Nelze zapomenout

(Zora 1996/12, str. 8—12)

 

V prosinci se dožívají osmdesáti roků dvě výrazné osobnosti, které za sebou zanechaly lásku v mnoha srdcích nevidomých a slabozrakých, dnes již dávno dospělých osob, vděčné vzpomínky kolegů a několik „odstavců“ vědy, které říkáme tyflopedie. Je to paní V. Štruncová a pan M. Boris.

 

Miroslav Boris

Je tomu skutečně tak, i když věřit se nechce. Stále ho vidím zabývat se myšlenkou, jak realizovat a vdechnout do učební pomůcky určitý úsek učební látky. Přemýšlel vždy s prototypem v ruce. Když jsem převzal vedení školy, byl také výborným zástupcem ředitele. Stal se mi rádcem, vždy věděl, co se ve škole děje.

M. Boris se narodil v Rosicích u Brna 12. prosince 1916. Po dokončení povinné školní docházky studoval na Učitelském ústavu v Brně. Maturoval v roce 1936.

Po jednom roce bez zaměstnání hospitoval na obecné škole v Rosicích, potom byl výpomocným učitelem na obecné škole v Rakvicích. Od roku 1939 vyučoval postupně v Rajhradě, Rajhradicích, Těšanech, Šitbořicích, Újezdě u Brna a od září 1949 odchází do školy při Ústavu pro nevidomé v Brně.

V roce 1945 nabyl způsobilosti vyučovat na měšťanských školách, v roce 1947 vykonal zkoušky opravňující vyučovat ve školách pro nevidomé. S dosaženým vzděláním nebyl však spokojený, a proto v letech 1955 až 1957 studoval defektologii na vysoké škole pedagogické v Brně. V roce 1959 si rozšířil aprobaci pro vyučování pracovní výchově. Poznal totiž, že manuální činnosti jsou jedním z důležitých předpokladů úspěšnosti v životě nevidomého.

Do roku 1955 bylo velmi málo učebnic, kromě slabikáře a několika krátkých pomocných nebo pokusných textů pro některé vyučovací předměty, které si učitelé připravovali sami. V této době byla dokončena přestavba speciálních škol. Ministerstvo školství rozhodlo vydat učebnice pro všechny vyučovací předměty základní školy pro nevidomé. Byly tak stanoveny podmínky pro vědeckou činnost učitelů, do které se plnou měrou zapojil i M. Boris.

Od roku 1956 začal spolupracovat na prvních úpravách učebních osnov a speciálních učebnic pro nevidomé buď jako autor, spoluautor nebo vedoucí autorského kolektivu (Početnice pro 1. a 2. ročník, Fyzika pro 7., 8. a 9. ročník, Algebra pro 9. ročník) či jako recenzent dalších učebnic. Jako vedoucí autorského kolektivu pracoval na učebnicích matematiky pro 1.— 4. ročník, dále to byla práce na učebnicích geometrie pro 5. a 6. ročník (všechny učebnice včetně metodických průvodců).

Nemohu se nezmínit o intenzivní spolupráci s elementaristkou Ž. Zdražilovou-Borisovou na tvorbě Slabikáře, Početnice a herních pomůcek pro předslabikářové období. Obě učebnice společně opatřili obrázky formou kontur jednoduchých předmětů. Se základním tvarem brailleského písma se žáci seznamovali s pomocí didaktických hraček (například tzv. hruštiček, kačenek aj.).

V období přípravy realizace projektu Další rozvoj československé výchovně vzdělávací soustavy v oblasti škol pro nevidomé a slabozraké (od roku 1977) se zúčastňoval prací na návrhu učebních osnov matematiky pro 1. — 4. ročník, fyziky pro 6. — 8. ročník a vypracoval návrh nových učebních osnov výtvarné výchovy pro 1. — 8. ročník základní školy pro nevidomé.

Pro Výzkumný ústav pedagogický prováděl průzkum možnosti jak uplatnit množinové pojetí matematiky ve školách pro nevidomé. Výsledkem bylo několik speciálních učebních pomůcek. Nikdy nepracoval takříkajíc od zeleného stolu. Snažil se o maximální využití znalostí o zvláštnostech činností nevidomých žáků, které rád konzultoval.

Po celou dobu působení ve škole usiloval o obnovu a doplnění sbírek zhotovováním učebních pomůcek na matematiku, fyziku a pro elementární výuku. V prvním období zhotovil několik názornin pro 1. ročník, později ve spolupráci s učitelem V. Králem připravil výrobu scházejících Schleussnerových tabulek pro matematické texty aj. V té souvislosti ho přizvali do Komenia za člena komise pro speciální pomůcky. Pro ni připravil komplexní návrh učebních pomůcek včetně funkčních modelů, technické dokumentace i metodických listů. Byly to: magnetická tabulka včetně sady tvarů s ferity, desítkové, dvacítkové a stovkové počítadlo, nové typy do početní krabice (vídeňské), tabulka ke sjednocování množin, úprava sčotů, tabulky součtů do šesti, do dvaceti, souprava pro výtvarnou výchovu, spojené nádoby, pumpy na tlak, na zdvih, úprava siloměru (stupnice), odměrka na 1 000 mm krychlových aj.

M. Boris byl metodicky na vysoké úrovni. Jeho učebnice i učební pomůcky se vyznačovaly konkrétností a především přiměřeností k noetické situaci nevidomých žáků. Psychiku vnímání hmatem v kompenzačním prostředí sice nekoncipoval, ale intuicí dosahoval mimořádné úrovně svých prací.

 

Vlasta Štruncová

Velmi dobře a rád si vzpomínám na diskuze, jež jsme vedli o škole, kterou založila a jejíž byla ředitelkou. Není divu, vždyť je ve světě ojedinělým zařízením pro žáky se zbytky zraku. Vlídně a odborně dovedla argumentovat pro toto speciální zařízení.

Narodila se v Praze 20. prosince 1916. Zde také vychodila obecnou i měšťanskou školu. Byla členkou dětských pěveckých sborů, měla v oblibě i recitaci. Jejím snem bylo stát se učitelkou. V roce 1936 proto absolvovala Učitelský ústav.

V roce 1938 nastoupila místo praktikantky v Masarykově pokusné škole v Kunraticích, kde se později stala výpomocnou učitelkou. Potom prošla několika školami, kde poznala různé didaktické metody. Zvláštní zájem projevila o činnost na pražských pokusných školách, kde působila jako metodička. Zaměřila se na práci s mentálně nevyzrálými žáky.

Po deseti letech přešla do právě otevřené zvláštní školy pro slabozraké v Praze. V letech 1949 až 1950 se zúčastnila aprobačních kurzů pro vyučování ve školách pro nevidomé a slabozraké. Po jejich skončení přešla vyučovat na jedenáctiletou střední školu pro mládež s vadami zraku v Praze. Zvláštní zájem projevila o žáky se zbytky zraku. O této problematice zpracovala pedagogické čtení. Bylo vydáno Státním pedagogickým nakladatelstvím v roce 1960. Pro toto nakladatelství pracovala V. Štruncová již dříve jako recenzentka speciálních učebnic.

Na základě dosavadní činnosti obdržela úkol vypracovat metodiku vzdělávání žáků se zbytky zraku. V roce 1963 ji ministerstvo pověřilo pokusným vyučováním těchto žáků. Po kladných výsledcích byla v roce 1967 v Praze otevřena Základní škola pro žáky se zbytky zraku. V. Štruncová se stala její ředitelkou.

Vzhledem ke svým zkušenostem byla členkou několika odborných komisí. Její publikační činnost v odborných časopisech je rozsáhlá. Zabývala se problematikou existence školy a specifickým hodnocením metodik ve výchově a vzdělávání žáků se zbytky zraku.

Specifikum školy je v tom, že již od elementárního ročníku jsou žáci vedeni k používání brailleského i běžného písma, což po celou dobu bylo a je dosud diskutabilní, protože je zřejmé, že žáci s mimořádně oslabeným zrakem mohou tím být přetěžováni. Škola je však skutečností a žije i odkazem jubilantky. Žáci i kolegové si jistě vzpomenou.

Oběma jubilantům jako kolega i spolupracovník a doufám i jako přítel, za všechno děkuji a přeji plné zdraví i spokojenost z odvedené odborné činnosti. Dovoluji si připojit i vzkazy vděčnosti od jejích bývalých kolegů a žáků.