Kdo byla Ema Pollandová-Rabanová

(Zora 2000/9, str. 12—16)

 

Povoláním učitelka hudby, jinak pracovnice a funkcionářka spolku Český slepecký tisk.

Narodila se v Praze dne 26. dubna 1893 v rodině obchodníka. O zrak přišla v útlém dětství. Ve svých osmi letech byla dána do pražského Ústavu pro nevidomé na Hradčanech, kde splnila základní školní docházku s výjimečně dobrými výsledky. Věnovala se hře na housle a na klavír, navštěvovala také interpretační kurzy V. Štěpána. Z obou hudebních oborů vykonala státní zkoušky na pražské konzervatoři. Pomýšlela na rozšíření svého všeobecného vzdělání s úmyslem stát se učitelkou, ale po vážném rozhodování o své životní úloze opustila myšlenku studovat na Učitelském ústavu. Jako jedna z prvních nevidomých žen se stala kvalifikovanou soukromou učitelkou hudby a příležitostně též koncertovala.

Od roku 1925 pak po celých obdivuhodných padesát let redigovala přílohu časopisu Zora — Nevidomá hospodyně, a tak i touto formou usilovala o zlepšení společenského postavení nevidomých žen. Praktickými radami usnadňovala nevidomým ženám cestu do samostatného života i do úspěšného manželství. Stala se tak zakladatelkou hnutí nevidomých žen v ČSR, které se realizovalo vznikem odboru nevidomých žen. Rozhodně nesouhlasila se zpolitizováním této činnosti, které se praktikovalo ve Svazu invalidů.

Od roku 1929 vedla navíc notovou přílohu časopisu Zora, ve které vycházely přepisy hudebnin v brailleské hudební notaci. Nevidomým hudebníkům tak dala do rukou značné množství notového materiálu v brailleské notaci. Soustředila se na vydávání skladeb českých autorů, které nebylo možné zakoupit v zahraničí. Stala se tak nepřímo zakladatelkou později vzniklé akce přepisování hudebnin, které se pak vyvinulo jako oddělení pražské Slepecké tiskárny.

S mimořádnou obětavostí byla činná ve slepeckých spolcích, zvláště v jejich kulturním životě. O této tematice i hojně publikovala. Byla také v posledním období úzkou spolupracovnicí K. E. Macana. Byla mu platná nejen pro své vzdělání a inteligenci, ale i pro svůj pěkný zjev, vytříbené společenské chování a konečně i pro své rodinné prostředí a z toho vyplývající široké společenské styky. Po Macanově smrti pečovala o uplatňování jeho zásad ve spolku Český slepecký tisk. Pracovala rovněž v Podpůrném spolku samostatných slepců i ve spolku českých nevidomých esperantistů SOČNE.

E. Rabanová zasahovala všude, kde bylo jejího přispění zapotřebí. Návštěvou několika mezinárodních kongresů nevidomých esperantistů získala mnoho zkušeností.

Český slepecký zkratkopis D. Hoňkové nebral zřetel na některé pravopisné jevy, a proto byl v roce 1938 učiněn pokus o jeho úpravu. Další úpravu předložili R. Krchňák a E. Rabanová. V roce 1948 přijala ministerská komise zkratkopis Hoňkové s jejich úpravami a byl zaveden do škol pro nevidomé jako vyučovací předmět.

Po roce 1948, kdy z důvodu nových politických vztahů vznikla v roce 1949 Ústřední jednota invalidů, byla Rabanová pro svůj „buržoazní původ“ diskriminována a proto odmítla spolupracovat ve slepecké organizaci, okleštěné o svéprávnost pro těsné spojení s jinými invalidy v jednu společenskou organizaci, která měla stále hlubší politický charakter. Besedy s touto mimořádnou ženou jsou pro mne nezapomenutelné a potvrdily, že nevidomí jsou nejlépe integrovanými občany, když usilují o to, aby mluvili a jednali bez kurately sami za sebe.

Jelikož jí socialistický stát nedovedl dát slušný důchod, byla nucena do poslední chvíle vyučovat hře na klavír, aby si zajistila základní materiální podmínky života. Až do své smrti dne 19. září 1980 žila ve šťastném manželství s V. Rabanem.

Publikovala nejen ve slepeckých časopisech, ale psala i do odborných a propagačních periodik o problematice a vzdělávání nevidomých, o speciálním školství aj. Z jejích časopiseckých příspěvků nebo příspěvků ve sbornících připomínám alespoň některé: Návrh českého zkratkopisu, Vzpomínáme Stanislava Sudy, K. E. Macan a S. Suda ve vzpomínkách své přítelkyně, a črty o V. Echtnerovi, K. Hájkovi, F. Wildmannovi, K. E. Macanovi, A. Permanovi aj. Svůj příspěvek napsala i do sborníku J. Zemana s názvem Otci slepých.