Kdo byl Francis Joseph Campbell

(Zora 2002/10, str. 65—69)

 

Neznáme mnoho nevidomých osob, které by za své zásluhy o humánní či jinou veřejně prospěšnou činnost obdržely titul barona a žádného slepce, který by zároveň za tutéž činnost se dostal pod šibenici. Nikoliv pouze z těchto důvodů mne pohled na jeho mimořádný průběh života zaujal.

F. J. Campbell byl osobností s pozoruhodným sociálním cítěním a mimořádně silnou vitalitou. Patřil mezi průkopníky vyššího vzdělávání všech slepců bez ohledu na jejich etnický či sociální původ. Byl také známý jako nesmlouvavý bojovník za práva černochů. Právě tyto jeho snahy a vlastnosti ho málem připravily o život. Zaslouží si proto i naši vzpomínku.

Velkou část svého života prožil v Anglii, kde se stal ředitelem Královské koleje pro vzdělávání slepců v Londýně-Norwoodu, kterou ve spolupráci s T. R. Armitagem sám založil.

Narodil se dne 9. října 1832 ve Franklinu (Tennessee) jako syn farmáře, skotského přistěhovalce. V necelých čtyřech letech si při dětských hrách vypíchl oko akátovým trnem. Jelikož nebylo známo, že může dojít k zánětu a ztrátě zraku na druhém oku, postupně přišel o zrak úplně. Již v této době se projevuje jeho mimořádně silná osobnost například i tím, že okolnost ztráty zraku ho vedla k tomu, aby u svých rodičů usiloval o umožnění vyššího vzdělání než je dostupné jiným dětem. Byl přesvědčen, že právě vzdělání bude nahrazovat ztrátu zraku. Rodiče mu porozuměli a vyhověli. Široko, daleko škola nebyla. Zajistili mu soukromého učitele. Domácí vyučování ho však neomezovalo ve volném pohybu v přírodě. Otec ho při objížďkách farmy na koni soustavně seznamoval s přírodními jevy. Tak splývala teorie s praxí, tak rostlo nevidomé dítě v prostředí plném všestranných impulzů.

Rodiče přesto usoudili, že by jejich chlapec měl ve svém vzdělávání pokračovat v odborné škole. To znamenalo opustit rodný kraj. Francisovy protesty nepomohly. Ve svých deseti letech byl přijat do Ústavu pro nevidomé děti v Nashvillu. Změna prostředí a život mezi zdmi tíživého internátu ho vůbec netěšily. Všeobecně vzdělávací předměty zdolával snadno. Jiné programy Ústavu mu byly většinou proti mysli. Toužil po svobodě, ale nezapomínal, že právě pro vzdělání přišel o volnost, že vzdělání považuje za nejdůležitější ve svém slepeckém životě.

V Ústavu se hudbě věnovala mimořádná péče. Zpočátku se Francis jevil jako zjevný hudební antitalent. Nemusel proto dokonce ani navštěvovat hodiny hudební výchovy a byl osvobozen i od povinnosti hry na hudební nástroje. Pro tento nedostatek se mu spolužáci vysmívali. Vnitřně to v něm zaburácelo. Začal hledat cestičky, jak by se s tímto ponížením vyrovnal. Podplatil proto jednoho kamaráda, který ho tajně vyučoval hře na klavír. Francis projevoval až trýznivou vůli něčemu se naučit. Jednoho dne ho uslyšel učitel hudby Churchman a nevycházel z údivu. Od té chvíle se mimo všeobecnému vzdělání mohl věnovat i hudbě a hře na klavír. I v tomto směru se ukázalo, jakou je svéráznou osobností, jak se dovedla jeho vůle vzepnout. Nejednalo se vlastně o nedostatek hudebního talentu, nýbrž o vzdor proti metodám a vynucované autoritě učitele.

Velice obtížně se podroboval instituci učitele. Dokazuje to například i následující příhoda: jednou učitel hudby, když už mu došla trpělivost, řekl, že Campbell nemá nejen dostatek hudebního nadání, ale ani nezbytnou kázeň. Přesto, nebo snad právě proto, si tento tvrdohlavý žák zvolil povolání hudebníka. Usiloval o to, dokázat, že vlastní energií lze všechno překonat. S pevnou vůlí a urputností zasedal za klavír. Tehdy za tři měsíce zvítězil ve školní hudební soutěži. Neradoval se ani tak ze svého prvního hudebního úspěchu, ale především z dosaženého zadostiučinění.

Z Ústavu odchází předčasně a vrací se domů. Tam však pro zhoršené hospodářské poměry rodiny byl okolnostmi nucen se sám živit. Vyučoval hudbě. Projížďky koňmo přírodou byly jen milou vzpomínkou. Přestaly toulky přírodou i milovaná jízda na koni. V hudbě se neustále zdokonaluje u někdejšího Mendelssohnova žáka, nejlepšího místního učitele Taylora.

Mimořádným úsilím docílil, že již ve svých osmnácti letech byl jmenován učitelem hudby v Ústavu pro nevidomé v Nashvillu. Upřímně se radoval z toho, že se tím stal kolegou svého někdejšího učitele, který ho, podle jeho názoru, kdysi urazil.

Během času se v Ústavu projevil nedostatek žáků. Hrozilo dokonce jeho rozpuštění. Campbell se proto vydává do okolí hlavního města i jinam vyhledávat nevidomé děti a přesvědčovat jejich rodiče o užitečnosti vzdělání právě pro slepého člověka. Při těchto cestách se seznamuje s neočekávanou velkou bídou chudiny a bezohledností boháčů. Zvláště ho tížilo ponižující postavení černochů, tím více jejich dětí, které byly nuceny těžce pracovat. Tehdy se rozhodl, něco pro ně vykonat.

Zaujala ho myšlenka pomáhat všem nevidomým tím, že bude usilovat o založení ústavu nového typu, ve kterém by byly vzdělávány nevidomé děti bez ohledu na jejich původ i barvu pleti, což bylo až dosud nemyslitelné a pro organizátora takové péče společensky nepřijatelné a dokonce nebezpečné. Přesto se rozhodl. Úmysl začal realizovat způsobem sobě vlastním, totiž, že se zapsal ke studiu na univerzitě. Studium zakončil doktorátem. Potom krátce působil v Ústavu pro nevidomé ve Wisconsinu, aby získal zkušenosti s vedením takového podniku.

V této době se oženil. Krach banky ho však připravil o všechny úspory a zhatil plány na založení ústavu. Znovu se plný smutku vrací i se svou manželkou do svého rodiště, kde se stává učitelem hudby v místní dívčí střední škole. A začíná šetřit znova. Život je nutné žít a nikoliv jen přežívat.

Ve svém zájmu pomoci černochům neustává. Jejich děti vyučuje hudbě zdarma. Dělá to s tím větším zaujetím, jelikož poznává výborné hudební schopnosti černošských dětí. Ještě hlouběji proniká do zoufalých poměrů této chudiny. Postupně se stává všeobecně známým a urputným bojovníkem za práva černých otroků na slušný život. V této době bylo totiž nemyslitelné, aby se běloch věnoval vzdělávání černých dětí a navíc usiloval o jejich lidská i občanská práva. Několikrát mu to sousedé dali ostře najevo. Po vypuknutí občanské války byl proto zatčen a odsouzen. Měl být dokonce za své snahy popraven oběšením. Kdyby v poslední chvíli, když už kráčel, veden svým katem, na popraviště, se nenašly vlivné osoby, které poukázaly na to, že umělec je slepý, byl by rozsudek vykonán. Stalo se nikoliv v románu, ale Američanu Campbellovi osobně ve druhé polovině 19. století!

Ani tato nanejvýš dramatická událost ho neodradila od prosazování vlastních názorů. Po mnoha dalších dobrodružstvích a dramatických příhodách se s ním jeho žena rozvedla. Campbell odchází do Bostonu, kde se brzy stává vedoucím hudebního oddělení proslulého Perkinsova ústavu pro nevidomé a hluchoslepé děti (Annual Report, Boston).

Zdálo by se, že se konečně usadí. Jeho živému temperamentu však nevyhovuje podřizovat se vedení Ústavu. Snad tato okolnost, snad touha navštívit otcovu evropskou domovinu, ho vede k dalšímu vážnému rozhodnutí. Je to cesta do Evropy. Od října 1859 ho již zastihujeme, jak studuje na lipské konzervatoři u Moschelese. Po půl roce se stěhuje do Berlína, kde se stává žákem dalšího německého pianisty a hudebního pedagoga T. Kullaka. Při všech změnách bydliště si prohlíží Ústavy pro nevidomé a jejich vybavení. Všude panuje poddanství nevidomých a nesvoboda. Úmysl založit ústav, ve kterém by byla svoboda, který by mohly navštěvovat i černé děti, ho neopouští.

V roce 1871, kdy se připravoval v Londýně na zpáteční cestu do Ameriky, seznámil se s nevidomým T. R. Armitagem, který ho přesvědčil, aby zůstal v Anglii. Navštívili spolu několik anglických, skotských a irských ústavů pro nevidomé, které měly již dlouhou tradici, aby se zde pokusili o změny k lepšímu prostředí. Záměr se však nezdařil. Rozhodli se proto provést vlastní pokus s výchovou nevidomých dětí.

V roce 1872 otevřeli školu se dvěma žáky. S pomocí darů mohli o rok později založit ústav Royal College and Academy of Music, jehož ředitelem se stal F. J. Campbell. V této funkci setrval až do roku 1912. Jeho vliv neustále rostl. Zanedlouho byl považován za nejlepšího tyflopedagoga.

Ale nebyl by to právě dr. Campbell, který by vykonával funkci ředitele s důstojným klidem. Tento způsob života na krátkou dobu přerušuje, a to, když v roce 1880 při besedě ve společnosti ho jeden horolezec začal litovat, že pro svou slepotu nemůže poznat krásy vysokých hor. Campbell litování pro svou slepotu nesnášel. Dovedlo ho dokonce rozzuřit. Když se za hovoru dověděl, že se tomuto muži nezdařily výstupy na Mont Blanc, ihned se rozhodl. Již příští den odejel do Švýcarska. S jediným průvodcem vystoupil na vrchol právě této hory!

V Evropě se znovu oženil. Jeho ženou se stala vedoucí ženského oddělení londýnského Ústavu pro nevidomé. Podle pramenů, ze kterých jsem čerpal tyto údaje, dožil Campbell svůj život v klidu a spokojenosti. To všechno díky tomu, že se tenkrát smyčka šibenice neutáhla, a také proto, že vlastním úsilím vykonal všechno, co bylo v jeho silách. Mimořádné potěšení měl z toho, že ho britský král Edward vyznamenal titulem barona. Zemřel ve věku nedožitých osmdesáti let dne 30. června 1914.

Své přednášky o výchově nevidomých dětí publikoval. Je to například Výchova nevidomých — 1891; Hudební výchova nevidomých — 1893; Výchova ke skutečnému životu — 1893 aj.