K životnímu jubileu Oldřicha Čálka

(Zora 1996/6, str. 5—10)

 

Ten čas, ten čas tak letí! Zastaví se v nás jen na okamžik. Když si uvědomíme některá životní rozhraní.

A tak je to i s osobou prvního významného českého nevidomého psychologa, usilujícího o smysluplnou, tj. teoretickou i praktickou činnost v oboru speciální psychologie tyflopedické. Vytrvale hledá, jak realizovat nové trendy v sociální rehabilitaci nevidomých a slabozrakých. Tomuto okruhu věnoval několik zásadních monografií i účast na jejich uplatnění v praxi. A přece o něm nevědí ani ti, kterým se studijně i prakticky věnuje nejvíce.

O. Čálek se narodil 1. července 1946 v Lokti nad Ohří. Základní školu navštěvoval v Mariánských Lázních, kam se rodina mezitím přestěhovala. V deseti letech při pyrotechnickém úrazu přišel o zrak. Povinnou školní docházku dokončil v Základní škole pro nevidomé v Praze na Hradčanech, kde se věnoval také hře na hudební nástroje. Vypráví, jak je vděčný všem nevidomým spolužákům, kteří mu byli oporou při zdolávání jeho nové životní situace.

Na Střední hudební škole pro mládež s vadami zraku se připravoval k povolání učitele hudby (housle a klavír). Necítil se však dostatečně hudebně disponovaný, ale s úspěchem vykonal v roce 1966 maturitu.

Po absolvování přijímacího pohovoru přešel studovat na FF Univerzity Karlovy v Praze (1966 až 1971). S projevem nedůvěry byl přijat pouze do externího studia. Od druhého ročníku se věnoval jednooborovému studiu psychologie a to už v denním studiu. V tomto úsilí ho rodiče podporovali, především otec načítal veškerou potřebnou literaturu na magnetofonové pásky.

Motivace Čálkovy profesní volby vyplynula mj. z poznání, že výchova a vzdělávání, respektive sociální rehabilitace osob zrakově těžce postižených si vyžaduje nově zaměřenou vědeckou podporu, která v té době nebyla rozpracovaná. Tematikou náročnosti životních situací nevidomých adolescentů se zabývala už jeho diplomová práce. Její zpracování bylo nanejvýš odpovědnou prvotinou, jelikož u nás neexistovala dostatečně fundovaná speciálně psychologická literatura, na kterou by bylo možné navázat. Cizojazyčnou literaturu bylo v té době velmi obtížné vypátrat a ještě nesnadnější získat. Nejobtížnější však bylo si ji přečíst. Čálek se začal věnovat okruhu, ve kterém panovalo odborné vakuum. Věděl, že to s sebou přináší mnohá rizika prvních tahů štětcem, ale nevzdal to.

Diplomová práce byla natolik novátorská, že byla uznána i jako práce rigorózní a stala se podkladem pro udělení akademického titulu doktor filozofie v roce 1972. Výtah z ní byl uveřejněn v americkém sborníku. V později nastoupeném zaměstnání mu přesto nedovolili tento psychologický okruh rozvíjet.

V roce 1972 nastoupil do zaměstnání v Ústavu sociálního výzkumu mládeže a výchovného poradenství. Právem ovšem očekával, že se uplatní v tehdy plánovaném rehabilitačním středisku pro později osleplé. Středisko bylo nakonec otevřeno v Levoči a dokonce bez úvazku pro psychologa. Po tomto zjištění se začal orientovat na problematiku výchovy a vzdělávání žáků škol pro mládež vyžadující zvláštní péči. Z tohoto hlediska bylo pochopitelné, že projevil zájem o zaměstnání v Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů, respektive v Psychologickém ústavu Československé akademie věd, ale bez úspěchu, což na něho dolehlo, protože v této době se cítil příliš vzdálený od praxe. Pedagogické působení mu nebylo povoleno proto, že je zrakově těžce postižený.

Zúčastnil se zpracování psychologických podkladů pro činnost Základní školy pro žáky se zbytky zraku v Praze, která měla a dosud oprávněně má i své odpůrce mezi speciálními pedagogy. Dále se věnoval zpracování profesionální orientace zrakově těžce postižených žáků. Souběžně s tím se připravoval na práci praktického speciálního psychologa. Bylo mu doporučeno pracovat doma.

V období do roku 1980 byl dr. Čálek řešitelem dílčích úkolů resortních výzkumů. Usiloval o to, aby výsledky jeho bádání byly aplikovatelné do praxe. V té souvislosti se podílel na podkladech pro otevření tehdejší ekonomické školy pro nevidomé v Praze, což mělo zásadní vliv na její koncepci. Na to přirozeně navazovala i publikace o možnostech pracovního uplatnění nevidomých a slabozrakých.

Do tohoto období spadá i úsilí získat hodnost kandidáta věd. Znovu se setkává s nevyslovenou otázkou, zda vzhledem ke svému postižení je schopný zvládnout požadavky. Ty však úspěšně splnil včetně dizertační práce. Na kandidáta věd se habilitoval roku 1979. V písemné práci se zabývá motivací posluchačů Konzervatoře pro mládež s vadami zraku v Praze k volbě právě tohoto studia. Na toto téma otiskl dva články v zahraničí.

V roce 1979 se oženil. Jeho manželka byla v invalidním důchodu s těžkými zrakovými, vnitřními a posléze i pohybovými komplikacemi diabetů. Byla trvale odkázaná na manželovu pomoc. Činilo to Čálkův život trvale složitým. Avšak i v této krajní situaci obstál a prokázal své osobní kvality. Bylo to jeho již druhé manželství — první trvalo jen krátce.

V roce 1981 se vedení Slepecké tiskárny a knihovny zpronevěřovalo základnímu poslání tohoto specifického a nenahraditelného zařízení. Právě s Čálkovým energickým nasazením na obhajobu potřeb zrakově těžce postižených se u něho objevila cukrovka.

V letech 1981 až 1985 pracoval na tématu „Profesionální orientace zrakově těžce postižených žáků.“ Opřel se přitom o výzkum gnozeologických zvláštností raného období osobnosti, což si potvrzoval i prací v komisi pro rodiče nevidomých a slabozrakých dětí v rámci Svazu invalidů. Aktivně se zúčastnil několika rehabilitačních pobytů rodičů i jejich nevidomých dětí. Na to navázala i příručka pro výchovu těchto dětí. Praktický ráz mělo i pojednání uveřejněné v časopise Zora.

Zpracoval skriptum Vývoj osobnosti zrakově těžce postižených, na kterém spolupracoval i J. Cerha. Obsah této práce nebyl po vůli některým speciálním pedagogům. Došlo to tak daleko, že na autora byla v roce 1986 podána stížnost u ministerstva školství.

V období 1986—1990 byl řešitelem úkolu pro výstupy škol pro nevidomé a slabozraké. Jednalo se o hodnocení nového pojetí těchto zařízení.

V roce 1987 prošel atestačním řízením, které doporučilo, aby mu bylo uděleno kvalifikační zařazení „samostatný vědecký pracovník“. V roce 1989 se jeho pracoviště přeorganizovalo v Ústav pedagogických a psychologických výzkumů. Po úspěšném absolvování povinného konkurzního řízení se zapojil do nových výzkumných projektů „Edukační prostředí české školy“.

Od roku 1994 má dr. Čálek částečný úvazek na soukromé psychoterapeutické a psychosomatické klinice Eset v Praze, kde vede skupinovou psychoterapeutiku neurotiků i psychoterapii individuální. V poslední době se zabývá daseins-analytikou (psychoterapeutická metoda), o které přednáší i v zahraničí. Je aktivně činný v zahraničních vědeckých společnostech.

Čálkova odborná činnost byla již od začátku spjata s používáním cizích jazyků. K tomu všemu bylo třeba vyvinout mimořádné úsilí motivované vidinou potřebnosti a uplatnění v praxi. Překládá z němčiny i angličtiny.

V roce 1995 byl Ústav zrušen a zaměstnání se pro dr. Čálka stává nejisté. Působí na soukromé psychoterapeutické fakultě v Praze, v jejíchž sbornících publikuje. Hojně uveřejňoval i v časopise Tvar své eseje a fejetony. V roce 1992 vydal sbírku básní nazvanou Na zemi. Není to prvotina. Básně psal již za svých studentských let.

Neopomenutelné je jeho působení ve Svazu invalidů. Byl zde funkcionářem i odborným pracovníkem, přičemž to první mu bylo prostředkem, to druhé úkolem. Čálkovým cílem ovšem bylo, aby na půdě Svazu mohl uplatnit nové psychologické trendy péče o nevidomé a slabozraké. Spolupracoval v komisi rodičů a přátel nevidomých dětí na nových projektech v tomto směru i praktickou poradenskou činností. Byl rovněž členem vysokoškolské komise. Prováděl psychologickou expertizu žadatelů o vodicí psy, participoval na vzdělávání instruktorů sociální rehabilitace na mnoha specificky zaměřených kurzech aj. Na základě zahraničních informací vypracoval a prakticky vedl kurzy orientace s dlouhou bílou holí. V rámci tohoto působení mu Svaz umožnil vydat některé vědecké práce.

Vznik České unie nevidomých a slabozrakých, při jejímž zrodu stál jako jeden z prvních, je pro něho zklamáním, protože ani ona proklamovaná samostatná a nezávislá organizace mu nedovedla nebo nechtěla vymezit prostor ve svých rehabilitačních projektech a nevyužila ho k veřejné ani k mezinárodní reprezentaci. Čálkova činnost je více známá a uznávaná v zahraničí. Bojím se otázky, zda pro prosazování vlastní osoby ne-obětujeme ty jiné, zda vůbec chápeme v našem okruhu obecnější otázky, zda se neplížíme příliš při zemi?

Čálkova publikační činnost je mimořádně rozsáhlá. Samotný její výčet by zabral na desítku stran. Jsou to vesměs práce odborné, často uveřejňované i v zahraničí.

Našemu jubilantovi mnoho energie, radosti z dalšího cílevědomého úsilí a především hodně zdraví za všechny přeje autor.