Kdo byl Karel Hejda

(Zora 2000/7, str. 4—5)

 

V roce 1948 byl Ministerstvem školství jmenován ředitelem nově vzniklé hudební školy při Deylově Ústavu pro nevidomé politicky angažovaný, ambiciózní, tehdy těžce slabozraký klavírista a hudební pedagog J. Drtina. Dosavadní správce školy, tehdy teprve padesátiletý K. Hejda mohl nakonec zůstat ve škole jako učitel. Ministerstvo sociálních věcí ho jmenovalo ředitelem domova mládeže pro toto zařízení. Nová škola měla postupně nabýt působnost pro celou Československou republiku.

Od úmrtí K. Hejdy (3. července 1975), klavíristy, varhaníka, hudebního pedagoga a správce hudebního oddělení při Deylově ústavu, uplynulo celé čtvrtstoletí. Myslím proto, že je vhodné si jeho životní pouť připomenout alespoň několika slovy.

Narodil se 13. ledna 1902 v Telči jako syn učitele hudby. Rodinné prostředí vyvolalo u chlapce zájem o toto umění. S úspěchem ho vyučoval jeho nevidomý strýc. Tato okolnost vzbudila později Hejdův eminentní zájem o práci s nevidomými dětmi. Vystudoval nižší reálku ve svém rodišti, v letech 1918 až 1922 studoval na pražské konzervatoři hru na varhany, současně i hru na klavír.

Do roku 1931 působil jako varhaník v jednom z pražských kostelů. Uplatnil se rovněž jako varhanní virtuos. Jeho zájem o práci s nevidomými však neochabl. Sledoval jejich hudební úspěchy, účastňoval se hudebních akademií.

Počátkem třicátých let byl přijat jako učitel hudby do Deylova ústavu pro nevidomé. Od roku 1934 zde potom působil ve funkci správce hudební školy. Toto místo zastával do roku 1948. Potom byl nucen uvolnit funkci progresivnímu J. Drtinovi. Tuto změnu nesl těžce. Zůstal však ve škole vyučovat hře na klavír, varhany i teorii hudby, vedl domov mládeže.

Ochotně zapisoval skladby nevidomých autorů do běžné hudební notace, byl vždy připraven nezištně pomoci tam, kde byla jeho pomoc potřebná. Rozeznal například talent Slováka L. Janka, kterému se věnoval i o sobotách a nedělích, aby dohnal jeho zanedbanou hudební přípravu.

O hudební výchově nevidomých napsal zajímavý článek do časopisu Hudební výchova (1940). S absolventy zůstal ve styku a pomáhal jim při začátcích jejich soukromé hudebně pedagogické činnosti.

Takový zůstal i po odevzdání vedoucí funkce. Za svou dlouholetou pedagogickou činnost byl oceněn jen diplomem Svazu invalidů — společenské organizace, ve které vlastně přímo nikdy nepracoval. Jeho význam ze strany školy zůstal nedoceněn, a to především z hlediska odbornosti a pedagogického mistrovství. V neposlední řadě pro nevšední lidskou tvář a lásku ke svým žákům si zaslouží alespoň při této příležitosti naše poděkování.