(Zora 2004/1, str. 5—9)
Jestliže jste jako já nakloněni k bilancování a vytváření si představ o dosud jen pootevřeném novém roce — ale i pokud takový přístup k jeho neznámu nemáte — nabízím vám vlastní pohled na oblast svých až příliš úzce vymezených zájmů.
Nadcházející rok 2004 bychom mohli začít vzornými příklady nevidomých osobností — především v utvrzování přesvědčování veřejnosti o plnohodnotné racionální, emocionální i volní podstatě nevidomého člověka a pokračovat rozpomínkami na události, které pohnuly slepeckými dějinami, a slepci, ubohému z nejubožejších živočichů — postupně přiznaly jeho lidství. Dějiny slepectví se tedy staly klíčovými prameny našeho poznání v oblasti výchovy a vzdělávání nevidomých dětí i společenského postavení dospělých nevidomých osob současnosti.
Jelikož jsme vstoupili do roku 2004, vymezíme si pouze tu poslední čtyřku, neboť v tyflopedické historii bylo v širším měřítku takových klíčových událostí a významných osobností tolik, že bychom naši Zoru tímto tématem přesytili a její čtenáře až příliš unavili daty, která jim třeba mnoho neříkají.
A tak pro památku a zamyšlení i poučení připomenu jen některé významnější události, jež posunuly obecné společenské vědomí o postavení slepce — tuláka a žebráka i slepce zajatého v azylu na jeho nedávnou či právě znovu se přetvářející současnost, a rovněž připomenu příkladné osobnosti, jejichž životním cílem bylo tento proces iniciovat a zdolat většinou i za cenu vlastního odříkání se nabízených radostí života.
Nevidomých osobností, které nejvíce přispěly rozvoji slepecké kultury, bychom mohli vybrat sta, těch, které zařazuji do Tyflopedického kalendáře pro tento rok, je více než desítka. Z nich rád připomenu jen některé.
V. N. Ballu, francouzský konstruktér a vynálezce několika zařízení pro psaní brailleským písmem. Je to například i vynález oboustranného tisku meziřádkového i mezibodového. Byl rovněž autorem bodového písma, ze kterého se vyvinula perličková latinka.
P. Villey, francouzský vysokoškolský učitel, autor tří spisů, ve kterých koncipuje psychologické a pedagogické principy osobnosti nevidomého člověka. Z toho dvě díla byla přeložena do češtiny.
P. Les, český kulturní činitel a publicista, spolupracovník redakce časopisu Zora. Napsal několik závažných děl (J. Proksch, K. E. Macan a jako spoluautor v angličtině We Have Over Come a další).
J. Kuhn, český lyžař a horolezec, jeden z prvních propagátorů aktivního sportu nevidomých, stal se rovněž průvodcem při horolezeckých výstupech cizinců. Jednou si s úsměvem postěžoval, že po výstupu s francouzskými horolezkyněmi se velmi dlouho nemohl zbavit parfému, který zůstal lpět na jeho lanech.
B. Zeman, významný český hudební pedagog, sbormistr dětských pěveckých sborů a konstruktér několika speciálních hudebních pomůcek (elektrický metronom, drátěná dirigentská gesta a jiné).
J. Drtina, původně český klavírista, hudební pedagog a publicista. Je zakladatelem konzervatoře pro mládež s vadami zraku v Praze. Jejímu rozvoji věnoval po celý život svou veškerou energii. Tři měsíce před svou smrtí mi poskytl mimořádně zajímavý rozhovor.
L. Korunka, český slabozraký středoškolský hudební pedagog, hudební skladatel a vynálezce ruční rotačky pro tisk hudebnin brailleskou hudební notací.
Z vidomých tyflopedů mohu připomenout dánského tyflopeda J. Moldenhawera, zakladatele výchovně vzdělávacího Ústavu pro nevidomé děti v Kodani. Adaptoval brailleskou soustavu na dánský jazyk. Z jeho novátorských zásad cituji například, že: „...výchovu slepců je třeba posunout od pouhého filantropizmu k soustavnému vzdělávání a přípravě pro život.“ Psychologicky zdůvodnil, že: „slepec je nejspokojenější, když může pracovat“. Četně publikoval. Je ojedinělé, že dánští nevidomí mu z vlastních prostředků postavili bronzovou sochu.
Německého tyflopeda a vynálezce E. Kulla je třeba připomenout pro jeho vynálezy několika speciálních učebních pomůcek (regletů aj.). Byl ředitelem městského Ústavu pro výchovu a vzdělávání nevidomých dětí v Berlíně, který vybavil svým vynálezem sázecího stroje pro brailleské písmo.
Méně známý je redaktor českého esperantského časopisu Auróro a časopisu pro nevidomé děti Na úsvitě S. Stejskal. Je zajímavé, že v rámci svých redakčních prací se mu podařilo přesvědčit K. E. Macana, aby změnil psaní dvojhlásky „ou“ z dosavadních bodů 2, 4, 6 na body 1, 2, 3, 5, 6 a zavedl písmeno ó jako body 2, 4, 6, které dosud chybělo.
Slovenský tyfloped a vedoucí slepeckého muzea v Levoči M. Dzurňák jistě patří do galerie významných slovenských osobností. Poznal jsem ho jako pilného zakladatele Muzea špeciálneho školstva. Ke škodě věci však nezbylo později dost místa právě pro dokumentaci historie nevidomých Slovenska.
Z klíčových událostí mohu připomenout: založení výchovně vzdělávacích ústavů pro nevidomé děti ve Vídni (1804), v Braunschweigu (1829), ve Watertownu u Bostonu (1829), v Norimberku, Poznani a Riu de Janeiru (1854), v Tokiu a v Taškentu (1929). Uvedená data nelze opomenout právě proto, že tyto instituce byly především v romantizmem překrývajícím 19. století nositeli úsilí o výchovu, vzdělanost a kulturu slepého člověka.
V 19. i 20. století bylo vyprodukováno obrovské množství odborných prací rozsáhlých i menších, a dosud komplexně neevidovaných tisíců časopiseckých článků. To všechno proto, aby zkušenosti jednotlivců nebyly zapomenuty, aby byla osobnost nevidomého člověka povznesena výš než na nejpozornější péči z lítosti, ale hlavně proto, aby bylo co největšímu počtu slepců umožněno poznat radost z výsledků vlastní společensky přijatelné činnosti. Ty současné úkoly a nový cíl se mi jeví, jakoby spěly do defétizmu.
Rok 2004 není v tomto smyslu zjevným ohraničením, to bychom se měli ohlédnout o deset let zpátky. Nové pojetí tyflopedie, nové její hlavní pojmy i kategorie, nové úkoly a hlavně nový cíl, který koresponduje se současností, jsou dost nejasné a v některých směrech matoucí. A jsou skutečně zkušenosti našich předchůdců zapomenutelné?
Toto malé poohlédnutí a skromné připomenutí by mohlo být zaslouženým oceněním jednotlivců, korporací i institucí, které v dějinách světového slepectví zaujímají klíčové postavení. Pro nás ostatní by jejich činnost mohla být povzbuzením a uvědoměním si, že lidský život je jedinečná a neopakovatelná hodnota, kterou předáváme jako štafetu. Bylo by proto vhodné, abychom nezapomínali, že některé odkazy jsou uchovávány i v nás. Přijďme si je někdy připomenout do Oddělení pro slepeckou historii TMB v Brně.