Kdo byl Jan Drtina

(22. února 1918—4. září 1994)

(Zora 2004/10, str. 1—3)

 

Deset let uplynulo od smrti jednoho z nás, jednoho právě takového, který neváhal vynaložit veškeré úsilí k tomu, aby ve své době prosadil vlastně jedině možné, i když náročné, intelektuální povolání a hlavně trvalé zaměstnání pro desítky a dnes už stovky zrakově těžce postižených hudebníků, z nichž mnohým bylo hudební studium stupínkem k dalším náročným intelektuálním profesím a uspokojivému společenskému zařazení.

Dílo tohoto nevidomého hudebního pedagoga a organizátora je trvalým svědectvím jeho celoživotní usilovné činnosti ve prospěch zhodnocení osobnosti nevidomého a slabozrakého hudebního pedagoga i výkonného umělce, včetně jeho aktivního společenského postavení.

Za účelem zvýšení profesní úrovně nevidomých a slabozrakých učitelů hudby organizoval jejich pravidelné sjezdy (od 1946, viz časopis Svět nevidomých 1947/2, s. 6—7 a další) a odborné prázdninové vzdělávací kurzy (od 1947, viz časopis Svět nevidomých 1947/11, s. 2 a další). Poskytl tehdy ještě většinou soukromým učitelům příležitost se setkávat. J. Drtina se rovněž zasloužil o zhodnocení, evidenci a propagaci skladatelského odkazu nejvýznamnějších nevidomých skladatelů i výkonných umělců. Věnoval se též tvorbě příležitostných skladeb (viz protokoly Hudebního fondu v Praze). Pro nevidomé učitele hudby vypracoval návrhy zvětšeného reliéfního znázornění běžné černotiskové hudební notace (viz archiv Oddělení pro slepeckou historii TMB). Rovněž četně publikoval (viz Smýkal Tyflopedický lexikon jmenný, s. 61). Inicioval metodicky řízenou akci přepisování hudebnin do brailleské hudební notace, aby poskytl učitelům základní notové materiály. Dlouhá léta pedagogické a organizační práce překryla jeho dřívější koncertní činnost (viz Československý hudební slovník 1963, s. 267).

J. Drtina je zakladatelem a byl dlouholetým ředitelem Konzervatoře i Odborné ladičské školy pro mládež s vadami zraku v Praze. Navázal na bohatou činnost dosavadního správce školy K. Hejdu. Z hudebního oddělení Deylova ústavu pro výchovu a vzdělávání nevidomých dětí v Praze ve spolupráci se svými kolegy vybudoval jedinečnou instituci, která od svého počátku zajišťuje přiměřené a společensky uspokojivé zaměstnání pro několik set zrakově těžce postižených hudebních pedagogů i výkonných umělců. Vystavěl tak dílo, které mu zajišťuje světlou památku, a přece nenese jeho jméno ani jméno některého z vynikajících nevidomých hudebních pedagogů, výkonných umělců či skladatelů, kteří zde po léta působili nebo měli obecnější společenský význam. Nebo snad zapomeneme na S. Sudu, J. Tomana, A. Permana, I. Tylňaka, O. Heindla a nakonec i na J. Drtinu?

Člověk zemře, ale dílo těchto velikánů zůstává. I Drtinovo dílo má ve světě ojedinělou hodnotu, pro jehož vybudování dal nejednou v sázku svou osobu, aby tehdy nižší typ hudební školy pozvedl k vytčenému cíli, tj. Konzervatoři a Odborné ladičské škole pro zrakově postiženou mládež. Pro jednotlivé etapy vývoje školy zpracoval učební plány i organizační statut. Je nanejvýš nespravedlivé, historicky nepravdivé a pro vedení školy i obec nevidomých učitelů hudby ostudné, že Konzervatoř nenese jméno svého zakladatele J. Drtiny, nýbrž lékaře, který evidentně s hudbou neměl nic společného (viz vyjádření ústředního inspektora J. Zemana).

Uvědomujeme si přitom druhou stránku věci, že totiž osobnost člověka je mnohotvárná, a tak i životní situace a z ní vyplývající světový názor jedince. J. Drtina vytvořil gigantické dílo, které neruší žádná jiná jeho nehudební činnost. Tu, která se týká utkvělého sjednocování všech zdravotně postižených osob pod jednu politickou střechu, zhodnotí budoucnost.

Snad nikdo jiný nemohl tuto školu přivést na takový stupeň, protože nebylo nikoho jiného, kdo by dovedl operovat na tehdejších odpovědných úřadech a institucích. Vždyť byla dokonce období, kdy hrozilo zrušení této jedinečné střední hudební školy, ale právě v takových mezních situacích vynaložil Drtina veškerou energii a vsadil i svou osobu, aby dosavadní nižší typ pozvedl vždy o kousek k vytčenému cíli.

Tři měsíce před svou smrtí, o které věděl, že je neodvratná, mi poskytl upřímný rozhovor, ve kterém jsme se dotkli i jeho nejniternějších problémů, ale i radostí života. Měli bychom odhodit subjektivní, vlastním bytím neprožité předpojatosti. Drtina byl jeden z nás, byl jedním z těch nevidomých lidí, kteří si zaslouží trvalé místo v srdcích těch, kterým pomohl osobně i profesně, a obecně se stal osobností v dějinách slepectví, kam se nevloudil sám, kam by ho chtěl někdo připsat, nýbrž to činí jeho dílo. Přijměte také takto tuto malou vzpomínku.