivního a produktivního způsobu života nevidomých. Zastával stanovisko péče o slepé „od kolébky do hrobu“, prakticky uskutečňované jejich trvalou segregací. V tomto směru vyvíjel nebývalé úsilí. Školní vzdělávání nevidomých chápal jako jednu z vhodných zábav a zaměstnání malých dětí. Nevidomé nepodporoval v jejich snaze o samostatný život, ačkoliv se mohl opřít o dobré zkušenosti Podpůrného spolku samostatných slepců. Ve svých zařízeních udržoval tísnivé prostředí pro zaměstnance a od chovanců vyžadoval absolutní poslušnost a neustálou vděčnost. V případě, že si někdo dovolil si stěžovat nebo měl vůbec nějakou připomínku, bezohledně ho propustil a nezajímalo ho, do jakých sociálních poměrů.
Jako představitel charitativní náboženské péče o nevidomé na Moravě v těchto intencích i publikoval. Dokazuje to například článek v časopise Svět nevidomých (Moravské číslo 1948, str. 4) pod názvem Pohled do minulosti a do budoucnosti. Podobně i v článku Zkušenosti se slepci v ústavu — časopis Úchylná mládež XIII., str. 111.
Sté výročí narození tohoto silného muže mne inspirovalo k prostudování všech dostupných pramenů, na jejichž základě jsem napsal i tento článek s poznámkou, že se mi nepodařilo získat písemné prameny z jeho kanceláře, která se nacházela v klášteře augustiniánů na Mendlově náměstí v Brně.