Kdo byl Josef Zeman

(Zora 2001/3, str. 8—13)

 

Povoláním učitel, později ústřední inspektor ministerstva školství. Vydal mimořádně cenné publikace, které se zabývají historií péče o nevidomé i jejich životními problémy. Největší jeho touhou bylo založit slepecké muzeum. Během dvaceti let shromáždil obrovské množství materiálů, tj. slepeckých pomůcek školních i jiných a dokumentů o slepectví. Pro budoucí muzeum získal i zařízení Macanovy pracovny (například to bylo mistrovo harmonium, pianino, psací stůl, knihovna, staročeská truhla s mistrovými památkami, rodinné obrazy a fotografie). Za tím účelem založil v roce 1932 Společnost slepeckého musea. Inicioval a organizoval Světovou výstavu slepeckého tisku, která s úspěchem proběhla v roce 1935 v Praze. Je tedy osobností, která natolik přilnula ke slepeckému hnutí, že na ni nelze zapomenout. Toto nezapomenutí může být ve prospěch pojetí transformace vztahů majoritní společnosti ke hnutí nevidomých a současného obsahu hnutí nevidomých jako minoritní skupiny.

J. Zeman se narodil ve Smiřicích jako syn řemeslníka. Do obecné školy chodil v místě bydliště. Po dvouleté docházce do měšťanské školy v Broumově přešel na jeden rok do reálky v Hradci Králové a odtud do královéhradeckého Učitelského ústavu.

Po jeho absolvování nastoupil první učitelské místo do obecné školy v Náchodě (1887). Již v této době se začal, i když jen okrajově, zajímat o problematiku tělesně i sociálně postižených dětí. Ještě více ho lákala historie. Za své učitelské praxe se setkával s problematikou dětí opuštěných i mentálně nevyzrálých (parciální poruchy, slaboduchost, debilita, imbecilita, idiocie). Přiklonil se ke skupině učitelů, kteří považovali za nezbytné soustavné sebevzdělávání. Jeho přičiněním organizuje náchodská univerzita přednášky pro učitele. Zajímaly ho otázky hygieny vyučování i otázky pedopatologické. Zúčastnil se Čádových sjezdů pro výzkum dítěte.^[1]

Vstoupil do Spolku proti tuberkulóze, kde byl jednatelem. Stal se jedním z redaktorů časopisu Paedologické rozhledy.

V roce 1903 vykonal studijní cestu po Evropě.

Po dvaadvaceti letech přešel do Chotěboře do zvláštní školy. V roce 1909 byl ustanoven okresním školním inspektorem. V Chotěboři ustavil okresní úřad školský.

Po první světové válce byl povolán na Ministerstvo školství, kde se stal prvním inspektorem speciálních škol a ústavů. Charakteristickým rysem tohoto období byl enormní zájem o výchovu a vzdělávání nevidomých z nejširších hledisek. V tomto smyslu přichází později do rozporu s J. Deylem, který se bránil rozšiřovat školu a vyučování ve více třídách při svém Ústavu.

Stal se předsedou spolku Český slepecký tisk.

Byl iniciátorem a organizátorem první Světové výstavy slepeckého tisku konané v Praze roku 1935. Byl také neúnavným propagátorem zřízení slepeckého muzea, k čemuž vypracoval podrobný scénář. V roce 1932 založil Společnost slepeckého musea. Pro založení slepeckého muzea vyvíjel mimořádné úsilí, avšak bez úspěchu, jelikož se mu přes mnohaleté úsilí nepodařilo najít vhodné prostory. Rozsáhlé sbírky byly vystaveny až v roce 1947 v prostorách na Krakovské ulici 21. To však už byl příliš starý a instalace se aktivně zúčastnit nemohl. Píše: „Nevíte, jaká radost je z uskutečnění myšlenky, kterou jsem tolik let choval!“ Předsednictvu a výboru spolku Český slepecký tisk (ČST) pak sděluje:

„Paní a pánové, s radostí čtu ve výroční zprávě o bohaté činnosti Vaší po stránce finanční, ediční, redakční a administrativní. Všestranný a skvělý rozvoj spolku, jeho hmotné zabezpečení — díky panu pokladníkovi J. Doskočilovi a velkodušnému činu p. primátora dr. V. Vacka — otevření musea, dávného to snu mého, budí obdiv a úctu. Blahopřeji proto panu předsedovi dr. Q. M. Vyskočilovi a všem funkcionářům k těmto úspěchům Vašich krásných snah humanitních. Lituji jen, že Vám nemohu osobně poděkovati za dobrou vůli a za práci věnovanou museu, na jehož instalování nebylo mi možno se zúčastniti, takže ohromná ta zodpovědnost zůstala na bedrech pana J. Krause. Kéž se vše daří dalším Vašim snahám ke cti a dobré pověsti spolku, který je našim bratrům a sestrám nevidomým oblažující a pevnou pavesou.“

„Tím konečně“, jak píše J. Doskočil, „nacházejí sbírky Zemanova slepeckého musea, jak je 32. valná hromada ČST ke cti J. Zemana pojmenovala, vhodného a důstojného umístění v pěkných místnostech a v ladné úpravě ve středu Prahy. Bude velkou snahou ČST, aby sbírky byly stále rozmnožovány a museum bylo často navštěvováno školami, spolky i jednotlivými zájemci, aby tím kultura slepců byla co nejvíce propagována.“

Zemanovo Slepecké muzeum — Světová výstava slepeckého tisku, Na Pohořelci v Praze 1935

Brzy však se sbírky začaly ztrácet, až muzeum postupně zaniklo. Zbytky exponátů byly nakonec vyhozeny na půdu budovy v Krakovské ulici. Ve spolupráci s vedením Slepecké tiskárny a se Z. Šarbachem se mi jich několik podařilo zachránit a uchovává je Slepecké muzeum v Brně včetně několika též náhodně zachráněných tyflofaktů ze světové výstavy slepeckého tisku i několika Zemanových rukopisných poznámek a článků rovněž v rukopisech.

Ještě se krátce zastavím u Zemanovy publikační činnosti. Ve svém pedopatologickém slovníčku byl veden snahou po jednotě terminologické a informacemi o významných osobnostech ve speciální pedagogice, které scházely.

Mimořádně cenné jsou jeho vlastní písemné práce i sborníky, které redigoval. Z těch větších prací to jsou: Dějiny péče o mládež s vadami zraku — 1922; Sborník prací Otci slepých — 1923; Otázky slepecké výchovy — 1923; Poznámky k psychologii slepců — 1923; Péče o dítě abnormální — 1926; Hlavu vzhůru — 1926; Svět nevidomých — 1930; Kultura slepců — 1935; Z drobnějších prací otištěných v odborných časopisech to jsou tyflopedická témata: historie, psychologie, statistika, organizace škol, hluchoslepí aj. Z pozůstalosti se dochovalo několik neuveřejněných rukopisů. Je zde například nedokončený rukopis Výchova nevidomých aj.