Kdo byl Johann August Zeune
(Zora 2003/4, str. 7—13)
K osobnostem, které přinesly do oblasti teoretické i praktické vědy nejen kus svého já, ale především lásku k lidství, lásku k vědě, která zobecňuje praktické tyflopedické poznatky, patří i německý vědec, vysokoškolský profesor J. A. Zeune.
„Milujte své slepce jako své děti. Buďte jejich otcem a mne pokládejte za jejich milujícího dědečka“, píše dne 26. července 1806 V. Haüy ze svého pobytu v Petrohradu J. A. Zeunovi, který před nedávnem na přímý popud V. Haüye přijetím prvního nevidomého žáka založil Ústav pro výchovu a vzdělávání slepých dětí v Berlíně. Haüy dále píše, že je třeba dát slepcům víru v život, získat důvěru učitele i ostatních lidí, schopným osobám zajistit takové zaměstnání, které zvládnou. Haüy posléze nabádá Zeuna, aby vychovával slepé děti k aktivitě a touze po vzdělání.
Ve druhém dopisu, který je datován dne 22. srpna 1806, nazývá Zeuna svým synem. Doporučuje mu, aby své žáky vyučoval současně s vidomými.
Tento významný vědec, romantický humanista, je zakladatelem historicky prvního německého Ústavu pro výchovu a vzdělávání nevidomých dětí v Berlíně. Usiloval o jejich rovnoprávné postavení, kladl proto důraz na vzdělání svých žáků i na praktickou přípravu pro život. Je tvůrcem učebních pomůcek a inspirátorem založení hned několika dalších podobných ústavů.
J. A. Zeune se narodil ve Wittenbergu dne 12. května 1778 jako syn univerzitního profesora. Dětství prožil v období rodícího se romantického filantropizmu. Nejdříve ho vzdělával sám otec, později měl soukromé učitele. Jako dítě projevoval mimořádné sklony k meditacím. Ostatní své pozdější spolužáky převyšoval intelektem. Vynikal rovněž zručností.
Po absolutoriu gymnázia se dal zapsat na Wittenberskou univerzitu. Jako student germanistiky a geografie se také zajímal o uspořádání lidské společnosti. V rámci tohoto zájmu navštívil koncert nevidomého klavíristy F. L. Dulona (též Dülong), který na něho svou hrou na flétnu, skladatelskou tvorbou i osobností hluboce zapůsobil.
Po dokončení studií (1792) vyučuje (1803—1805) v gymnáziu v tzv. Šedivém klášteře v Berlíně. V této době začal psát své velké dílo Gea, které dokončil v průběhu několika let. Tímto spisem vzbudil pozornost a je (1810) jmenován profesorem na Berlínské univerzitě.
V rámci jeho filantropických zájmů se mu dostává do rukou popis Haüyova ústavu pro nevidomé v Paříži. Tato problematika ho zaujala zvláště v rozhovorech se svým přítelem, očním lékařem Grabengieserem, se kterým se seznámil v berlínském literárním, uměleckém a vědeckém klubu.
Zeune začal uvažovat o založení ústavu pro výchovu nevidomých dětí. Měl v úmyslu v praxi uplatnit svou zásadu, že každé dítě má být vzděláváno, a tedy i dítě slepé (tato teze viz J. A. Komenský). Poslední popud mu dala návštěva V. Haüye, který se na své cestě do Petrohradu (1806) zastavil v Berlíně. Několikrát se oba spolu setkali právě u Grabengiesera. Diskutovali o smyslu výchovy a vzdělávání slepců i o nezbytných praktických opatřeních.
V. Haüyovi se podařilo přesvědčit pruského krále o nutnosti pečovat o slepce. Jako vedoucího budoucího ústavu doporučil Zeuna. V tomto směru se přičinila i charitativně smýšlející královna.
Založení ústavu (1806) probíhalo zpočátku za účinné pomoci královské rodiny. Realizace představ, že každý takový ústav by měl být státní, zhatily napoleonské války. Vzápětí zamezily přísun finančních prostředků. Po obsazení Berlína Francouzi byl Zeune pro svůj styk s Haüyem dokonce zatčen, ale shodou šťastných okolností se mu podařilo uprchnout. Ve své práci neustal. Neváhá a do provozu Ústavu vkládá své úspory. Určité prostředky vynesl i koncert, který po odchodu vojsk ve prospěch Ústavu pořádal Nicolo Paganini.
Ústav zahájil svou činnost v Zeunově bytě na Gipsenstraße. Prvním žákem se stal W. Engel, dvanáctiletý syn kazatele. Po přijetí více chovanců se Ústav musel často stěhovat, nakonec do Berlína. Vlastní budovu dostává až po zrušení lazaretu.
Zeune má v úmyslu nasbírat co nejvíce zkušeností. Vydává se proto do Vídně navštívit J. W. Kleina. Při této příležitosti se zastavil i u svého pozdějšího přítele J. H. Pestalozziho. Poté stanovuje tři základní oblasti výchovy slepců: všeobecné vzdělání, manuální činnosti a hudba. Největší důraz však klade na zručnost, jako na předpoklad samostatné obživy nevidomého řemeslníka. Všeobecné i odborné vzdělání žáků směruje pro vlastní potřebu slepce, hudbu pro jeho radost.
Své didaktické zásady uplatňuje tvorbou několika učebních pomůcek, zvláště v jemu vlastním vědeckém oboru, tj. v zeměpisu. Zřizuje dílny a podporuje samostatně se živící řemeslníky.
Současně se rozvíjí i Zeunova vědecká kariéra jako profesora Berlínské univerzity. Všechny dny prožívá jako vědec, ředitel Ústavu pro nevidomé i jako organizátor. V roce 1814 zakládá Společnost pro německou řeč a v roce 1828 Společnost zeměpisnou.
A. Zeune se věnuje vzdělávání svých žáků, a zároveň usiluje o otevření podobných ústavů v jiných městech. Například od roku 1807 zde vyučuje E. G. Flemming, pozdější zakladatel Ústavu v Drážďanech (1809), kde také vzniklo historicky první slepecké muzeum (1817). Zvláště schopný a nadaný žák je J. G. Knie, který později zakládá Ústav ve Vratislavi (1819). Další dva bývalí Zeunovi žáci, F. Zimmermann a A. M. Gröpler, založili Ústav ve Štětíně (1850).
A. Zeune dosahoval ve výchově i vzdělávání nevidomých žáků velmi dobré výsledky snad právě proto, že je neizoloval od veřejného života. Jeho snahou bylo připravit je pro setkávání s pozdějšími problémy. Mimo zvláštní organizaci Ústavu vodil své chovance do společnosti, do divadel, na koncerty. Nejednalo se mu pouze o to, aby jeho žáci poznali skutečný život a jeho problémy, ale navíc o to, aby ostatní občané přijímali slepce jako členy společnosti.
Zeune je autorem myšlenky, aby se nevidomí žáci učili všemu, co je jim přístupné. Mají potom v životě více možností se uživit. A také se tak rozvíjejí jejich individuální schopnosti. Za mimořádně důležitou pokládá stimulaci hmatu a zručnosti. Propaguje názor, že i slepé děti mají různá nadání a sklony, což bylo v této době mimořádně neobvyklé. Cílem je mu vychovávat a vzdělávat všechny slepé děti. Tuto povinnost — říká — má ovšem převzít stát.
V roce 1826 navštěvuje J. W. Kleina ve Vídni. Celoživotní úsilí o vzdělávání slepých dětí je oba tak sblížilo, že se stávají upřímnými přáteli. Svoje dojmy a zkušenosti si potom vyměňují v četných dopisech. V roce 1832 se opět osobně setkávají, když Zeune zajíždí do Vídně na kongres přírodovědců. Dohodli se na tom, že do Vídně přijede vyučovat Zeunův syn, který však brzy umírá. V té době rovněž Kleinovi zemřela jeho dcera, a tak mimo hluboký zájem o své žáky je tím více sblížilo i společné hoře.
A. Zeune si je vědom, že podstatným prostředkem, bez kterého nelze praktikovat výchovu a vzdělávání žáků, kteří nemohou používat zrak, je vhodné písmo. Ve Vídni se seznámil s písmem J. W. Kleina. Sám postupně vytvořil a vyzkoušel tři druhy reliéfní latinky. Osvědčila se mu latinka střední velikosti s jednoduchými tvary písmen. Brailleské písmo ještě neznal, i když se snad něco o něm později dovídá od Kleina, kterému L. Braille poslal vzory. Klein však jeho písmo odmítl a Brailleovi ani neodpověděl.
Ještě v roce 1839 podniká Zeune studijní cestu po německých ústavech. To se již jako jejich zkušenější příznivec raduje z výsledků svých snah. Poznává v tom také kus své práce, a tak se domů vrací spokojený a šťastný.
V roce 1845 umírá jeho manželka, což ho mimořádně sklíčilo. V roce 1847 odchází na trvalý odpočinek, protože oslepl. Tuto novou situaci přijímá klidně a vyrovnaně. Dokonce s pocitem uspokojení, že konečně poznává svět svých bývalých žáků.
Druhou oblastí Zeunova života byla vědecká činnost. Je tvůrcem nové koncepce zeměpisu. Jedná se mu o zdůraznění jeho přírodního a fyzikálního pojetí. Stát jako politický útvar je proměnlivý. Kostrou zeměpisu je sama příroda. V roce 1808 vydává svůj světoznámý spis Gea.
O jeho vědecké činnosti se zmiňuji proto, že v tomto smyslu se zásadně odlišuje i jeho pojetí zeměpisných map pro nevidomé žáky i jiných jím vytvořených pomůcek. Zatímco Haüy i Klein vytvářejí mapy politické, jeho tvorba se zaměřuje na mapy fyzikální, i když jejich výroba je nepoměrně složitější. Jako podklad pro výrobu používá dřevěnou desku, na kterou nalepuje různé druhy textilií i jiných materiálů, aby lépe odlišil poznání všech zeměpisných pojmů. Řeky znázorňuje provázkem, města cvočky různých velikostí. Vznikají tak historicky první reliéfní nástěnné zeměpisné mapy. Při výuce politického uspořádání doporučuje vycházet od představ bytu, domu, ulice, města a státu. Odtud ke světadílům a nakonec k celému světu.
Zeune sestavil učebnici zeměpisu, která byla vytištěna jeho propichovanou latinkou. Obsahem je zeměpis přírody. Na tyto zásady navázal později M. Kunz tvorbou fyzikálních map papírových. Zeunovy nástěnné mapy vyráběl K. von Mauer. L. Pfiefel vyrobil podle Zeunova návrhu také reliéf Švýcarska.
Zvláště významnou pomůckou byl Zeunem vytvořený reliéfní glóbus. Není bez zajímavosti, že vznikl vlastně jako speciální učební pomůcka pro nevidomé žáky. Teprve později se začal používat i na běžných školách. Při jeho konstrukci vycházel ze zkušeností M. Behaima, který snad zpracoval glóbus ve formě koule již v roce 1592. Průměr koule Zeunova glóbu byl 1,20 m. Řeky byly nejprve znázorněny prohloubenou drážkou, pevnina z písku, lesy z mechu, ledové plochy z kovu.
Z odborné publikační činnosti je nejvýznamnější a ve své době nejznámější Zeunovo dílo Belisar. Tato práce později vyšla v několika vydáních. V tomto útlém svazečku se odráží celá Zeunova osobnost. Popisuje své metody a také poukazuje na další možnosti společenského uplatnění slepých dělníků v zaměstnání. I když v prvním vydání píše, že psaní není nijak zvláště důležité (jeho reliéfní latinkou bylo možné pouze tisknout), později se plně soustřeďuje na psací techniku.
Zeunovi žáci používali pomůcku pro psaní tuhou. Byla to dřevěná podložka, která měla vodicí linie pro řádky vymezené nitěmi pro usnadnění psaní smyček u písmen. Haüyovu latinku podrobil kritice, zabýval se konstrukcí vlastních písem.
V roce 1817 vychází jeho spis O slepcích a ústavech pro ně, ve kterém usiluje o popis komplexnosti přípravy svých žáků pro život. Snaží se jim přiblížit život přírody například nejrůznějšími modely. Usiluje o řešení některých zákonitostí hmatového poznání.
Z řemesel, snad vůbec jako první, zavádí výrobu košíků, protože toto zboží bylo právě velice žádaným artiklem. Bez zbytečných skrupulí se zajímá i o sexuální otázky a problematiku nevidomých manželů.
A. Zeune pracoval vždy velice houževnatě s touhou stát po boku těm nejpotřebnějším. Usiloval o to, aby absolventi jeho Ústavu našli své místo ve společnosti. Nejspolehlivějším rámcem k tomu měla být společensky užitečná činnost jako prostředek obživy. V nevidomých dětech nikdy nespatřoval objekt milosti. V dospělých viděl lidi, kteří mají stejná práva jako ostatní. Planý soucit považoval za ponižující.
Tento významný německý tyflopedagog umírá dne 14. listopadu 1853, obklopen přáteli a zahrnut vděčností svých žáků.
J. A. Zeune patří k filantropům, kteří v období rodícího se romantizmu toužili naplnit život v kráse lidských vztahů i po vznešených citech lásky. Naplnění altruistických snů spatřuje v povinnosti o někoho se starat a snít o tom, že idea existence světa a v něm lidí, je ve své podstatě v idealizaci lidských vztahů vzájemně a v polidšťování přírody. Tak chápal své životní poslání i vztah k dosud „nejubožejším z ubohých“. Dnes je tento velký člověk oprávněně považován za zakladatele výchovy a vzdělávání nevidomých dětí i dospělých v Německu. To se potvrdilo i při naší návštěvě berlínské školy pro nevidomé žáky.