Kdo byl Jaromír Doskočil

(Zora 2001/5, str. 4—8)

 

Osobnost tohoto ředitele Deylova ústavu pro nevidomé v Praze je neprávem opomíjena. Účinně pracoval také v kulturním životě nevidomých. Dnes už ho poznáváme především prostřednictvím jeho publikační činnosti. Více pozornosti si zaslouží Doskočilova organizátorská činnost, která rovněž není dostatečně známá. Mimořádnou aktivitu projevoval i pro založení a instalaci prvního slepeckého muzea v Praze v Krakovské ulici 21. Dovede proto o této události vypravovat.

Na tomto místě se u příležitosti 110. výročí jeho narození můžeme zabývat publikační činností.

Je autorem většího počtu odborných publikací. Byl redaktorem dětského časopisu pro nevidomé Na úsvitě. V roce 1928 sestavil pro žáky škol při ústavech pro nevidomé původní slabikář Svítání, který, zdá se, nebyl vedením ostatních škol pro nevidomé dostatečně oceněn. Pro děti připravil také sbírku povídek s názvem Pro děti.

Doskočilova publikační činnost je bohatá. Ve všech příspěvcích se projevuje jeho pedagogický optimizmus, který přerůstal i do jeho spolkového života.

Napsal: Nevidomé dítě v péči rodinné — 1923, Ze života nevidomých dětí — 1925, Život a význam nevidomého profesora P. Villeye — 1934, Naše slepecké tiskárny — 1938. Jeho dílo Hlava slepce, které vyšlo v roce 1928 je pokusem o typologii nevidomých dětí, který však nelze brát vážně. Tato práce byla ovšem ovlivněna tendenčními názory, o nichž upoutá obrazová příloha s údajně typickými tvary hlav několika slepců. Dále je to na dvacítku článků v odborných časopisech. Příspěvkem k historii jsou jeho články zabývající se slepeckou knihovnou, stavem péče o nevidomé v zahraničí aj. Byl plodným publicistou, jehož práce ukazují na široký rozhled člověka z praxe s vnitřní teoretickou erudicí a citovým interesem.

Mne zvláště upoutal jeho článek v časopisu Paedologické rozhledy, str. 353 z roku 1947. Protože v příštím roce uplyne 70 let od založení Společnosti slepeckého musea v Praze, 55 let od instalace prvního českého Slepeckého muzea v Praze a blíží se desáté výročí založení brněnského Slepeckého muzea, citoval bych tento článek nejraději celý, ale je příliš rozsáhlý. Snad jen pár citací.

Píše: „Dne 14. června 1947 bylo slavnostně otevřeno na 32. valné hromadě spolku Český slepecký tisk v domě Svazu slepeckých spolků v Praze II, Krakovská 21, Zemanovo slepecké museum.“

„V bývalém bytě o třech menších místnostech s předpokojem byla vystavena část sbírek bývalé Společnosti slepeckého musea, výsledek to dlouholeté sběratelské činnosti inspektora v Ministerstvu školství a národní osvěty, J. Zemana.“ (O jeho životě a činnosti jsem nedávno v Zoře uveřejnil informativní článek.)

„Jedna místnost“, pokračuje Doskočil, „zachovává velmi věrně pokoj mistra K. E. Macana, slepého hudebního skladatele, učitele slepců a zakladatele spolku Český slepecký tisk. Je tu mistrovo harmonium, pianino, psací stůl, knihovna, staročeská truhla s mistrovými památkami a rodinné obrazy a fotografie.“

„Po smrti K. E. Macana obdržel“ (J. Zeman — poznámka J. S.) „prostřednictvím S. Stejskala některé drobnosti po zemřelém, které přijal jako dar pro ministerstvo školství. Toto dalo památky uložiti v koutku Macanova slepeckého musea ve Stálé výstavě školské v Praze IV na Pohořelci. Sbírky byly později rozmnoženy zajímavostmi po slepci K. Glückaufovi, zvaném Kilián. Již tehdy jsme cítili nedostatky, že nemáme zvláštního musea, kde by byly uchovány památky týkající se slepectví.“

„Dne 24. ledna 1932 zemřela neočekávaně paní L. Macanová, vdova po K. E. Macanovi, která ve svém odkazu také pamatovala na nevidomé. V závěti odkázala přímo Slepeckému museu mistrovo pianino, harmonium, psací stůl a knihovnu. Našla se i zvláštní obálka s nápisem Macanovu slepeckému museu: Cenné papíry za 10.000 Kč. Obálka byla však prázdná. V poslední vůli o této částce zmínka nebyla, poněvadž se paní Macanová pravděpodobně domnívala, že stačí obálka s jejím věnováním. Proto z celkového pozůstalého jmění bezdětných manželů v částce Kč 200.000 získalo slepectví jen mistrův nábytek a písemné památky, které byly prozatímně uloženy v hradčanském Ústavu pro slepé v Praze IV.“

„Ze zápisu první schůze Společnosti slepeckého musea se dovídáme, že o památky po Macanovi se hlásilo Národní muzeum s odůvodněním, že u nás slepecké muzeum neexistuje.“

Dále Doskočil cituje ze Zemanovy zprávy na 2. schůzi Společnosti: „Přece však našel jsem věci neobyčejně cenné: lékařské vysvědčení, dekrety, kvalifikační listiny, dvě notesové tabulky pro zmenšené brailleské písmo, velikou korespondenci s hudebními nakladateli, zajímavou zvláště tím, jak mistr sám soudil o svých skladbách. Je tu i obrovská korespondence esperantská z celého světa, zvláště s Thilandrem, také se Saundersonem, s paní Grossmannovou-Brodskou aj. Našlo se také mnoho dopisů básníků, kteří žádali o zhudebnění svých básní. Je uchováno mnoho pořadů koncertů se skladbami Macanovými, mnoho fotografií a drobnosti, jako cvikry apod. Součástí souboru je obrovská spousta výstřižků z novin, žádost k vídeňskému ministerstvu za stipendium, které neobdržel a o které žádal proto znovu. Dále jsou zde všechna blahopřání k šedesátinám, závěť, jedna partitura, průběh oční choroby mistra Macana napsaný na 32 stranách profesorem Schöblem, jedna nedokončená partitura, karty, výkresy z reálky, dopisy své milence, pozdější manželce.“

Doskočil dále píše: „Společnost slepeckého musea konala celkem sedm valných hromad, šest schůzí výborových a zmíněné již dvě schůze přípravné. Většina jednání týkala se získání vhodných výstavních místností. Byla to učiněná Golgota především předsedy samého od propůjčení školních místností k získání místností za nájem (na příklad v bývalém Poštovním museu, v bubenečské radnici, ve škole pro ženská povolání pod Emauzy, v klášteře v Panské ulici, ve šlechtických palácích a j.), prosebná deputace od primátora dr. Baxy k náměstkovi primátora dr. Štulovi, k dr. Zenklovi, ředitelce Pelantové, k vedoucím úředníkům obce pražské, k mag. radovi V. Jarolímkovi, k radovi Zahrádeckému a j. Pražské obci byly podány celkem čtyři žádosti. Když byla objevena některá volná školní místnost a bylo o ní požádáno, sdělil okamžitě ředitel školy, že místnost potřebuje, jen aby nemusil mít ve školní budově cizí organisaci.

Proto byla vyslána k primátoru Zenklovi deputace o udělení subvence, za kterou by se vhodná místnost najala. Byla to jediná možnost opatřiti výstavní místnosti, protože u státních úřadů a ministerstev nebylo možno se dočkati pomoci. Bohužel k primátorovi se deputace nedostala. Částka 10.000 Kčs z odkazu paní Macanové se spolku také nedostala, ač obě dědičky slíbily, že vyhoví přání zesnulé.“ Sliby však vyšly naprázdno.

V každém z nás by tyto vybrané údaje měly navodit otázku, jak to bylo dál, jakým způsobem a kým a z jakých důvodů bylo v krátké době potom muzeum nenápadně zlikvidováno, hlavně — kam se podělo pianino, harmonium, psací stůl i všechny ostatní věci, dokumenty, veškeré bohatství, které připomíná Macanovu osobnost a mohly se stát významným pramenem pro vyplnění některých mezer v historii slepectví z období po roce 1948. Poslední zmínku o Macanově pozůstalosti nacházíme ve zmínce Z. Šarbacha, který píše, že když přišel pracovat do pražské Slepecké tiskárny, byl mu přidělen stůl z Macanovy pozůstalosti. Ani ten jsme už nenalezli.

A to je druhý důvod, proč jsem svůj příspěvek obsahově rozšířil. Prosím všechny, kteří o dění v Krakovské ulici po roce 1947 něco vědí, aby do Zory napsali nebo se alespoň se svými poznatky rozdělili přímo se mnou. Kdybychom shromáždili přehled o období, kdy bylo pozvolna první české slepecké muzeum neblahým způsobem likvidováno, mohli bychom v příštím jubilejním roce u příležitosti otevření nové expozice Slepeckého muzea v Brně podat ucelenější svědectví a snad i získat některé ty „zbloudilé“ předměty. Nikdo na mou prosbu nereagoval.