Vzpomínka na Josefa Bezecného

(Zora 1996/10, str. 2—5)

(Zora 1988/2, str. 27—30)

 

Před 125 lety — 21. října 1871 — dotlouklo srdce jednoho z nejlepších pedagogů, řídícího učitele školy při Ústavu pro nevidomé v Praze na Hradčanech, J. Bezecného.

Pro výuku všeobecně vzdělávacích předmětů napsal několik učebnic a zhotovil řadu speciálních pomůcek. V Ústavu založil tradici vyučování hře na hudební nástroje a ladění klavírů.

Narodil se 27. ledna 1803 v Opařanech u Tábora jako syn sedláka a místního soudce. Navštěvoval tamní vesnickou školu. Učil se hře na několik hudebních nástrojů. Již jako dítě hrál druhé housle v kostelní kapele. Hlavní školu navštěvoval v Táboře, kde se také zdokonaloval ve hře na klavír a na varhany. S velmi dobrým prospěchem absolvoval oddělení pro kandidáty učitelství. Ještě před dokončením studia (ve svých šestnácti letech) se zde stal učitelským preceptorem.

V roce 1821 odchází do Prahy. Vstupuje na slavnou Týnskou školu. Přijat je hned do druhého ročníku. Zvláště ho zajímaly přírodovědné předměty. Po celé studium prospíval výborně. Potom se rozhodl navštěvovat kolegia vysoké školy technické a přednášky na univerzitě. V této době souběžně studoval na konzervatoři. Týnskou školu absolvoval roku 1825.

Roku 1827 se vrací do Tábora, kde začal vyučovat na zdejší hlavní škole a věnoval se hudební kompozici. Brzy se stal známý jako výborný učitel a hudebník. Pražský guberniální viceprezident mu v té době čtyřikrát nabídl možnost působit jako učitel na hradčanském Ústavu pro nevidomé. Bezecný však nepřijal.

V této době se J. Bezecný oženil. Po narození syna se guberniální viceprezident znovu ozval a nabídl finanční zabezpečení jeho výchovy. 1. října 1829 Bezecný místo konečně přijal a přestěhoval se s rodinou do Prahy.

V Ústavu pro nevidomé se stává nadučitelem, vedoucím výchovy a později i správcem školy. Jeho manželka zde působila až do své smrti (1865) jako matka domu.

Bezecný se ujímá výuky čtení, psaní a technických předmětů. Zjišťuje, že pro vyučování nejsou prakticky žádné pomůcky, což v této době nebylo neobvyklé.

Pro psaní objednává z Vratislavi stroj pro Kleinovo písmo. Tím zajišťuje možnost tvorby učebnic. Pro vlastní psaní nevidomých žáků vytváří pomůcky z lepenky. Využil k tomu v té době všeobecně používaný způsob psacích písmen latinky i kurentu do čtyř horizontálních linek. Byla to šablona pro psaní olůvkem, tuhou, později tužkou. Po zkušenostech tuto pomůcku zhotovoval ze dřeva. Brzy se o ni zajímalo i vedení jiných ústavů.

Pro matematiku užívá arabské číslice. Jejich reliéfní tvar získává odléváním z kovu. Destičky s reliéfními číslicemi žáci řadili do připravených lišt. Podobnou pomůcku používali nevidomí žáci až do konce 19. století, kdy ve Vídni vzniká vídeňská početní krabice. Pro vyučování geometrie zhotovil základní geometrické tvary dvojrozměrné i trojrozměrné. Pro zeměpis vyrobil dřevěné rozkládací mapy Čech, Rakouska a Evropy jako stavebnice (1840). Ze sádry zhotovil reliéfní glóbus. Pro přírodopis obstaral modely zvířat, květin, ovoce, obilí aj. Vzorky materiálu získával od svých známých.

Zvláště pozoruhodné je, že se věnuje také tvorbě učebnic. Napsal Učebnici zeměpisu, Dějiny země české, Učebnici přírodopisu a fyziky. Opsal je sám Kleinovou propichovanou latinkou.

Výlohy spojené s výrobou učebních pomůcek a učebnic hradil z prostředků získaných na žákovských akademiích a koncertech. Výtěžkem ze svého koncertu také přispěl v této době známý brněnský nevidomý klavírista L. Balcar, bývalý žák pražského Ústavu.

Bezecný byl — podobně jako jeho předchůdce J. Doležálek — i dobrým hudebníkem. V Ústavu založil orchestr a zavedl výuku ladění klavírů. Věnoval se dokonce skladbě menších forem. Pro klavír vydal Devět německých tanců s Codou a několik drobných skladeb. Napsal rovněž řadu písní a sborů.

V roce 1856 se v Ústavu zavádějí roční zkoušky vědomostí a dovedností chovanců, na kterých předváděli všechno, čemu se za poslední rok naučili. Byl to zároveň svátek i společenská událost, které se zúčastňovala pražská honorace.

Práci pro své nevidomé žáky byl Bezecný oddaný celou svou duší. Nepřijal proto ani nabízený mandát do zastupitelského úřadu města Prahy, ani mandát poslanecký do Vídně, které by ho odváděly od toho, co miloval.

Výpomocným učitelem se tehdy stal V. Ptáček. Vzájemně si výborně rozuměli a ve výuce se doplňovali. Jejich přátelství přetrvalo přes veškeré potíže a bylo jim po celý život okrasou jejich kolegiálního vztahu.

J. Bezecný na podzim roku 1871 vážně onemocněl a po několika dnech neočekávaně zemřel dne 21. října. Patřil mezi těch několik šťastných, kteří se dožili oprávněného uznání své namáhavé a v pravém slova smyslu tvůrčí činnosti pro nevidomé.

Nezapomínal ani na svou rodinu. Byl starostlivým manželem a vlídným otcem. Není snad nezajímavé, že jeho nejstarší syn Josef (n. 1829) se uplatnil jako klavírista a stal se ředitelem vídeňských dvorních divadel. Byl známý jako český vlastenec. Mladší syn Antonín (n. 1837), povoláním lesník, psal rovněž salonní skladby pro klavír.

Odkazem J. Bezecného byla celá řada učebních pomůcek, které byly ve vyučování používány ještě hodně dlouho. Byl to člověk nezdolné píle a pevné vůle pomoci nevidomým.