(Zora 2005/3, str. 3—11)
Počátkem tohoto roku se poohlédneme po významných českých tyflotechnicích a tyflokartografech, kteří své tvůrčí schopnosti věnovali nevidomým dětem i dospělým osobám a přispěli tak k rozvoji české tyflopedie obecně. Svou pozornost budeme věnovat především těm, kteří mistrovsky a většinou intuitivně odhadli specifika fyziologie a psychiky hmatového vnímání. Jejich tvořivost vycházela z praxe a byla povětšině aktuální, vycházela z potřeby doplnit scházející pomůcku, která zase o kousek posune obecné poznání nevidomého člověka.
Letošní jubilejní rok K. E. Macana se nám zvlášť hodí, protože je málo známá jeho technická iniciativa jako učitele ve škole pražského Klarova ústavu, hudebního skladatele a zakladatele české slepecké kultury vůbec.
Že by snad K. E. Macan patřil mezi tvůrce některé speciální pomůcky? Je však tomu skutečně tak, a stalo se právě před 120 lety. Inicioval totiž konstrukci první české pomůcky pro psaní brailleským písmem, kterou, jak se dovídáme z literatury, využíval. Je to dřevěný přípravek pro zápis na papír, jenž bylo nutné po každém popsaném řádku ručně posunout. Je to důmyslně konstruovaná jednořádková pomůcka, kterou později zjednodušili jiní tvůrci dvouřádkových kovových regletů. Originál tohoto vynálezu se nachází ve slepeckém oddělení Technického muzea v Brně (dále jen TMB). Byl vystaven na Světové výstavě slepeckého tisku v Praze konané v roce 1935. Jen shodou neuvěřitelných okolností byl mnou objeven v hromadě různých předmětů, které byly vyklízeny z půdy budovy bývalé slepecké tiskárny a knihovny na Krakovské ulici. Slepecké oddělení TMB o něj pečuje s láskou k tvůrci samému, a také z tohoto důvodu pořídilo velmi zdařilou repliku, kterou vystavuje.
Mezi nám známými zahraničními tvůrci speciálních učebních pomůcek pro nevidomé děti zaujímají i další čeští tvůrci čestné místo. Je to několik osobností, jejichž činnost tvoří předěly naší tyflotechniky. Patří k nim jména nám známá i neznámá. Tito tvůrci obohatili českou tyflopedii přesto, že až na výjimky nedosáhli mezinárodního věhlasu. Z našeho vnitřního hlediska si ceníme všech, avšak mezinárodní popularity dosáhl pouze jediný.
Známá po celém světě je pražská tabulka ve svých nejrůznějších variantách. Vznikla empirickou analýzou tehdejších německých, anglických a francouzských pomůcek pro psaní brailleským písmem — většinou dvou či třířádkových regletů — například E. Kull nebo pomůcek s posuvným řádkem — například L. Garin aj.
Pražskou tabulku charakterizují tyto znaky: několik pevných řádků s tvarovanými obdélníkovými okénky pro brailleská písmena a odpovídajícími důlky v protilehlé kovové plotně (viz 100 let pražské tabulky, Zora 1986/12, s. 30). Vynálezcem nebyl K. E. Macan, jak dříve mínil Z. Šarbach i jiní, nýbrž učitel ve škole Klarova ústavu V. Malý (osobní data nejsou známa). Zkonstruoval ji v roce 1886. On je konečně také autorem první kodifikace Brailleovy francouzské abecedy na český jazyk (1873). Velkou sbírku (několik desítek) nejrůznějších typů a výrobců pražských tabulek uchovává slepecké oddělení TMB, z nichž většinu daroval výše zmíněný Z. Šarbach.
Historicky první osobností z tohoto hlediska je vynikající pedagog J. Bezecný. Po odchodu A. J. Doležálka se stal řídícím učitelem školy při Ústavu pro nevidomé děti v Praze na Hradčanech. Pro výuku všeobecně vzdělávacích předmětů napsal několik učebních textů a zhotovil řadu speciálních učebních pomůcek. Mezi jinými vytvořil v třicátých letech 19. století dřevěnou rozkládací zeměpisnou mapu Evropy. Dochovala se v Oddělení pro slepeckou historii TMB. Při své návštěvě si sáhněte na snad nejstarší důkaz počátků historie české tyflopedie.
Výjimečnou osobností byl rovněž vychovatel působící v brněnském Ústavu pro nevidomé děti F. Urban. Kromě mimořádně kvalitních zeměpisných map papírových vytvořil i množství dalších učebních pomůcek, jako byly nástěnné zeměpisné mapy, modely zvířat, květin aj. Vyráběl velmi kvalitní pražské tabulky, Kleinovy psací stroje, vídeňské početní krabice aj. (viz Muž v ofsajdu, Zora 1978/3, s. 32). Ve slepeckém oddělení TMB je možno si prohlédnout všechny jeho dochované výrobky, scházejí pouze modely a vycpaniny zvířat i jiné názorniny.
Obdivuhodná byla iniciativa A. Sedláčkové, správkyně školy při Ústavu pro nevidomé děti v Praze na Hradčanech. Mimo toho, že je druhou autorkou adaptace Lormovy prstové abecedy pro hluchoslepé na český jazyk (první přišel ředitel brněnského Ústavu A. Špička ve dvacátých letech 20. století), vytvořila řadu speciálních učebních pomůcek, mezi nimiž jsou i papírové zeměpisné mapy. Několik se jich dochovalo.
A. Rappawy a A. A. Špička vytvořili každý snad pouze jednu učební pomůcku, ale pro jejich originalitu je třeba je uvést. A. Rappawy navrhl písanku pro brailleské písmo v pouzdru, A. A. Špička vyrobil reliéfní plán města Brna. Obě pomůcky se dochovaly.
Brněnský učitel v základní škole pro nevidomé M. Boris mimo autorství několika speciálních učebnic se věnoval vývoji herních učebních pomůcek pro elementární vyučování brailleskému písmu a matematice. Spolupracoval na výrobě Schleussnerových tabulek pro zápis matematických textů. I jeho dvě pomůcky se nalézají ve slepeckém oddělení TMB.
M. Boris spolupracoval s J. Ditrichem (1932—1980), vedoucím Výzkumného a výrobního střediska speciálních učebních pomůcek pro nevidomé žáky podniku Komenium v Brně. J. Ditrich vyráběl mimo jiné velmi zdařilé reliéfní zeměpisné mapy z plastů i jinou tyflografiku.
Mimořádně rozsáhlé, i když málo známé dílo, vytvořil později osleplý inženýr M. Rokos. Věnoval se sadařství a včelařství. Pro pražské slepecké školy zhotovil řadu modelů domů, chrámů, majáků i jiných staveb. Jeho snem (bohužel nesplněným) bylo vybudovat reliéfní pinakotéku. Je autorem celé řady tyflotechnických vynálezů. V první řadě to byl psací stroj pro brailleské písmo i trigraf, tj. psací stroj pro současné psaní tří kopií. Pro nevidomé učitele hudby zkonstruoval elektrického dirigenta. Sestrojil dva kreslicí aparáty, mechanický a elektrický (stylograf, designátor). Zkonstruoval rovněž přístroj pro seznámení nevidomých osob s prostorovou perspektivou (Vizír) aj. Slepecké oddělení TMB má dva jeho aparáty, psací stroj a stylograf.
Výjimečné úsilí při vývoji svého vynálezu rozmnožovacího zařízení, jakési malé rotačky, pro tisk brailleským písmem, vyvinul profesor pražské Konzervatoře pro mládež s vadami zraku L. Korunka. V konečné podobě je to tříválcový stroj pro oboustranný tisk. Používal jej pro tisk a rozmnožování hudebnin tištěných brailleskou hudební notací. V oddělení pro slepeckou historii TMB se nachází kompletní soubor včetně náhradních dílů.
Učitel hudby, sbormistr a výborný klavírista B. Zeman (1923—1989) vyvinul mimořádnou aktivitu také při konstrukci pomůcek, které nevidomému učiteli mohou pomáhat v komunikaci s jeho vidomým žákem. Je to například elektrický metronom a sada drátěných dirigentských gest. Jeho syn vyrobil i indikátor světla. Všechny tyto předměty jsou ve slepeckém oddělení TMB.
V této souvislosti si připomeneme pomůcku dalšího nevidomého učitele hudby Z. Černého (1922). Je to světelná notová tabule pro výuku běžné hudební notaci vidomého žáka. Nevidomý učitel ji ovládá řadou tlačítek.
Konstrukci učebních pomůcek pro hudební výchovu nevidomých žáků se věnoval i autor tohoto pojednání, učitel (později ředitel) Základní školy pro nevidomé žáky v Brně (1926) tvorbou tří učebních pomůcek („němá“ intonační klávesnice, trojrozměrný model durové stupnice a stavebnice celých a půlstupňů), které měly být náhradními grafy za černotiskovou hudební notaci. Napsal první metodicky koncipovanou učebnici brailleské hudební notace určenou pro žáky základní školy. Pro zjišťování zrakové ostrosti u dětí raného věku sestrojil pohyblivé Flügrovy háky.
V sedmdesátých letech 20. století se stal iniciátorem v uplatňování elektroniky pro nevidomé osoby K. Vrána (osobní data nejsou známa). Vypracoval několik projektů, které se v praxi nerealizovaly. Bylo to například zařízení pro čtení černotisku, indukční smyčka pro orientaci na křižovatkách, převod černotiskové hudební notace do brailleské hudební notace či obráceně, vysílačka s pomocí modulovaného světla aj. V devadesátých letech vyvinul mluvicí kalkulačku, která se dostala na trh. V oddělení dokumentace tyflopedických informací TMB se nachází pouze kalkulačka.
S K. Vránou spolupracoval J. Mojžíšek, tehdy student Střední hudební školy pro mládež s vadami zraku v Praze. Později se stal autorem programu KUK, který ozvučil psané texty na PC, zkonstruoval i další digitální přístroje a softwary. Vyráběl velmi zdařilé reliéfní obrázky, jejichž soubory se nacházejí i ve slepeckém oddělení TMB.
J. Jesenský (1931) vydal několik souborů reliéfních nezdařilých obrázků a podílel se na konstrukci tyflografických kreslenek.
Výrobě reliéfních obrázků se rovněž věnovalo několik dalších tvůrců. Z nich nejznámějším je F. Ficián (1939).
Tímto výběrem zdaleka nebyla vyčerpána škála úspěšných i méně úspěšných tvůrců, kterou doplňuje mnoho pokusů neuvedených autorů, bez kterých by byly výsledky i těch úspěšnějších ochuzeny.