Ke stému výročí narození Rudolfa Krchňáka
(Zora 2005/7, S. 1—3)
Viz též (Zora 1985/8, str. 15—17)
(Viz též Zora 1985/8, str. 15—17)
(Viz též Zora 2005/8, str. 4—8)
Úvod
Pro uchování památky na jednu z brněnských nevidomých osobností jsem sestavil a uspořádal výbor z Krchňákova literárního díla a vytiskl v brailleském písmu pro předem přihlášené odběratele. Vzniklo sedm svazků o celkovém rozsahu asi 700 stran širšího formátu. Výbor také obsahuje mnou komentované Curriculum vitae, básně z mládí, povídky a črty včetně vybraných časopiseckých příspěvků. Znovu jsem se vrátil k reedici souboru esejů nazvaného S bílou holí a otiskl jeho nejrozsáhlejší poslední dílo Nevidomí známí, neznámí. I když mám ve svém archivu rukopis jeho povídek Slepí milenci, nestačil jsem je otisknout v brailleském tisku jako celek, nýbrž pouze několik povídek jsem zařadil mezi dříve roztroušeně vydané povídky.
Proč jsem tak učinil, i když R. Krchňák jistě nezasáhl do české literatury převratným způsobem? Vedla mne k tomu skutečnost, že jako jeden z mála českých nevidomých literátů se snaží popisovat svět svýma nevidícíma očima. Jeho zrak však nebyl slepý k životu kolem. Jeho osobnostní předností bylo, že zrakové vjemy a představy jiných opisuje jen velmi zřídka a připadá mi, že s nezáměrnou omluvou. Slepota autora je mu danou nezměnitelnou objektivní realitou. A právě ve sbírce nazvané Slepí milenci se slepota připomíná nejvíce jako smutná překážka.
Byla to ode mne snad až přílišná troufalost pustit se do kritického vydání literárního díla člověka, kterému se v této oblasti nemohu ani přiblížit, ale kterému jsem nechtěl nic zůstat dlužný z obavy, že tak neučiní nikdo jiný. Právě on mne jako mládence zaujal svými historickými poznámkami z historie péče o slepce.
Osobnost R. Krchňáka mne upoutávala již od té doby, kdy jsem se ve svých jedenácti letech u něho začal učit hře na klavír. Do této doby jsem znal pouze hudební nástroje vlčnovské dechovky a housle našeho tehdejšího pana učitele z vlčnovské školy. Můj otec však o houslích nevěděl nic a sliboval mi, že se budu v Brně učit na „tú zlatú trúbu a budeš hrát s vlčnovskýma muzigantama“. Z té zlaté trúby nebylo nic, ale zato jsem potkal svého slepého učitele hudby, který mi dal daleko více než základy hudebního umění.
Rád jsem při vyučovacích hodinách, když hráli jiní žáci, sedával pod klavírem, bývalo mi tam slastně úzko. A přesto jsem neodolal.
Bílého pláště mého pana učitele jsem se nebál. Nikoliv snad proto, že bych jej spojoval s představou lékaře. U nás vesnický lékař bílý plášť nenosil.
Ze všeho podivného kolem byl právě nejpodivnější pan učitel, ke kterému mě noví kamarádi dovedli, když jsem projevil zájem naučit se hrát na klavír. Znal jsem u nás slepého žebráka, na prsou měl ceduli s nápisem Úplně slepý. Ale že i můj budoucí učitel nevidí, to jsem poznal hned a nemusel mít tu ceduli. Seděli jsme v řadě a on si nás bral ke klavíru jednoho po druhém. Všem sahal na ruce a díval se jinam. Jednal laskavě. Podivný je tento nový svět!
V hodině nás sedělo několik kluků. Mezi nimi i dva Romové. Vzpomínám, jak se pan učitel na jednoho z nich moc zlobíval, že je lenoch. V řadě také seděl — to si představte — jeden kluk, se kterým pan učitel mluvil německy. Mezi kluky bylo dokonce několik Němců. Hltal jsem jejich řeči, protože jsem až do této doby německy mluvit neslyšel. Pan učitel jim říkával: „Nochámol.“ To byl nový, dobrodružný, dosud nepoznaný svět, o kterém by se dalo vyprávět.
Bylo to v roce 1937, kdy mne otec přivezl jako svobodného a nespoutaného vesnického kluka ze Slovácka do Brna, kdy se mi měnil svět pod rukama zajištěný uzavřením „do čtyř zdí“ ústavu pro nevidomé děti. Tam jsem poznal i svého prvního učitele hry na klavír a vůbec jsem netušil, jaký je jeho život venku za zdmi ústavu. Tehdy jsem netušil, že se věnuje i tvorbě literární, převážně poezii. Začteme-li se do její mladickosti, liší se od jiných nevidomých autorů. Je jiná svými náznaky, svým pojetím a příznaky problémů slepoty. Teprve později jsem poznal, že můj učitel hudby žije život plný tvůrčího úsilí. Tehdy jsem nevěděl, že mu budu vděčit za inspirace pro hlubší poznání soukromého i veřejného života slepců. Díky vám, pane učiteli! (Dokončení viz Zora 2005/8, str. 4—8)
Curriculum vitae
R. Krchňák se narodil dne 3. srpna 1905 v Brně jako nevidomý. Základní vzdělání získal částečně ve škole svého bydliště společně s vidomými žáky. S nimi prožíval i většinu dětských her. Snad právě tato okolnost mu později pomáhala v překonávání životních překážek. Do Ústavu pro nevidomé v Brně byl přijat až ve svých třinácti letech. Ve svých vzpomínkách vyprávěl o dojmech, které na něho učinil zvuk klavíru, který poznal až v Ústavu. Vzpomíná, že u něho dovedl sedět celé hodiny a vyťukávat libé souzvuky. Hudbu si okamžitě silně zamiloval.
Základní vzdělání dokončil podrobením se zkoušce z učiva měšťanské školy. Taková možnost se pro nevidomé v Brně právě objevila. Po ukončení povinné školní docházky studoval jeden rok v soukromé obchodní škole.[1] Po povinném vyučení kartáčníkem se plně věnoval studiu hudby u F. Antoníčka a L. J. Kubíčka. Vykonal státní zkoušku z hudby (hra na klavír) na brněnské konzervatoři (1927). Poté absolvoval dva roky přednášek u V. Helferta na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Hudba ho sice lákala, ale jeho intelekt a literární sklony ho směrovaly jinam.
Hudba se stala nakonec R. Krchňákovi povoláním, literatura a literární tvořivost osobní potřebou a nedílnou součástí kulturního vyžívání, činnost v zájmových slepeckých organizacích morální povinností. Pro jeho osobnost bylo charakteristické, že všechny tyto tři složky rozvíjel tvořivě a zanechal v tom smyslu prokazatelná svědectví.
V brněnském Ústavu působil 40 roků (1927—1967) jako učitel hudby. Nejdříve externě s malým počtem hodin, později jako řádný učitel. Současně vyučoval soukromě (plat z činnosti v Ústavu nedostačoval k obživě), a to především dějinám hudby, sluchové analýze a hudební teorii, kteréžto obory byly jeho doménou. Zúčastnil se přípravy mnoha nevidomých a slabozrakých ke státním zkouškám z hudby (dějiny hudby, sluchová analýza, hudební formy) zpočátku působením v přípravném kurzu založeném L. J. Kubíčkem v roce 1927. Žáky školního věku vyučoval hře na klavír.
Později připravoval žáky základní školy pro nevidomé (klavír, akordeon) ke studiu na Střední hudební škole pro mládež s vadami zraku v Praze (dnešní Konzervatoř J. Deyla). Ve škole vedl také dětský pěvecký sbor. K dětským divadelním představením, které hráli sami nevidomí žáci, připravoval hudební předěly a scénickou hudbu. Zúčastnil se prací na koncepci speciálních učebních osnov hudební výchovy a hry na hudební nástroje. Pro nevidomé žáky základních škol napsal učebnici českého zkratkopisu podle D. Hoňkové. Rovněž se pokusil sestavit český slepecký těsnopis. Ve spolupráci s učitelem L. Nopem sestavil slabikář pro později osleplé.
Činnost učitele hudby v ZDŠI pro nevidomé ukončil v roce 1967. I potom po celou dobu na skutečně aktivním odpočinku neutuchá jeho zájem o dění v zájmovém i kulturním životě nevidomých nejen u nás, ale také v zahraničí. V této době přeložil a ve slepeckém časopisu Zora uveřejnil mnoho příspěvků z nejrůznějších oblastí života, práce a kultury nevidomých v zahraničí.
Zemřel 9. ledna 1996. Je autorem několika písní, dvou cyklů říkadel pro ženský sbor s doprovodem klavíru a snad i sonáty pro příčnou flétnu (rukopisy se ztratily). Redigoval časopis Nevidomý hudebník (1930—1938). Vydával ho spolek Český slepecký tisk.
O hudební i jiné problematice psal příspěvky do různých periodik, především v období třicátých až šedesátých let. Jsou to například: Slepí hudebníci a ladiči pian — Kalendář přátel slepců 1930; Podpůrný spolek samostatných slepců — Péče o slepé 1945; K problematice manželství slepců — tamtéž 1945; Slepí v dějinách hudby — Svět nevidomých 1947; Hudební večer nevidomých umělců — tamtéž 1947; 30 let slepeckých dílen PSSS — Cesta slepých 1948; 10. výročí úmrtí V. Rjazanceva — Práce invalidů 1952; Devatero řemesel — tamtéž 1957; K 150. výročí narození L. Braille — Otázky defektologie 1959/60; Odborně politický kurz pro nevidomé učitele hudby — Práce invalidů 1959; 13. listopad — Den slepců — Otázky defektologie 1959/60; Návrh kancelářského těsnopisu pro slepé v sedmibodové soustavě (v bodovém písmu) — 1960; K problematice elementárního vyučování nevidomých hře na klavír — Otázky defektologie 1964/65; Zpráva ze zasedání subkomise pro slepecký notopis — Tyflologické listy 1967; Několik postřehů z péče o nevidomé v Jugoslávii — tamtéž 1967; Jan Schwarz — Otázky defektologie 1971/75; K 100. výročí narození ředitele A. Špičky — tamtéž 1972/73; Sedmdesátiny M. I. Zemcovové — tamtéž 1973/74; Vzpomínka na W. Dolańského, vynikajícího nevidomého vědce — tamtéž 1973/74; Zkratkopis pro nevidomé — tamtéž 1973/74; Tyflopedagogika v NDR — tamtéž 1974/75; Výcvik prostorové orientace nevidomých — tamtéž 1975/76; Defétizmus v západoněmecké tyflopedagogice — tamtéž 1978/79 aj. Později se věnoval překladům článků ze zahraničních časopisů.
V mládí se Krchňák věnoval zdařilé literární tvorbě, ke které měl zvláštní nadání podobně jako k cizím jazykům. Jedinou ucelenou prací je sbírka esejů S bílou holí, několik básní a povídek. Na jeho literárním díle je zvlášť pozoruhodné, jak dovedl umělecky zpracovat své vlastní dojmy slepce. Vyhýbá se opisování zrakových vjemů i jiných gnozeologických poznatků od jiných, estetizuje své vlastní hmatové, sluchové i jiné zážitky. Snad nejvíce je to patrné v črtě z Beskyd a v Zimní melodii i jinde.
Můžeme jen litovat, že se literární tvorbě nevěnoval více právě proto, že byl až příliš rozptylovaný svou účastí ve spolkovém životě nevidomých, kde by byl postradatelný a kde by možná bylo i méně problémů.
Z historických prací tzv. hnutí nevidomých publikoval řadu odborných referátů z mezinárodních komisí, kterých byl členem. V období svého působení ve škole referoval rovněž o problémech nevidomých a slabozrakých učitelů hudby, i o způsobech jejich uplatnění.
Zvláštní kapitolu tvoří jeho příležitostná drobná překladatelská činnost, které se nejvíce věnoval především ve svém vyšším věku. Uveřejňoval je v časopise Zora.
Jelikož literární tvorba R. Krchňáka má znaky trvalých hodnot, rozhodl jsem se vydat výbor z jeho díla v brailleském písmu na vlastní náklady. Věřím, že i přes tematickou vazbu některých Krchňákových prací na tehdejší společenské problémy slepců si je nevidomí i dnes rádi přečtou.
Nejzávažnější publikací je práce v několika verzích s názvem Nevidomí známí i neznámí, ve které je po několika předcházejících opravených vydáních s nezbytnými autorovými korekturami a úpravami (hlavně po odstranění tendenčních a třídních přístupů v prvním vydání) možno najít základní informace o nejvýznamnějších nevidomých a spoře i slabozrakých hudebnících, literátech, vědeckých pracovnících i jiných významných zrakově těžce postižených osobnostech celého světa. Poslední vydání je z roku 1992. Ani toto se však nezbavilo některých v zásadě socialistických hodnocení.
Krchňákovy životní osudy dokresluje jeho úloha ve společenských organizacích nevidomých, kde až do poslední doby zastával tylovské pojetí.[2] Zúčastnil se založení slepeckých dílen Podpůrného spolku samostatných slepců v nadační budově básníka J. Chaloupky v Brně a byl jeho dlouholetým funkcionářem. Svého času byl jediným propagátorem vybudování rehabilitačního střediska pro později osleplé a zastáncem chůze s dlouhou bílou holí, o čemž referoval v odborném i zájmovém časopisu. Jinak se však neaktivizoval. V rámci svých funkcí ve Svazu invalidů pěstoval četné mezinárodní styky a jako esperantista získal a předal mnoho poznatků ze zahraničí, které po roce 1948 byly mimořádně cenné.
Přesto, že byl dlouholetým členem Podpůrného spolku samostatných slepců, odmítal přijmout, že Svaz invalidů je ve své podstatě politickou organizací, že je pákou KSČ a že spojení všech zájmových invalidních spolků bylo provedeno příkazem shora právě z důvodu ideově politického zastřešení. V uzlových okamžicích byl proto brzdou vytvoření samostatné a nezávislé organizace nevidomých a slabozrakých.
Až do pozdního stáří se věnoval překladům ze zahraničního tisku, které uveřejňoval v časopise Zora.
Osobnost R. Krchňáka svým širokým záběrem ovlivnila vnitřní strukturu Svazu invalidů a již méně péči o nevidomé. Byl příkladem nevidomého, který svým intencionálním působením v několika kulturních i společenských okruzích zanechal odkaz hodný úcty.