Kdo byl Pavel Les

(Zora 2000/2, str. 25—27)

 

Neměli bychom zapomínat na lidi až příliš skromné, na lidi, kteří slepeckému hnutí prospěli nejvíce, protože pracovali velkým srdcem pro rozkvět kultury slepců. Jedním z nich byl i P. Les.

Narodil se 22. května 1904 v Králíkách jako syn obchodníka. Tam chodil do německé obecné školy. Na měšťanskou školu přešel do české školy v Žamberku. Zajímal se o různá umění, ale nejvíce ho zaujala hudba a literatura, jejichž prameny se mu v průběhu dalších let staly pevnou oporou duševních sil i nezdolné vůle.

Četl české i německé knihy, aby zvládl oba jazyky. U chlapce se tak vytvářely předpoklady budoucího kultivovaného intelektuála, jakým vpravdě po celý svůj život byl.

V mládí toužil být dirigentem, ale otec trval na praktičtějším povolání. Vystudoval tedy Obchodní akademii, učil se anglicky a francouzsky. Ve dvaceti letech se stal zaměstnancem účtárny jedné pražské firmy. Volný čas věnoval četbě, návštěvám koncertů a památkám Prahy.

Nečekaně se začaly objevovat zrakové potíže vyvolané poruchami sítnice. Bylo mu 25 let, když po marném léčení přestal vidět úplně. Uvědomil si, že z této situace vede pro něho jen jedna cesta: učit se znovu a zcela jinak. Otec ho odvezl do Ústavu pro nevidomé ve Vídni na Hohe Warte, kde se brzy naučil brailleskému písmu i jeho hudební notaci. Začal se plně věnovat studiu klavírní hry. Její základy již měl z dětství. Učil se též ladění klavírů. Po třech letech přešel do Klarova ústavu pro nevidomé v Praze, kde se připravil ke státní zkoušce z hudby, kterou vykonal v roce 1935.

Začal vyučovat hudbě a cizím jazykům.

Přišel však rok 1939 s hrůzami nacistické okupace. V roce 1942 byl P. Les deportován do Terezína. Ač úplně nevidomý, přežil toto neuvěřitelně kruté období. Zachránily ho jeho velmi obratné a citlivé ruce při loupání slídy v terezínských dílnách. Pomohla mu jeho inteligence, pevná vůle a víra ve vítězství spravedlnosti.

V květnu 1945 se vrací sice s podlomeným zdravím, ale s duchem nezlomeným. Z celé rodiny zůstal sám, kromě nejstaršího bratra, který již řadu let před válkou žil v Brazílii. Útočiště našel Pavel u dobrých přátel, později mu byl přidělen byt v Praze na Žižkově, kde žil až do své smrti 9. února 1980.

Začal opět vyučovat hře na klavír. Za žáky docházel. Četbou odborných knih se připravoval na vlastní publikační činnost v oboru historie významných osobností. Kromě četných příspěvků do různých periodik napsal následující: Josef Proksch — jeho život a dílo; K. E. Macan — buditel a vůdce českých slepců; Náš Mozart; Nevidomí v Terezínském ghettu. Mimo to vydal dvě praktické příručky pro nevidomé studující angličtinu a němčinu. Do tisku připravil přehled znaků anglického a německého zkratkopisu. Je spoluautorem knihy We Have Over Come (Překonali jsme), která obsahuje mimo jiné i životopisy několika významných nevidomých židovského původu.

Ze svých zahraničních cest dovážel vzorky kompenzačních pomůcek pro nevidomé, nebo alespoň informace o tom, co je nového. Například skládací bílá hůl se u nás prosadila právě z jeho iniciativy.

V roce 1960 začal pracovat ve Slepecké knihovně v Praze, kde mi pomáhal při prosazování založení zvukové knihy. Krátkou dobu působil v redakci časopisu Zora a v hudebním oddělení slepecké knihovny. Každé profesi věnoval všechnu svou energii a zaujatost. Spolupracovníkem knihovny a tiskárny zůstal i po odchodu do důchodu.

Po celý život usiloval o plné zhodnocení osobnosti nevidomých s jejími lidskými dimenzemi i kulturními nároky. Nevidomého představoval jako člověka se vším všudy. Sám svůj život slepce naplnil až po okraj. A tak mu v mysli předejme kytičku díků za hrdinný život slepce i za dědictví, které nám zanechal.