Za Klementem Lukešem

(Zora 2000/12, str. 5—9)

 

Již od svého dětství jsem měl příležitost přátelit se s mimořádným člověkem, kterého jsem směl po celý jeho život nazývat svým přítelem.

Říká se, že přátele si vybíráme. Nás spolu svedla okolnost poněkud zvláštní. Svá dětská i jinošská léta jsme prožili v Ústavu pro nevidomé v Brně. Upřímnými city jsme byli svázáni po celý život, i když nás životní profese později zavály do různých míst. Jak jsme k sobě nacházeli cesty i v těch nejtěžších dobách, byla naše setkávání stále bohatší. Svému drahému příteli vděčím za to, že byl shovívavý ke mně ve chvílích nedočkavosti a netrpělivosti při naplňování vysněných ideálů.

Svou nadlidskou sílu projevil v okamžiku, kdy ztratil i sluch, který se mu naštěstí ve velmi omezené míře po několika týdnech vrátil. Snad jsme mu se svou manželkou tuto situaci alespoň trochu usnadnili.

Byl slepým a prakticky hluchým hrdinou v životě i smrti. Sám nelidsky trpěl, jiné utěšoval. Životní moudrost rozdával plnými hrstmi. Zpráva o jeho smrti, která ho přepadla právě v den 74. narozenin, mne zastihla až uprostřed noci. Otřásla mnou hluboce, protože jsem vůbec nepředpokládal, že by mohl tak náhle odejít. Říká se, že mrtví v nás žijí. Nyní už to vím, kdo byl Klement Lukeš?

Společensky a kulturně mimořádně aktivní významný disident, organizátor vydávání samizdatové literatury, člen pražských divadelních klubů, člen Výboru dobré vůle, Nadace Olgy Havlové, starosta neformálního klubu Salón, ve kterém předsedá prezident republiky V. Havel aj. Skvělé byly jeho znalosti krásné i odborné literatury.

Narodil se v Rakvicích dne 2. listopadu 1926 jako nevidomý. Byl obdařený nadáním komunikovat s jinými dětmi, se kterými se potom i jako dospělý přátelsky stýkal. Již v dětství, ač nevidomého, ho vesnická mládež spontánně vtahovala do svých her, kde nebyl pouze trpěným dítětem. Tento úsek raného dětství mu vtiskl základní potřebu a dovednosti společenské komunikace.

Do Ústavu pro nevidomé v Brně byl přijat v roce 1934. Ve škole prospíval velmi dobře, což mu umožňovala jeho nevídaně výborná paměť. Dobrých výsledků dosahoval bez zvláštního úsilí. Mimořádný zájem projevoval o zeměpis a dějepis. Za pomoci kamarádů se vyučil košikářskému řemeslu, které však nikdy neprovozoval. Věnoval se též hře na klavír a ladění klavírů. Z Ústavu odešel v roce 1946.

Protože tíhnul k literárním oborům, využil mimořádné poválečné příležitosti. Přihlásil se ke studiu na politické a sociální škole. Společenská adaptabilita, vzniklá již v dětství, se plně uplatnila, nezůstal ani nyní osamocený. Mezi kolegy na studiích i mimo ně našel řadu přátel a známých z oblasti kultury, zvláště divadla. Postupně se jeho společenské kontakty rozrůstaly do té míry, že se stýkal s nejznámějšími umělci i politiky. Tak se postupně ocitl ve světě politiky, žurnalistiky, kulturních i vědeckých kruhů, lékařů a zvláště mezi umělci. Intenzivně se stýkal s herci, filmaři, spisovateli, výtvarníky, hudebníky. Spojovaly ho s nimi zájmy společenské, občanské, osobní, nezřídka i hluboce intimní.

Studium přerušil, protože ho lákalo výhodné zaměstnání konzultanta v aparátu KSČ. Po ideologickém i faktickém rozchodu s touto politickou stranou byl propuštěn a pracoval jako vedoucí oddělení pro vzdělávání osvětových pracovníků v Osvětovém ústavu ministerstva kultury.

Brzy se však začal jeho život komplikovat tím, že veřejně zaujal k politice KSČ kritické stanovisko, se kterým se neskrýval. Po roku 1956 byl policejně sledován. V roce 1961 byl Státní bezpečností zatčen a uvězněn. Po ukončení vazby mu byly přikázány pouze dělnické činnosti a byl z politických důvodů z Prahy vypovězen. Nastal čas hledání obživy. Koncem roku nastupuje do Brněnské Drutěvy, aby se vyučil kartáčníkem. Po dalších peripetiích byl v roce 1965 zákaz Prahy mlčky pominut.

Protože se jinak uživit nemohl, byla mu vykázána činnost bibliografa v Macanově slepecké knihovně a tiskárně v Praze. V roce 1968 se stal na krátkou dobu ředitelem vzdělávacího institutu. Po obsazení Československa vojsky tehdejšího Sovětského svazu přešel jako odborný pracovník do Ústavu pro výzkum veřejného mínění při Československé akademii věd, odkud byl v roce 1973 vyhozen jako politicky nezpůsobilý. Opět byl přinucen se vrátit k manuálním pracím, které byly pro něho nanejvýš obtížné, pro které neměl vůbec žádné předpoklady. Stává se domáckým dělníkem družstva invalidů Obzor, kde pracoval do roku 1989. Spolupracovali i jeho přátelé z oblasti kultury a vědy, pro které to byla vhodná příležitost k debatám na aktuální politická témata.

Přes přísný dohled a sledování StB (využíváním konfidentů, odposloucháváním telefonických hovorů i komplikovaným zařízením v bytě), navzdory represím a difamacím ze strany režimu, projevoval K. Lukeš, jako veskrze demokrat, po celá sedmdesátá i osmdesátá léta odpor proti panující moci. Ve spolupráci s řadou přátel a s pomocí své manželky organizoval rozsáhlé protirežimní vydávání zakázaných knih a informací, které pak pro nevidomé čtenáře nahrával na magnetofonové pásky. Podílel se na čilých stycích s emigranty a kolportoval odtud zasílanou literaturu.

K. Lukeš patřil mezi první signatáře Charty 77. Byl proto vyslýchán a před byt mu postavili policejní hlídky, které měly za úkol sledovat návštěvníky. Bohužel doplatili na to mnozí jeho přátelé a nakonec i autor této vzpomínky.

Po roce 1989 se věnuje různým činnostem již jen jako důchodce. Stal se členem správní rady Výboru dobré vůle Nadace Olgy Havlové a pracoval v klubu Salón. Do organizačních snah přeměnit slepeckou organizaci prakticky nezasahoval.

Lukešovu společenskou aktivitu narušovala praktická hluchota, která se objevila po jeho sedmdesátce. Psychicky i prakticky byl připraven na úplnou ztrátu sluchu, kterou dočasně trpěl. Se svým postižením se pustil do křížku a zvítězil. Skutečný člověk se nevzdává.

Tato strohá fakta jen rámují život K. Lukeše, nabitý různými společenskými, hlavně privátními aktivitami a ději. Jejich zdrojem a tvůrčím předpokladem byly mimořádně rozsáhlé kontakty s lidmi nejrůznějšího společenského postavení, profesního zaměření a názorové orientace.

Po celý život ho provázel zájem o taktilní reliéfní zeměpisné mapy, především o ty fyzikální. Měl jich obrovskou sbírku. Nejvíce si z hmatového hlediska cenil fyzikálních zeměpisných map německého tyflopeda M. Kunze a brněnského tyflotechnika a tyflokartografa F. Urbana.

Druhým Lukešovým vyhraněným zájmem byla literatura. Jeho široká znalost literárních děl našich i zahraničních spisovatelů byla obdivuhodná. To nebylo jen pro jeho příslovečnou vynikající paměť, ale souvisela s hloubkou osobnosti nevidomého člověka, který sice do slepeckého hnutí přímo nezasahoval, ale svými kvalitami upravil společenskou úlohu nejen sebe sama.

K státnímu svátku 28. října 2000 převzal K. Lukeš z rukou prezidenta Václava Havla vyznamenání Za zásluhy o republiku. Brzy na to, dne 2. listopadu, umírá.