Ladislav Korunka, tentokrát jako vynálezce

(Zora 1989/4, str. 16—24)

 

Profesor Konzervatoře pro mládež s vadami zraku v Praze, hudební skladatel a vynálezce rozmnožovacího přístroje pro tisk brailleským písmem. Takto krátce bychom mohli charakterizovat životní dílo těžce slabozrakého člověka, který svou neutuchající pílí a skromností je příkladem nebývalého úsilí naplnit život prospěšnou prací pro druhého.

Narodil se 9. května 1911 v Dolanech u Kralup jako syn cihlářského dělníka. Rané dětství do 6 let prožíval ve skromných poměrech, které ho naučily odříkání a chuti překonávat i ty nejzatvrzelejší životní překážky. Rodina se později odstěhovala do blízké obce Máslovice. Do školy začal chodit ve Vodňanech. Měl zde však veliké obtíže, protože od narození trpěl těžkým zákalem čočky. Se svým zbytkem zraku nestačil zvládnout učivo, a tak se jeho prospěch neustále zhoršoval. Byl proto přijat do Deylova ústavu pro nevidomé v Praze.

Po ukončení školní docházky se vyučil kartáčnictví. Zároveň se však intenzívně věnoval hře na klavír a na housle. Svoje hudební vzdělání zde ukončil v roce 1928.

Po opuštění Ústavu přešel na pražskou konzervatoř (1928—1932). Studoval u K. B. Jiráka a M. Czastkové. Se spolužákem I. Kawaciukem často veřejně vystupovali, a to i v rozhlase. Vzhledem k tomu, že otec ho již déle nemohl vydržovat, studium na konzervatoři zakončil státní zkouškou.

Na Deylův ústav se vrátil jako učitel s částečným úvazkem. Začátky nebyly takové, jak si představoval. Protože vyučovací úvazek nestačil na obživu, otevřel si soukromou hudební školu v Libčicích nad Vltavou a založil dechovou kapelu. To už jako otec rodiny.

Pro svůj hudební soubor upravil množství skladeb. Napsal několik tanečních a estrádních kusů a tři operety.

Pro své žáky na Deylově ústavu přepisoval noty z černotisku do brailleského písma. Snad právě tato činnost ho přivedla na myšlenku sestavit přístroj, se kterým by se mohly pořizovat kopie. Bylo to kolem roku 1938, kdy začal uvažovat o rozmnožovacím zařízení, které by se skládalo ze dvou na sobě přesně závislých válců. Do jednoho by se navrtaly otvory, do nichž by se sázel hudební text zaoblenými hřebíčky. Vyčnívající hlavičky hřebíčků by přesně zapadaly do důlků ve druhém válci. Tvar dírek a důlků by odpovídal šestibodovému obdélníku brailleského písma. Mezi válce by se vložil papír a otáčením kliky vytiskl nasázený text. Realizace této myšlenky byla však neuvěřitelně obtížnější, než si zpočátku představoval. Ale v jeho povaze bylo neustoupit.

O radu a pomoc se obrátil ke svým známým. Rovněž pracovníci místní železárny mu nedávali mnoho naděje, protože se jednalo o mimořádně přesnou práci s kovem. Bylo třeba vyřešit několik problémů: do obou válců přesně navrtat desetitisíce malých dírek a jim odpovídajících důlků, zajistit souběh obou válců aj. Nejzávažnějším problémem bylo, aby všechny vytištěné body byly stejné, aby byla stejná jejich výška i ostatní rozměry. Dalším složitým úkolem bylo, aby kulaté hlavičky hřebíčků nasázené do jednoho válce, přesně zapadaly do důlků v druhém válci. Tyto nároky nebyli dělníci ochotni realizovat.

Korunka se nevzdával. Jeho vlastností byla nezdolná vytrvalost a píle. A tak v roce 1942 přišel na svět první model přístroje, kterým bylo možné vytisknout na jednom řádku pouze jedno slovo o šesti písmenech. Řádky byly od sebe vzdálené 3 centimetry. Sázení kovových bodů bylo složité a velice zdlouhavé. Přesto to byl důležitý krok k cíli, který Korunku posílil v jeho záměru. Zbývalo vyřešit zdlouhavé sázení a souhlas s normou tisku užívaného v tiskárnách.

Bylo třeba zkonstruovat přístroj, který by tiskl v rozsahu celého normovaného řádku a přinejmenším celou stranu, tj. 21 řádků. A tak následovala řada dalších pokusů, které byly provázeny častým zklamáním, ale i novou nadějí. Přesto, že jeho zrak byl minimální, musel počítat s tím, že ty nejjemnější práce si bude provádět sám. V roce 1950 byla konstrukce hotova. Nebyl to pouze tisk po jedné straně, nýbrž oboustranný a mezibodový. Jestliže u prvního přístroje bylo třeba vyvrtat přesně několik set otvorů, u nového zařízení se jednalo asi o 10 000 otvorů a také tolik důlků.

A přece nebylo všechno v pořádku. Jednotlivé hřebíčky při otáčení válců samovolně vypadávaly. Magnetické přidržování nebylo vhodné, protože bylo nespolehlivé. Jednoho dne se setkal s novou hmotou — igelitem — a bylo vyhráno. Přišel na jednoduché, ale zásadní řešení: oba válce obalit igelitovou fólií. Ke svému překvapení zjistil, že tímto opatřením se zlepšil i tisk.

Nebyl by to náš člověk, kdyby neusiloval stále něco vylepšovat. Zbývaly vyřešit ještě dva technické problémy: mechanizaci sazby a vyhnout se zdlouhavému rozmetání, tj. vymazání sazby po dokončeném tisku. Druhý problém vyřešil snadno konstrukcí tříválcového zařízení (tedy znovu třikrát asi 10 000 dírek a třikrát 10 000 důlků) s volnějšími hřebíčky a s podloženou schránkou. Zmechanizovanou sazbu řešil s pomocí upraveného Pichtova psacího stroje, ale dílo nestačil dokončit.

Zemřel náhle 15. dubna 1979. Díky laskavosti jeho syna se celé zařízení i s příslušenstvím dostalo do mých sbírek a později dobudovaného Slepeckého muzea v Brně.

L. Korunka -- ruční rotačka