Kdo byl Alois Perman
(Zora 2005/7, str. 3—5)
Velmi rád bych, i když opožděně, připomněl tuto velkou osobnost české hudby. Koncertního umělce, hudebního pedagoga a skladatele. Svou tvůrčí schopnost si uchoval až do pozdního věku, kdy jsem ho osobně poznal. Bylo to právě na jaře téhož roku, v němž náhle po krátké nemoci zemřel. Poznal jsem člověka plného optimizmu a energie, veselého a schopného s velkým zájmem a upřímností vyslechnout hudební program, který jsme k jeho pětaosmdesátce s žáky brněnské Základní školy připravili a provedli v domově důchodců v Božicích, kde trávil svá poslední léta. Neskrýval svou radost z naší návštěvy a také z toho, že jsme mu předvedli některé z jeho klavírních skladeb.
Narodil se v Libušíně jako syn dělníka. Zrak ztratil již v prvním roce života. Krátce navštěvoval obecnou školu v místě bydliště, kde ho učitel naučil psát Kleinovým strojem. V roce 1898 byl přijat do Ústavu pro nevidomé v Praze na Hradčanech. Dokončil povinnou školní docházku. Již v této době vynikal svým hudebním nadáním a pílí. Učil se hrát na klavír, varhany a na housle, výborně zpíval. Vděčně vzpomínal na ředitelku A. Sedláčkovou, která mu při opisování hudebnin do brailleského písma obětavě pomáhala. Obtížnější houslové skladby mu ovšem diktoval jeho učitel, koncertní mistr a profesor konzervatoře O. Kozel, u kterého se soukromě připravoval ke státní zkoušce. Znalosti z hudební teorie si doplňoval u soukromého učitele. V roce 1911 vykonal státní zkoušku ze hry na housle. V roce 1916 ze hry na klavír, sólového zpěvu a řízení pěveckého sboru.
Již v této době se věnoval výuce hry na hudební nástroje v Ústavu na Hradčanech. Založil zde i malý žákovský orchestr. Vyučoval se zaujetím, ale také, jak vyprávěl, byl jim i upřímným rádcem. Založil si též vlastní prosperující hudební školu v Praze-Holešovicích. V Ústavu vyučoval hře na klavír a housle (od roku 1911 do roku 1949). Získal rovněž varhanické místo u Karmelitánek. Spolu s nevidomým klavíristou O. Nepomuckým se věnoval koncertní činnosti hrou na housle. Chystali dokonce umělecké turné do Ameriky, ale nedošlo k němu, jelikož právě vypukla první světová válka. V této době se začal také prosazovat jako hudební skladatel.
Oženil se s vidomou ženou, která mu byla po celý život obětavou družkou a ve všech jeho aktivitách ho podporovala. Z běžné hudební literatury spolu opsali do brailleského písma velké množství hudebnin, o čemž svědčil bohatý hudební archiv v Ústavu na Hradčanech. Neskrývám návrh, že tento archiv by měl nést jeho jméno. Manželé při přepisování spolupracovali tak, že paní skladby přehrávala na klavíru. Tato náročná metoda předpokládala u Permana vynikající hudební sluch a mimořádnou paměť i zručnost, u jeho paní láskyplnou trpělivost.
V roce 1948 mu J. Drtina navrhl, aby přešel do nově zřízené hudební školy Deylova ústavu, kde již působili jiní výborní nevidomí hudební pedagogové. Nabídku přijal. Působil zde ovšem pouhé dva roky před odchodem do důchodu. Stává se varhaníkem v Roztokách u Prahy. V opisování not stále pokračuje, protože vytištěných hudebnin v brailleské notaci je poskrovnu.
Manželé Permanovi spolu odešli do domova důchodců v Božicích u Znojma. Perman ani tam nezahálel. Hrál v kapli na varhany. Při své návštěvě jsme poznali, že zaměstnanci je oba měli velmi rádi, protože byli společenští a vždy v dobré náladě. V roce 1973 mu jeho paní zemřela. V létě roku 1975 odejel na dovolenou ke své neteři, kde hodlal dokončit svou rozepsanou skladbu. Po krátké nemoci však náhle zemřel.
Mimo činnosti koncertní a pedagogické zaujímá v jeho životě zvláštní místo tvůrčí činnost skladatelská. Pedagogická činnost ho natolik zaneprázdňovala, jak mi řekl, že se nemohl věnovat hudební skladbě větších forem. Napsal 13 mší, Koncertino pro flétnu, Šest malých skladbiček pro klavír, Romanci pro housle s klavírem, Tarantellu pro housle s klavírem, Koncertní fantazii na české národní písně pro housle s klavírem, Čtyři skladby pro klavír, Vzpomínky, dva smíšené sbory s orchestrem, sbírku písní aj. Ještě v roce 1973 diktoval, a to už za pobytu v domově důchodců v Božicích, své manželce koncert pro housle a orchestr. V roce 1975 napsal svou poslední skladbu Suitu pro lesní roh a klavír, tentokrát již v brailleském písmu, jelikož už nebylo, komu by diktoval.
Na závěr útržek z jeho vyprávění. Píše: „Vzpomínám na hradčanský Ústav ne jako na školu, ale jako na domov, který nám dával vzdělání a všestrannou péči. Nelze v této krátké stati vylíčit, kolik pěkných a radostných, pro život užitečných let jsem tu prožil. Míním jen vzpomenout toho, s jakou láskou a obětavým pochopením tehdejší učitelka A. Sedláčková mně i ostatním diktovala všechen potřebný notový i theoretický materiál. Byla to od ní nadlidská práce, protože kromě několika základních etud neměli jsme v brailleském písmu zcela nic. Všecko, čemu jsme se měli naučit, museli jsme si nejdříve přepsat. To byl ještě handicap ve studiu, o kterém dnešní studující na slepeckých ústavech nemají ani představu. Že se dal překonat, toho dokladem je řada nevidomých učitelů hudby, kteří dobře působí.
Dnes, jako důchodce, působím ještě jako varhaník kůru v Roztokách a nemohu než vzpomínat vděčně našeho hradčanského Ústavu, který mne tak dobře pro život připravil.“
V duchu se skláním nad vzdáleným hrobem A. Permana a děkuji, že mne obohatil o svou přítomnost.